Článek
Ještě před válkou existoval dům na okraji Mariupolu, tak nenápadný, až vypadal jako obyčejné stavení. Ale nebyl. Byl to dům, který uměl zpívat. V létě zpíval vůní rozkvetlých jabloní, v zimě praskotem dřeva v kamnech. Ve dnech míru zahradu hladily zlaté prstence slunečních paprsků a každá kapka rosy byla malou perlou.
V tom domě žila kočičí matka Maud; sibiřská královna se stříbrným kožichem a hlasem, který zněl jako tlumený zvoneček. Její koťata byla pýchou domu. Běžela za ní jako chumel pruhovaných ocásků, a svět byl prostě dobrý.
A pak přišlo ono ráno. Na obloze se objevil stín, jen malý záchvěv, tak nenápadný, že si ho člověk mohl splést s únavou v očích. Ale Maud věděla. Její vousky zachytily tichý otřes z hlubin, jaký přichází jen s neštěstím.
A právě toho dne, kdy začal první nálet, se před domem objevilo koťátko.
Malé, bělomodré, tiché jako vločka.
Luna.
Nikdo nevěděl, odkud přišla. Možná ji přinesl vítr, možná se narodila ze světla posledního klidného rána. Oči měla modré, tak zvláštně modré, až se zdálo, že spolkla dvě hvězdy.
Maud ji přijala k sobě. Koťata ji obklopila, očichala a přestala se bát. To bylo zvláštní. Protože venku se rozeřvala děla a výbuchy.
Dům se otřásl, vzduch se změnil v prach. Zahrada se roztrhla jako látka. A svět dobra skončil.
Sklep se stal útočištěm. Kočičí rodina se krčila v temnotě, zatímco nad hlavami burácela válka. Vzduch byl chladný, zem vlhká, svět zmenšený na tmavý kruh kolem staré přikrývky.
Koťata byla malá. Nechápala výbuchy. Bála se, tak moc se bála. Nechápala, proč najednou nebylo světlo. Proč zmizeli lidé.
Ale Luna; ta dýchala jinak.
Kdykoli otevřela oči, všechno ztichlo. A najednou viděli… zahradu. Ne tu zničenou. Tu starou. Plnou barev, motýlů, vůně jabloní. Smích lidí. Šepot domova.
Luna je tam brala. Ne nohama, ale pohledem.
Byla bránou do světa, jaký byl.
A jaký měl být.
Maud tomu nerozuměla. Jen věděla, že když se koťata probudí ze snění, nejsou tak zoufalá. A že když Luna bdí, sklep je o něco méně temný.
Tak plynuly dny, týdny, možná měsíce, válka nezná kalendář.
Všechno se hroutilo. Všechno mizelo. A svět se scvrkl na dýchání v temnotě.
Jen Luna občas zazářila očima.
A vždy, když to udělala, koťata si dovolila uvěřit, že se jednou vrátí světlo.
Jednoho rána však Luna v pelíšku nebyla.
Srdce Maud sevřela ostrá bolest, která nepatří jen zvířatům, ale patří všem matkám na světě.
Vyšla z trosek sklepa. Mráz štípal, ticho bolelo. A u ohořelého pahýlu staré jabloně našla Lunu. Ležela klidně, jako by spala. Jen malá černá díra v kožíšku říkala pravdu.
Voják.
Výstřel z nudy.
Krutost, která nemá jméno.
Maud se k ní sklonila. Olízla její čelo. Luna byla studená. A svět, který v sobě nosila, vyhasl.
A přesto… v jejích očích zůstala modř. Dvě vyhaslé hvězdy. Paměť světla.
Maud ji chtěla odnést do sklepa, položit mezi sourozence, aby se s ní mohli rozloučit. Ale v té chvíli se země otevřela ohněm. Raketa dopadla jen pár metrů dál.
Výbuch rozerval svět. Tlaková vlna Maud odhodila. A pak nastalo ticho.
Když ticho konečně ustalo, v troskách sklepa se koťata probudila. Hledala matku. Hledala Lunu.
A uprostřed šedého popela, se choulilo pět koťátek kolem něčeho měkkého. Něčeho, co se jemně třpytilo.
Koťátka nevěděla, co si počnou. A najednou spatřila, jak vyrůstá malý, tenký, křehký stromek se stříbřitými lístky.
V čase, kdy nic už neklíčilo.
V čase, kdy svět odmítal živé věci.
Koťata k němu přistoupila a schoulila se kolem něj.
Z lístků se linula vůně jabloní.
Vůně domova.
A když se dotkla větvičky, spatřila na zlomek vteřiny zahradu, jaká byla kdysi. Motýly. Slunce. Lunu, jak se směje a honí stíny. Matku jak je zahřívá tělem.
Sněhové vločky začaly pomalu padat.
A popel války se tiše mísil s vůní naděje, která se nechtěla vzdát.
Někdy světlo nezachrání život.
Někdy zachrání jen srdce těch, kdo zůstali.
A možná právě proto Luna přišla do toho domu v den, kdy začala válka.
Možná to nebyla náhoda.
Možná to byl dar.
Dar, který měl vyrůst až na konci.
Dar, který v ruinách zažehl jedinou věc, kterou válka nikdy nedokáže zabít.
Naději.
A noc zahalila svět temnotou bez hvězd, a přivedla krutý mráz, a stromek, protože nebyl plamenem, koťátka neuchránil. Ráno, když nad válkou zpustošenou zemí vyšlo šedé slunce, sedm nehybných těl leželo na studeném sněhu a mlčelo, tak tiše mlčelo.
Obrázek č. 1
