Článek
Špatný soused hází hnůj přes plot. A mezinárodní společenství řeší, jestli je to strategický útok nebo jen pokus o kompostování.
Tak mi na zahradu špatný soused hodil devatenáct kýblů hnoje, hrm, to už asi nejde jen o včelí úly, ale zřejmě o válečný stav. Ne že bych si ho objednal. Ne že by on přišel zazvonit, omluvit se, nebo aspoň přiložit vidle k dílu. Ne. To ráno bylo ticho. Pak něco zabzučelo – a když jsem vyšel ven, stála tam hromada. Smrděla jako Putinovy projevy, pára stoupala a slepice z toho měly infarkt.
„No tak, nebuď hysterický,“ řekl mi starosta, co se náhodou stavil na kafe. Ukázal jsem mu, co to udělalo s rajčaty – zkroucené plody, připomínající loga postsovětských tajných služeb. „To není válka,“ řekl konejšivě, „to je jen… ehm… organická záležitost.“
Jasně. Jako by mi řekl, že i dron může být prospěšný, když dopadne na záhon pod tím správným úhlem. Jenže víte co? Dřív ten špatný soused házel jen vajgly. Občas psí hovínka v pytlíku. Občas jeho syn zahajloval přes plot, ale to prý si jen hrál na Hitlera. Ale devatenáct kýblů? To už není sousedský spor. To je propracovaná logistika.
Zprávy říkají, že nejsme ve válečném stavu, jen mu jsme nejblíž od roku 1945. To je jako by vám doktor řekl: „Nemáte úplný infarkt, jen vám srdce hoří jako Donbas. Tak se usmějte a dejte si čaj.“
Vzdušný prostor Polska narušilo devatenáct dronů. Některé vybouchly, některé spadly na domy. Ale klid – válka to ještě není. To až soused vytáhne plamenomet. A my vytáhneme zápisník, bod číslo jedna: Eskalace: ano/ne?
A co dělá náš mezinárodní spolek zahrádkářů – pardon, NATO? Vyhlásí konzultace. Článek čtyři. Svolají se sousedi. Zasednou. Podiskutují. Zatímco na záhoně ještě dosmradávají zbytky hnoje a na plotě visí cedulka „Tady hlídá psice Ňufiňka“.
Je to jako když vám někdo vjede buldozerem na záhon a vy pozvete jeho právníka na pokec, abyste si vyjasnili sousedské priority a ekologický kontext.
Špatný soused samozřejmě tvrdí, že ten hnůj je z Ukrajiny. Nebo z Běloruska. Nebo z Marsu, že si prý Marťani spletli souřadnice.
„Nechci eskalaci,“ říká. „To je celé jedno velké nedorozumění. No tak jste si toho všimli, no…“ A mluví tak tiše a rozumně, že byste skoro zapomněli, že vám ještě včera čůral do bazénku.
Ale víte co? Když vám někdo hodí devatenáct kýblů hnoje na zahradu, neřešíte motivaci. Nezajímají vás tiskovky. Zajímá vás, jestli se to ještě dá okecat, nebo už je to za hranou. Polský premiér mluví o pěsti. Macron je šokovaný. Rutte vzkazuje Putinovi, že „každý centimetr bude bráněn“.
To je hezké. Já bych jen prosil, ať se to neděje ve chvíli, kdy mi začnou hořet všechny skleníky a začnou mi na záhony padat další kýble hnoje. Protože jak říkal můj praděda: „Když ti někdo hodí hnůj přes plot, není to náhoda. Je to pozvánka. A když ji odmítneš, příště přijede s hnojometem.“
A tak sedím v altánku, čtu zprávy, koukám na kouř zpoza hranice pozemku a přemýšlím, jestli si pořídit ostnatý drát, nebo rovnou betonový plot. Možná obojí. Ve stavebninách mají akci.
Tohle už není o kýblech hnoje. Tohle je o tom, že záhon není jen váš. Je to předzahrádka světa. A jestli ji neochráníme my, kdo jiný to udělá – Evropská unie s tiskovou zprávou a šedesáti pěti podmínkami pro reakci?
Tak držte palce rajčatům. A Polsku.
A hlavně – nenechte si nakydat na zahradu a tvářit se, že je to ekologické hnojení s nechtěným úmyslem. Protože až budete sbírat trosky dronů z rozbombardovaných dětských pokojíčků, bude pozdě na diskusi o deeskalaci.
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
Obrázek č. 1
