Fejeton: Smrtící hodnocení jednou hvězdičkou

Příteli čtenáři, položím ti otázku, kterou si šeptám, když svět utichne a všechny masky se odkládají na noční stolek. Co je to vlastně za potvoru, ta jedna jediná hvězda? Ten drobný pixel, který dokáže zastavit tep celé knihy?

Občas mám pocit, že jedna hvězda není hodnocení, ale náhlý výstřel do zad v temné chodbě. Duše autora je nebezpečně křehká, a najednou blik: hodnocení */*****.

Nejde o číslo. Jde o ten pocit, že někdo vzal roky mého psaní… a zmáčkl klávesu, jako kdyby setřel drobek z ubrusu.

„Ale třeba to byl omyl,“ utěšují mě kamarádky (alfa čtenářky), které četly sotva půlku mých povídek a druhou půlku prý „dočtou, až odjede tchýně nebo se uzdraví děti z rýmy“.

„Nebo pomsta!“ dodává soused, který nečte vůbec, tedy čte, slevové letáky.

A já sedím, koušu do bezmoci a přemýšlím, proč jedno kliknutí tolik ničí.

Možná znáš to místo v hrudi, takovou choulostivou komůrku, kde člověk uchovává své tajné sny. Každá moje kniha tam sedí, složená, nahá, jako mládě čeká na světlo. A potom přijde někdo, koho ani neznám, možná mé knihy nikdy nepřečte, možná četl jen první odstavec… a šlápne mláděti na hlavu, jen to křupne. Křup!

Řeknu ti to narovinu. Jedna hvězda je malá gilotina. Má ostří broušené lhostejností nebo mstou nebo nudou nebo zlobou nebo…

Ale jistěže: máš právo na svou hvězdu. Všichni, kdo tvoří to přežili mnohokrát. Možná i na to mají celou sbírku meditací. Ale stejně… stejně si vždycky říkám: není v tom našem světě příliš mnoho okamžiků, kde nás řežou bez rozmyslu?

Nedávno mi jedna čtenářka napsala: „Dala jsem jednu hvězdu, protože postavy mi lezly na nervy.“

Tak jsem se zeptal: „Která hrdinka?“

A odpověď byla: „Nepamatuju si. Už je to dlouho, co jsem to četla.“

V tu chvíli se ve mně cosi ztišilo. Ne uražené ego, ne zlost, ale zvláštní tiché bouchnutí, jak když v prázdném domě zavře okno průvan. Myslel jsem na Flauberta, jak si v dopisech stěžoval, že čtenáři nerozumí ani tomu, že chce být přesný jako chirurg. Na Kunderu, který kdysi poznamenal, že román není závod, ale zrcadlo, do něhož se lidem nechce dívat. Na Nietzscheho, který věděl, že jediné slovo může zlomit několikadenní úsilí.

A pak jsem myslel na tebe, čtenáři, jak právě držíš tento fejeton a možná si říkáš: „Proč tolik povyku kvůli jedné hvězdě?“

Dovol mi malé scény.

Sedím u stolu, který pamatuje víc neúspěchů než oslav. Na obrazovce bliká jedno jediné číslo. Jedna. Železná koule uvázaná řetězem ke kotníku.

„Hodnotím férově,“ píše hodnotitelka v komentáři.

Férově.

Za oknem projde pošťák. Záda se mu houpou, jako by nesl balíky starostí všech spisovatelů světa. Chvíli ho sleduju a napadá mě, že kdyby existovala instituce Jednotné ochrany citů autorů, seděl bych v čekárně zabořený v křesle, popíjel kafe z automatu a vyplňoval formulář 17B: Emoční újma způsobená jednou hvězdou, část B1: detail blíže neurčeného pocitu.

„Možná byla unavená,“ říká moje svědomí, které má překvapivě laskavý hlas.

„Možná tě chtěla jen popostrčit,“ dodává druhé svědomí, to ironické, co čte moje deníky bez dovolení.

