Článek
Vladimir Putin zastává přesvědčení, že Západ je nevyhnutelně „antiruský“. Podle jeho paranoidní představy se západní státy snaží držet Rusko na kolenou a odstavit jej od veškerého vlivu. Pokud tento výrok zasadíme do kontextu Putinova izolovaného způsobu života – připomínajícího spíše poustevníka – a jeho extrémní opatrnosti hraničící s patologickou nedůvěrou, získáváme obraz tyrana poháněného záští a závistí.
Putinova tvrzení o „svobodě“, „svobodných volbách“ a „právu zvolit si vlastní budoucnost“ v rámci ruské politiky působí v kontrastu s brutalitou ruské armády na Ukrajině nikoli jen pokrytecky, ale přímo urážlivě. Tato slova ztrácejí jakoukoli věrohodnost, když ruské síly páchají genocidní zločiny na civilistech a systematicky ničí ukrajinská města.
Putin je nepochybně válečným zločincem a páchá závažné zločiny proti míru. Avšak odpovědnost nespočívá pouze na něm – všichni jeho spolupracovníci, kteří se podíleli na válečných zločinech a násilí, musí stanout před veřejným soudem. Cílem takového procesu není pomsta ani nenávist vůči ruskému národu, ale spravedlnost a ochrana těch, kteří se stali oběťmi putinovského režimu.
Deputinizace: Nutný krok k míru
Pro budoucnost Ruska a jeho sousedů je nezbytné zahájit proces deputinizace[1]. Tato transformace zahrnuje:
1. Veřejné soudy válečných zločinců – zajistit spravedlnost pro oběti a zamezit glorifikaci tyranie.
2. Systematickou deputinizaci – odstranění vlivu Putinova režimu z politického, společenského a ekonomického života.
3. Ochranu obětí – vytvoření záruk pro bezpečí těch, kdo byli vystaveni šikaně, násilí či genocidě.
4. Demilitarizaci Ruska – výrazné omezení vojenské kapacity, aby se předešlo budoucím agresím.
5. Zákaz jaderných zbraní na ruském území – eliminace hrozby jejich použití v budoucích konfliktech.
Deputinizace není zaměřena na pokoření Ruska ani jeho lidu. Naopak, jejím cílem je osvobodit ruskou společnost od tyranského režimu.
Paralely s Hitlerem: Varování z historie
Historie nás učí, že ignorování tyranů a jejich ambicí má fatální důsledky. Například podcenění Hitlera ve 30. letech minulého století vedlo k druhé světové válce, masovým zločinům proti lidskosti a holokaustu. Putinovy činy – od anexe Krymu po invazi na Ukrajinu – vykazují podobné vzorce. Zlehčování jeho nebezpečnosti nebo víra v „uklidnění situace“ se může stát chybou, která přivede svět na pokraj další katastrofy.
Musíme jednat rozhodně a včas. Deputinizace Ruska, souzení válečných zločinů a demilitarizace jsou klíčovými kroky nejen k ochraně Ukrajiny, ale i k zajištění bezpečnější budoucnosti pro celý svět.
Putinovy činy nás už mnohokrát přesvědčily, že máme co do činění s tyranem, jehož vliv nesmí být podceňován. Tyrani nezmizí sami od sebe –
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
Poznámka na závěr
Zde je několik konkrétních případů z moderní historie, kdy ignorování tyranů vedlo k tragickým následkům:
1. Adolf Hitler (Německo, 1933–1945)
o Podcenění Hitlerových ambicí v 30. letech (např. anexe Rakouska a Sudet, porušení Versailleské smlouvy) vedlo k druhé světové válce, která způsobila smrt více než 70 milionů lidí.
2. Benito Mussolini (Itálie, 1922–1943)
o Mezinárodní společenství přehlíželo Mussoliniho agresi v Etiopii (1935–1936) a jeho spojenectví s Hitlerem, což přispělo k rozpoutání války v Evropě.
3. Josif Stalin (Sovětský svaz, 1924–1953)
o Ignorování Stalinovy represivní politiky, včetně Velkého teroru (1936–1938) a hladomoru na Ukrajině (Holodomor, 1932–1933), umožnilo masovou likvidaci milionů lidí a dlouhodobé potlačování základních práv.
4. Pol Pot (Kambodža, 1975–1979)
o Západní svět zpočátku podcenil brutální režim Rudých Khmerů, který vedl k smrti přibližně 1,7 milionu lidí během pouhých čtyř let vlády.
5. Slobodan Milošević (Jugoslávie, 1991–2000)
o Mezinárodní komunita reagovala pomalu na Miloševićovy etnické čistky během jugoslávských válek, včetně genocidy ve Srebrenici (1995), což vedlo k tisícům zbytečných obětí.
6. Saddám Husajn (Irák, 1979–2003)
o Svět toleroval Saddámovu agresi vůči Íránu (1980–1988) a jeho represivní vládu, včetně genocidy Kurdů (1988), až do jeho invaze do Kuvajtu (1990), která vyvolala válku v Perském zálivu.
atd.
Použitá literatura
FOLETTI, Ivan. Ruský imperialismus: umění, věda a náboženství ve službách režimů (1801-2023). Parva convivia. Brno: Masarykova univerzita, 2023. ISBN 978-80-280-0308-1.
FUKUYAMA, F., Konec dějin a poslední člověk, Rybka Publishers, Praha 2002, ISBN 80-86182-27-4.
HUNTINGTON, S., Střet civilizací, boj kultur a proměna světového řádu, Praha, Rybka publishers, 2001, ISBN 80-86182-49-5.
JOHNSON, Paul. Dějiny 20. století. Praha: Rozmluvy, 2008. ISBN 978-80-7335-335-3. S. 846.
LITTELL, Jonathan. Laskavé bohyně. Vydání třetí. Světová knihovna. Praha: Odeon, 2022. ISBN 978-80-207-2092-4. Dostupné také z: https://www.bookport.cz/kniha/laskave-bohyne-13064/.
OVERY, R. J. Diktátoři: Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko. Praha: BETA-Dobrovský a Ševčík, 2006. ISBN 80-7306-227-5.
PEČENKA, Marek, LUŇÁK, Petr a kol. Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri, 2015. ISBN 978-80-7277-410-4.
Poznámka pod čarou
[1]Výraz „deputinace či deputinizace“ Ruska lze přeložit do angličtiny jako „de-Putinization of Russia“. Tento termín odkazuje na proces zbavení vlivu Vladimira Putina a jeho režimu na ruskou společnost, podobně jako se používá například termín „denacifikace“ (denazification) v souvislosti s odstraněním nacistické ideologie po druhé světové válce.
