Článek
Prolog
Povídku jsem napsal už kdysi, před lety. Náhodou jsem ji našel mezi zapomenutými texty v šuplíku. A trochu upravil do dnešní doby. Nenapadlo mě nic lepšího, než ji sem vyvěsit.
Je to let v mlze. Tak se držte.
Je to zoufalá pohádka pro dospělé – pro ty, kterým ještě záleží na životě. Na lidech. Na planetě. Na zvířatech, rostlinách, stromech. Na čistotě ovzduší, nebe, mraků, studánek, potůčků, řek, jezer a moří.
Ach ano – tuhle povídku jsem psal i pro tebe. Pro tvoji duši.
*
Někde v Moskvě.
V podvečer.
Jekatěrina seděla u otevřeného okna zachycená mezi světlem a stínem, v hlavě jí kroužily otázky jako jarní hmyz.
Co z nás zůstane? Kolik pravdy unese člověk, než začne mlčet natrvalo? Bylo to všechno k ničemu?
Zavřela oči. Snažila se v sobě najít odpověď. Ale odpovědi nepřicházely – jen vzpomínky.
Nohy měla složené pod sebou a ve světlých vlasech zachycený měděný svit zapadajícího slunce. Oči měla modré a odrážely se v nich tisíce snů. Vzduch byl chladný, ale v sobě cítila zvláštní teplo – takové, které přichází, když sedmnáctiletá dívka zatím věří, že svět se ještě dá zachránit. Pod oknem se tiše pohupovala tráva. Teď tam rostly slunečnice. Byly divoké. Vítr je zasel. Mezi střepy, mezi železem, mezi pamětí.
Když byla malá, bála se hlasů v televizi. Nevěděla proč. Jednou se zeptala. Matka neodpověděla. Jen jí sevřela ruku – silněji, než bylo třeba. Její bratr zmizel někde u Bachmutu. Dlouho si myslela, že přežil. Pak přišla zpráva: padl jako hrdina.
Přestala věřit ve slova jako „vlast“ nebo „čest“. Ne proto, že by nevěřila v odvahu, ale protože si nebyla jistá, komu vlastně patřila. Kdo určuje, co je hrdinství? Ten, kdo přežije, nebo ten, kdo přikáže útok? Někdy si přála, aby se narodila jinde. Ale pak se zastyděla. Je vůbec správné chtít uniknout, když ostatní zůstávají?
A zbyly po bratrovi hodinky. A stále tikaly. Od té doby si už nechtěla nic představovat. Jen tiše sedět. Dýchat. A psát.
U nohou jí ležel pes. Starý, s ušima jako chlupatý hadr. V bouřce se nikdy nebál. Spal. Jmenoval se Svět – podle něčeho, co nikdy nepoznala.
Jekatěrina zavřela oči a začala snít. Ve snu viděla Rusko, jaké neznala. Ne impérium. Ne obrněný tank. Ne vlajku v dešti. Ale zemi lidí. Dýchajících, milujících, trpících, odpouštějících. Rusko, kde dětský smích nebyl přerušen sirénou. Kde babičky netrestaly za názor, ale pekly buchty na náměstí.
Viděla školu, v budově bývalé vojenské akademie se děti učily číst. Kde kdysi visely portréty maršálů, zářily snové obrázky. A na tabuli byla křídou napsaná báseň.
Na místě, kde dřív stával Leninův pomník, hrály děti s bublifukem. Na fasádě bývalé centrály FSB se leskl mural s vyšívaným motivem holubice. A pod sochou, která kdysi ukazovala prstem k Západu, teď rostly máky.
Putin? Jen jméno v učebnici. Propaganda? V muzeu za sklem, mezi exponáty ze zničeného století. Místo tankových přehlídek – festival poezie. Místo dětských oddílů – dětské veselí a hry.
Přes ulice přicházeli lidé. Někteří nesli knihy, jiní nákupní tašky. Jiní měli prázdné ruce a touhu se usmívat. Nikdo nevolal po pomstě. Nikdo neplival na staré zdi. Nečůral v temných koutech. Nespal zpitý na lavičce. Nepokřikoval. Jen žil.
Jekatěrina se ve snu procházela ulicemi Moskvy, kde už nebyl žádný Lenin ani Stalin, žádný car ani maršál. Jen dívka, co hrála na housle před rozkvetlým chrámem. Chlapec, co chytal holuby. Děti pobíhající kolem kašny. Ženy – oblečené lehce jako dech, s plátěnými taškami plnými broskví. Jejich tváře byly omyté světlem. Vstupovaly do krámků, kde vonělo mýdlo a růže.
Vše působilo jako sen, ve kterém se nikdo nebojí probudit. A pak se rozplynul. Jako dým v mrazivém větru. Zanechal hořkou chuť na patře.
Otevřela oči. Noc padala na Moskvu. Ticho bylo hluboké, ale ne hrozivé. A v tom tichu se zrodila myšlenka: „Co kdyby…?“
Vstala, sešla po schodech a venku, kde kdysi trčela hláska protivzdušné obrany, stál chlapec. Neznala ho. Byl smutný. Držel v dlani hrst hlíny.
„Chceš?“ zeptal se. Ona přikývla.
Když ten chlapec natáhl ruku s hrstí hlíny, probleskla jí hlavou další myšlenka. Ještě můžeme sázet stromy? A co když to jablko nikdo nesní?
„Až vyroste…“ řekl.
A jí se sevřelo srdce. Co všechno musí vyrůst, než se vůbec znovu naučíme být lidmi?
Do hlíny vložila semínko. Jabloň. Vzala ho z kapsy, kde nosila bratrovy hodinky.
„Až vyroste. I kdyby jen pro jedno jablko. Vezmeš si mě za muže?“ Řekl chlapec. Jekatěrina se usmála a pohladila ho po jemných světlých vlasech. „Nevím“ odpověděla, „jsi tak malý a než vyrosteš já už budu třeba vdaná. A co bude s Ruskem za tolik let? Bude ještě jabloni dovoleno růst? A budou ještě děti klást otázky nahlas?“
Pak se vrátila do pokoje. Vzala pero. A začala psát.
Píše jako žena, která ví, že jí za to možná někdo vypne internet. Zakáže blog. Možná jí vymažou z digitální mapy světa. Ale stejně píše dál. Možná právě proto. Protože když už nezbývá nic – zůstává příběh. A ten dnešní začíná… sněním.
Možná se tenhle příběh nikdy nestal.
Ale pokud to někdy někdo přečte – a začne věřit – pak to možná bude stačit.
*
Epilog
Zahrada byla tichá. Jen vítr si pohrával s větvemi, které nesly první plody. Jabloň vyrostla vysoko, její kmen byl rovný, kůra hrubá, pevná. Muž se belhal po vyšlapané pěšině. Chyběla mu ruka. Místo nohy měl protézu a pod paží berli. Došel ke stromu. Dotkl se ho. Pak pohladil jedno z jablek – rudé, téměř zralé. Neutrhl ho. Jen zavřel oči. Chvíli tak stál. Pak oči otevřel.
V trávě u kořenů se zableskl malý kovový štítek: „Pro Jekatěrinu.“
Na krku mu visely hodinky. Ty, které kdysi patřily jejímu bratrovi. Potom jí. A teď patří jemu.
Ještě tikaly.
Obrázek č. 1
