Článek
V hlubinách současné ruské společnosti se ozývá duté dunění, a od roku 1905 pod povrchem pukají staré nosné pilíře. Kultura smrti, kdysi jen tichý šepot v temných zákoutích několika fanatiků, dnes prostupuje ulicemi měst jako těžká mlha. Její dotek není okamžitý; přichází pozvolna, s ledovým klidem, který otupuje citlivost člověka k člověku.
Na povrchu se svět tváří všedně, ale pod ním probublává neklid. V některých tvářích ubývá světla a přibývá prázdnoty, jež se živí cynismem a lhostejností. Nejde o krok jednotlivce, spíše o posun tektonických desek v kolektivním vědomí. Objevují se trhliny, jimiž prosakuje násilí, znecitlivění a únava ze smyslu. Bolest už zde nevzbuzuje otázky. Je přijímána jako součást podnebí.
Celé Rusko dýchá zvláštním chladem: lidé míjejí cizí neštěstí s pohledem, který se ani na okamžik nezachytí. Alkohol bují jako plevel, který nepotřebuje světlo. Nad zneužitým životem se ukládá prach, a nikdo neví, zda jde o další vrstvu zapomnění, nebo už sediment epochy.
Tato kultura nemá jedno centrum. Šíří se, ulpívá ve způsobu, jakým se mluví o smrti, jak se mlčí o odpovědnosti, jak se oslavuje síla odtržená od lidskosti. Ztráta smyslu není výkřik, ale unavený šelest, který vytrvale obrušuje vnitřní krajinu. A s ním mizí i cit pro sounáležitost, mosty, jež kdysi spojovaly sousedy, generace, rodiny.
A přesto nejsou všechny ruské duše vyhaslé. Tu a tam ještě někdo zapálí svíci; někde stará žena na dvorku nakrmí zbloudilou kočku; někde učitelka položí dlaň na rameno dítěte, které nechápe svět kolem sebe. Tyto drobné okamžiky působí jako světelné uzly uvnitř temného tkaniva. Nezvrátí běh dějin, ale připomínají, že nic není absolutně jednotvárné. Temnota nikdy nepohlcuje vše, jen se o to vytrvale pokouší.
Přesto se zdá, že morální kompas společnosti tápe. Ručička bezmocně rotuje nad prázdnou mapou, na níž kdysi bývaly zakresleny hodnoty, posvátné hranice, paměť. Staré pravdy se zhroutily a nové dosud nevznikly. Vzduch je plný neklidu. Ruský svět se kývá mezi realitou a prázdnotou.
Těžká témata jako svoboda, odpovědnost, lidská důstojnost, intimita či individualismus se propadají do stínu. Diskuse o nich je stále obtížnější, někdy až nebezpečná. Mlčení se stává pátou generací přenášenou zástěnou, za níž se vrství další temnota.
A tak se přítomnost přibližuje budoucnosti, která je nejistá jako jiskra v průvanu. Kultura smrti není teorie; je to klima, které proměnilo krajinu i člověka. Její účinky překračují hranice, jako popel v atmosféře padá i tam, kde požár nevznikl.
A nad tím vším visí otázka, která vibruje tichým napětím:
Co se stane se světem, který přestal věřit v hodnotu života?
Ticho po ní je delší než odpověď.
Kořeny této kultury můžeme hledat v rozpadu tradičních hodnot a autorit. Jestliže Nietzscheho filozofické kladivo zničilo piedestal Boha, pak ruská kultura sesadila i člověka. A tak se člověk ocitá jako svržený bůh, jako bytost, která už není středem ničeho.
Morová rána postupně zachvacuje společnost, v níž se svět bez člověka, bez individualismu a bez smyslu povyšuje na normu. Z takového světa vyrůstá a šíří se kultura smrti.
Čtěte blog Suscitatora na Mědium.cz
Obrázek č. 1
