Článek
Češi mají nový národní sport. Není k němu potřeba stadion, trenér ani fyzická kondice. Stačí vystavená faktura a schopnost přestat odpovídat. Dobře, možná to není nový národní sport všech Čechů, ale k tomuto názoru mě vede počet upomínek, které poslední dobou píšu.
Nejprve si zákazník objedná službu nebo práci.
„Prosím, ozvěte se co nejdříve. Potřebujeme to opravdu hned. Je to pro nás velmi důležité.“
Po odvedené práci vystavím fakturu.
V tu chvíli u zákazníka nastává relativita času.
„Faktura? Jaká faktura? Tak to asi spadlo do spamu.“
Práci jsem odvedl, náklady zaplatil ze svého a teď sedím doma u stolu a dívám se na datum splatnosti. Stejně čeká i žena, která pracovala večer, protože přes den pečovala o nemocnou matku. Muž, který vstával ve čtyři ráno, aby dokončil zakázku před nástupem do druhé práce. Řemeslník, který ze svého zaplatil materiál.
Představte si to.
Sedíte v kuchyni. Na stole leží notebook, hrnek studeného čaje a účetní program řve: „Faktura po splatnosti!“
Nějak odložím nájem. Nějak nakoupím levněji. Nějak vysvětlím, že peníze přijdou později. Nějak se omluvím manželce. Nějak přežiju do příštího týdne. Tohle slovo, „nějak“, drží mnoho živnostníků pohromadě.
A na druhé straně telefonu někdo říká:
„Nespěchejte, buďte trpělivý.“
Jen pár dní.
Milý čtenáři, opravdu mám nespěchat a být trpělivý?
Kolik dní počká záloha na elektřinu? Kolikrát lze odložit vyzvednutí léků, které už čekají v lékárně? A co řeknete dítěti, když se má do zítřka zaplatit školní výlet?
Nezaplatit fakturu včas neznamená pouze opozdit převod peněz. Znamená to, že si ze mě zákazník udělal bezúročnou banku, aniž bych s tím souhlasil. Výsledek mé práce už používá. Jen člověk, který jej vytvořil, za něj stále nedostal zaplaceno.
Neplatič by se měl stydět. Jenže ten, kdo se tu stydí, jsem já. Ten, komu nebylo zaplaceno.
Sedím už půl hodiny nad rozepsaným e-mailem.
„Dobrý den, dovoluji si připomenout…“
Dovoluji si.
To spojení mě pokaždé bodne.
Já jsem odvedl práci. Splnil jsem termín. Odevzdal jsem výsledek včas. A teď se dovoluji připomenout, že bych za svou práci rád dostal zaplaceno.
Mažu věty. Přepisuji je. Přemýšlím, zda nezní příliš ostře.
„Dobrý den, chtěl bych se jen zeptat…“
Jen zeptat.
„Možná jste fakturu přehlédli…“
Možná.
„Chápu, že toho máte hodně…“
Samozřejmě. Všichni toho máme hodně. Přesto platím své závazky řádně a včas.
Proč musím žádat prosebným hlasem? Proč se bojím, že zákazníka urazím tím, že chci vlastní peníze? Proč se z obyčejné žádosti o zaplacení stala společenská drzost?
„Vy na nás tlačíte,“ řekne někdy dlužník dotčeně.
Ano.
Protože splatnost byla před třemi týdny.
„Tak s námi už nemusíte spolupracovat.“
To je další mistrovská disciplína. Uražený neplatič.
Nezaplatí vám, ignoruje vás, donutí vás posílat upomínky a nakonec se cítí poškozený on. Vaše žádost o peníze narušila jeho vnitřní klid. Vy jste ten nepříjemný. Vy kazíte vztahy. Vy tomu nerozumíte. Vy nejste dostatečně trpěliví.
To už není účetnictví. To je psychologické divadlo, v němž zloděj drží kabát a okradený se omlouvá, že svůj kabát žádá zpět.
Už slyším, jak namítnete:
„Ale každá firma se někdy opozdí.“
Ano. Chyba se stát může. Platba se může zatoulat. Člověk může onemocnět. Účetní může přehlédnout e-mail. Technika může selhat.
Ale člověk, který udělal chybu, se ozve:
„Omlouváme se. Platbu jsme přehlédli. Posíláme ji dnes.“
Člověk, který si neváží vás ani vaší práce, mlčí. Nechá vás psát. Volat. Připomínat se. Nechá vás pomalu pochybovat, zda máte vůbec právo chtít zaplaceno.
Neplatič mi prostě sděluje: „Tvoje práce pro mě měla hodnotu jen do okamžiku, kdy jsem tě potřeboval. Ty sám ale hodnotu nemáš.“
Možná právě proto se kolem dluhů odjakživa rodily příběhy plné ponížení, moci a lidské bídy. Charles Dickens v románu Malá Dorritka psal o světě, v němž dluh zavíral celé rodiny za zdi vězení. David Graeber v knize Dluh: prvních 5 000 let připomíná, že dluh není jen ekonomická veličina. Vstupují do něj moc, morálka a poslušnost.
Neplacení není maličkost.
Je to řetěz.
Firma nezaplatí živnostníkovi. Živnostník nezaplatí včas svému dodavateli. Dodavatel odloží nákup. Někdo si nekoupí nové boty. Někdo zruší dítěti kroužek. Někdo si nevyzvedne léky hned, ale až po výplatě. Peníze se nezastaví na jednom místě. Jejich nepřítomnost putuje dál, z ruky do ruky, z kuchyně do kuchyně, z jednoho sevřeného žaludku do druhého.
A přitom stačilo zaplatit včas.
Nechci slyšet, že „tak to dnes chodí“. Právě tahle věta pomáhá každé špatnosti přežít.
Tak to chodí.
Lidé se neozývají. Firmy platí pozdě. Musíte mít rezervu. Nemáte podnikat, když na to nemáte.
Opravdu?
Takže člověk, kterému někdo dluží peníze, je nakonec viníkem, protože neměl dost velký polštář, aby mohl financovat cizí nesolidnost?
To je podobné, jako kdybych vám ukradl oběd, vy byste se logicky bránil a já vám vyčetl, proč jste si tedy nepřinesl obědy dva.
Rezerva je rozumná. Není však mou povinností financovat neplatiče faktur.
Takže ano, Češi mají nový národní sport. Neplacení faktur včas. A není to nevinná disciplína.
Faktura po splatnosti není jen červené číslo v účetním programu. To červené číslo patří mně. Práci jsem už odevzdal, ale bojím se napsat, že za ni chci zaplatit.
A dokud se za dluh nestydí dlužník, ale věřitel, není něco v pořádku s podnikáním v Česku.
Suscitator
