Článek
Ach ano. Ten náš český literární rybníček — kolik básní a próz v něm plave, ale kolik z nich doopravdy dýchá? Kolik z nich zabolí, udeří na solar plexus, kopne pod koleno, rozdrásá vaši vzpomínku na dávnou platonickou lásku nebo na sousedku – matku, která své děti mlátila tak, že si bití navždy spojily s láskou?
Do české literatury se už dávno vkradl podivný virus. Nenápadný, uhlazený, intelektuálně oděný. Říkám tomu „salonní psaní“. Možná to znáte. Všechno v salonním díle je formálně správně, věty kloužou jako hedvábí po lakovaném stole, pointa je decentní, emoce jemně našlehané jako pěna z ovesného latté. Ale co z toho?
Opravdu taková uhlazenost zatřese vaším srdcem, svědomím, tělem? Donutil vás nějaký příběh v noci vstát z postele a napsat dopis mrtvému otci? Rozplakal vás na tramvajové zastávce a přiměl rozběhnout se za dávnou láskou?
Řekněte mi: kdy naposledy jste četli něco, co bylo tak krutě pravdivé, že jste se báli otočit stránku? Něco, co ve vás rozvířilo úzkost v mlčení a vyvolalo návaly studu, které si nesete celá desetiletí pod kůží?
Já netvrdím, že každý text má být výkřik. Ale všechno, čemu se dělá mediální barnumská reklama, výkřik nemá – a po přečtení každé „úspěšné“ knihy od „úspěšného“ či „úspěšné“ se cítím jako moucha, na kterou ropucha bleskurychle vymrštila jazyk. Z „bestselleru“ se na mě line protivně lepkavá hudba. Nepříjemná, na duši se lepící.
Ale co je tohle za lepkavé ševelení, které se tváří jako hloubka? Psát o bolesti tak, aby čtenář neucítil jedinou trhlinku ve své bublině? To není empatie. To je alibismus. To je literatura, která si myje ruce jako Pilát. Literatura, která si nechce zadat s potem, krví a slinami. Nechce smrdět – nakladateli.
A přitom právě bolest je jazykem, kterému rozumíme všichni, ne? Kolikrát jste se smáli, a přitom vám bylo do breku? Kolikrát jste řekli „to nic“, a právě tehdy vám šlo o všechno?
Já chci literaturu, která nevoní jako nově vydaný katalog ze Skandinávie, ale která čpí. Ano, páchne. Po ztrátě. Po vině. Po tom tichu mezi dvěma lidmi, kteří si dávno nemají co říct, a přesto spolu žijí. O lidech na prahu – smrti, života, změny, konce, začátku… Chci věty, co nesou váhu nesplněného slibu. Obrazy, které se mi budou vracet ve snech.
Abych byl upřímný, bojím se, že jsme se nechali přesvědčit, že literatura má být „hezky napsaná“. Ale to je, s prominutím, málo. Když mi někdo vypráví o smrti svého dítěte, nechci, aby měl styl. Když mi někdo vypráví o tom, co zažila jeho sousedka, když potkala lupiče v domě, nechci uhlazenou formu. Když chci…
Chci, aby mi vyprávěním vyrazil dech. Chci slyšet chvění v jeho hlase. Chci, aby se mi při čtení svíralo hrdlo stejně jako jemu či jí, když tu knihu psal.
A vám je jedno, co v Česku vychází? Vám stačí, že to má „tematickou rovinu“ a „citlivě zpracovaný konflikt identity“? Neříkám, že je to špatně, ale ptám se: kde je krev, bolest, rozrytí, polámaná křídla, drtivá hrůza okamžiku?
Když psaní nebolí, není to literatura. Je to dekorace. Psaní, které nikoho neurazí, nikoho nerozpláče, nikoho nedonutí přemýšlet o vlastním selhání – to je mrtvé psaní. Neumělé, ale mrtvé. Sterilní. Salonní.
Možná vás to urazí. Možná si řeknete: „Co si ten Suscitator o sobě myslí? Co napsal on?“ Ale přemýšlejte: proč vlastně píšu? Kvůli sobě? Čtenáři? Bohu? Nebo jen kvůli sobě – a říkáme si, že je to „sdílená osobní nebo přenesená zkušenost“?
Já chci, aby mě text vykuchal a nechal mě ležet na podlaze. Až pak je čas na editora. Až pak přichází ta „literární hodnota“.
A vy? Vy chcete psát tak, aby to někdo v recenzi pochválil, nebo tak, aby to někomu zachránilo život?
Zkuste to. Napište scénu, kterou jste nikdy nikomu neřekli. Vyhrabejte tu větu, kterou vám řekl otec, než odešel. Vydlabejte z morku kostí tu větu, kdy jste zjistili, že vás partner či partnerka podvádí. Vytáhněte až ze střev tu větu, kdy jste slyšeli zvonění u dveří – znělo jinak než jindy, jako nikdy předtím ani potom – a za dveřmi stál policista a vy už jste věděli… Vyndejte si z drah mozku poslední rozhovor s tou, co vám zlomila srdce. Ale nepřikrášlujte to. Nepřidávejte přívlastky, které tam nebyly. Napište pravdu. Tak, jak to bylo. A pak mi to pošlete. Budu čekat.
A jestli vás tenhle text nerozčílil nebo nedojal, pak jsem asi taky selhal.
Obrázek č. 1
Poznámka pod čarou
Rád bych vás pozval ke stolu. K slovům. K mlčení mezi nimi. Ale někdo jiný už si na něj stihl přinést vlastní popelník, vlastní jed. A tak zůstává stolek prázdný. Přijměte mou omluvu, vy, kdo jste chtěli jen naslouchat. A tak diskusi nechávám zavřenou. Odpusťte mi, vy, kdo jste chtěli diskutovat.