Třetí svědomí neříká nic. Sedí v koutě, čte si Talmud a tiše se směje nad mou komorní tragikomedií.

A já se ptám: Co vlastně čekáme od světa, kde soud trvá kratší dobu než rozkliknutí notifikace?

Jedna čtenářka se mnou jednou vedla dialog,

„Vaše kniha mě nedojala.“

„Co vám chybělo?“

„Nevím. Četla jsem to ve frontě na letišti.“

Jeden spisovatel mi vyprávěl historku. Někdo mu dal jednu hvězdu, protože v knize „příliš často prší“.

Když mi to vyprávěl, pršelo. Seděli jsme v hospodě, kapky smáčely ulici a já mu říkal, jestli by i Bůh neměl dostat jednu hvězdu.

„Málo originality.“

„Nuda.“

„Přehnané emoce.“

„Příliš málo emocí.“

Někdy mám pocit, že jedna hvězda není skutečné hodnocení, ale druh lidského rituálu. Uklidňuje to. Dává to falešný pocit moci. Jeden klik jako zvuk rituálních bubnů.

A teď, čtenáři, dovol, abych k těm rituálním bubnům přidal poslední úder. Takový, který nezní ani dramaticky, ani zahořkle. Spíš jako nečekané zaklepání na dveře, když v domě nesvítí světlo.

Protože existuje ještě jedna scéna.

Sedím u tvého psacího stolu, toho starého věrného kusu nábytku, co má v zásuvkách víc neúspěšných verzí kapitol než pavích per. A napadne mě, že všechny ty hvězdy jedna, nakonec stejně končí na jednom místě.

V prachu.

V zapomnění.

V té velké, tiché skládce tvých názorů, kde se válejí vedle sebe politické debaty, zmačkané účtenky a dojmy z knih, které jsi sotva dočetl do třetiny.

A přece tě to ráno, kdy jsi tu jednu hvězdu dal, cosi v hrudi zabolelo způsobem, který nešlo ignorovat.

Ne kvůli ješitnosti.

Ani kvůli mstě.

Ale proto, že jsi ve chvíli slabosti dovolil spisovateli postavit se mezi tebe a ono mládě v jeho hrudi; tu knihu, která se narodila bolestí, chaosem i radostí.

A pak ti došlo něco osvobozujícího.

Jedna hvězda nemůže zabít knihu. Nerozlije nalitou číši vína, nepokazí knihu, nevymaže věty napsané pro svit lampy. Jedna hvězda zabijí jen tvoje iluze.

Protože když umřou iluze, začne růst pravda.

Pravda, že já píšu pro radost i bolest. A ty dáváš jednu hvězdu z pocitu. Ale já píšu pro lidi, co se smějí ve špatných chvílích a brečí v duši, když se navenek tváří vesele… Pro ty, co cítí v mých slovech vlastní stín. Ale i pro tebe, čtenáři, který se možná posmíváš, možná nepřeješ a možná si říkáš: „Hergot, píše tak dobře, že mu musím dát jen jednu hvězdu z pěti.“

Možná má každá jedna hvězda skutečný smysl. Možná je to tvoje zkouška, zda si dokážu uchovat hlas, i když mi někdo sáhne po krku. Možná je to připomínka, že kniha musí být živá, aby mohla být zraněná. A možná, a to říkám v tiché úctě ke všem čtenářům, je ta jedna hvězda vlastně důkazem, že mě svět slyší.

Na druhé straně hvězdičky je člověk, jsem já, spisovatel. A já, stejně jako ty, se celý život snažím pochopit, co všechno se dá přežít.

Uvědomuji si to prosté. Mnohem prostší, než bych si přiznal. Kniha nepotřebuje pět hvězd, aby žila. Nepotřebuje ani potlesk. Potřebuje jedinou duši, která ji opravdu čte, a to je právě ta jedna hvězda.