Článek
Dnešní den měl připomínat chvíli, kdy se v ulicích rozhořelo listopadové světlo.
Kdysi se světlo šířilo z pomačkaných těl studentů, z jejich strachu, z jejich odvahy, která se odmítla ohnout.
Dnes to světlo sotva přežívá.
Nejistě poblikává, jako knot, který už nemá z čeho brát.
Oslavy?
Spíš kulisa. Mikrofony, plamínky, pár frází o svobodě.
Ale světlo se neudrží gesty.
Světlo se musí chránit; jinak zhasne a tma se vrátí tiše a bez protestu.
A tak se ptám: kde byli ti, kteří dnes stojí nejvýš?
Kde byl tehdy Petr Pavel?
Ne na Národní třídě. Ne tam, kde světlo bojovalo o život.
Tehdy stál jinde; v armádní uniformě, v řádu, který chtěl držet moc pevně a navždy.
Nevím, co cítil, když studenti běželi před obušky.
Nevím, zda ho píchlo u srdce, když se národ probouzel.
Ale když se dnes postaví před občany, měl by si uvědomit, že světlo, které ho vyneslo do vysoké funkce, není jeho samozřejmost. To světlo roste jen tam, kde se o něj někdo stará.
A pak tu je Tomio Okamura.
Ten dnes odmítl uctít studenty. Není to jen gesto nevděku; je to temný záhyb, kde paměť přikrývá temný plášť.
Kdyby v roce 1989 stál na Národní třídě, nebyl by mezi těmi, kdo nesli světlo.
Byl by mezi těmi, kdo se dívají stranou.
Nebo mezi těmi, kdo zapisují jména.
A přesto dnes stojí vysoko.
Tak vysoko, že jeho stín dopadá na celý den jako studený popel.
Říká: „Každý ať si připomíná, co chce.“
Ale třetí nejvyšší ústavní činitel nepamatuje jen za sebe; pamatuje za tuto zemi.
A když zneváží studenty, kteří byli jiskrou pádu režimu, říká tím nahlas:
„Listopadové světlo pro mě nemá hodnotu.“
Někdo namítne, že po revoluci přišla divoká léta, že mnoho lidí ztratilo iluze. Já tomu rozumím.
Ale neuctít ty, kteří šli první a s holýma rukama?
To už není únava.
To už je temnota.
A pak jsou tu ti další; lidé, kteří se za komunistů měli dobře a dnes se mají ještě lépe.
Ti, kteří nikdy neztratili půdu pod nohama, protože uměli vždy předstírat správnou barvu.
Ti, kteří se v žádném větru nezachvěli.
Minulost jim sloužila, přítomnost jim slouží ještě víc.
Jejich stíny jsou dlouhé a neokoralé.
Naučili se chodit ve tmě tak tiše, že když světlo slábne, vracejí se do prostoru stínů, tam doma byli odjakživa.
A mezi nimi Václav Klaus; muž, který si z listopadového světla udělal vlastní reflektor.
Nezářil kvůli studentům, ale kvůli sobě.
Nikdy nebyl dítětem ulic ani zmlácených těl, byl to ekonom, který uměl světlo ohýbat tak, aby mu svítilo na cestu, kterou si zvolil. Naučil se světlo používat jako zrcadlo: jen tolik, aby osvětlovalo jeho roli, a nikdy tolik, aby ozářilo i stíny za zády.
A Miloš Zeman; ten, který se z šera naučil vyrábět oheň, jen aby jej pak zase dusil.
Použil světlo listopadu k vlastnímu vzestupu, ale nikdy mu nevěřil.
Byl to člověk, který měl k výsledku revoluce blíž než ke studentské krvi, a tak se k ní vracel jen tehdy, když bylo potřeba připomenout, že kdysi patřil k jejímu táboru.
Jeho světlo bylo vždy spíš lucernou na politickém tržišti než hořící pochodní svědomí.
A dnes je jeho odkaz další vrstvou tmy, která se drží při zemi a odmítá odejít.
A mezi nimi i Andrej Babiš, muž, který dokázal plynule projít dvěma světy, aniž by v něm jediný uzel zapraskal.
V minulosti měl jistoty, dnes má majetek a vliv; a oba světy mu umožnily růst, protože uměl být vždy tam, kde se vyplácelo stát. Kdyby se tehdy listopadové světlo nerozhořelo, nevyrůstal by v podnikatelském impériu, ale v šedi podniku zahraničního obchodu. Jeho dnešní moc je postavena na ohni, který rozdělali studenti, a přesto se často chová, jako by to světlo bylo jen kulisou, kterou lze kdykoli ztlumit, když to vyhovuje jeho scénáři.
A právě Babišovo ANO, pomohlo Okamuru přivést na trůn Sněmovny.
A tak dnešní den nepřipomíná oslavu.
Připomíná loučení.
Možná proto se bojím víc než kdy dřív.
Ne o sebe.
O to světlo.
Protože světlo, o které se nikdo nestará,vyhasne.
A když se podívám na tu krajinu dnešního dne, vidím v ní zvláštní shromáždění postav.
Ne jako lidi z masa a kostí, ale jako siluety, které se stáhly k ohni, jen aby si ověřily, kolik z něj ještě zbývá.
Vidím Pavla, stojí tiše a napůl v světle, napůl ve stínu, jako člověk, který ví, že světlo ho nese, ale nikdy jím opravdu neprošel. Vidím Okamuru, jak přešlapuje na hranici tmy a dívá se do světla s nevolí, jako by mu vadilo, že existuje něco, co nezrodil sám. Vidím Babiše, který umí chodit oběma směry, vždy tam, kde mu světlo nebo tma přinesou výhodu, jako obchodník s ohněm i s mlhou. Vidím Klause, jenž si světlem kdysi rozsvítil vlastní scénu a potom jej opatrně odložil, aby mu nezaclánělo na cestě, kterou si chtěl řídit sám. A vidím Zemana, jehož stará lucerna dohořívá v kouři a alkoholu, ale který si namlouvá, že drží v rukou pochodni, kterou mu kdysi vnutily dějiny.
A všichni dohromady působí jako průvod, který se náhodou sešel kolem ohně, jenž založili studenti; ti, kteří tehdy neměli nic než odvahu a vlastní těla.
Dnes mezi nimi žádné tělo nestojí.
Jen siluety, které oheň spíš využívají, než chrání.
Pavel jako muž stojící napůl ve světle.
Okamura jako někdo, kdo se dívá stranou a vadí mu zář, kterou nevytvořil.
Babiš jako obchodník s mlhou.
Klaus jako majitel vlastního reflektoru.
Zeman s lucernou, která už jen doutná.
Vidím krajinu, kde se listopadové světlo chvěje jako poslední uhlík.
A kolem něj krouží ti, kteří přežili všechny režimy, všechny převraty, všechny zvraty, protože věděli, že v každé době je možné žít, pokud člověk dokáže převlékat kabáty.
A někdy mám strach, že světlo nezhasíná proto, že by nebylo.
Ale proto, že kolem něj už nestojí nikdo, kdo by je chtěl udržovat.
Epilog s Václavem Havlem
A když už se světlo třese, když je plamen unavený jako starý poutník, přistoupí k němu někdo, koho jsem už dávno nečekal. Ne tělem. Jen přítomností, která se rodí v tichu; takovém, jaké bývá jen po zvonění klíči.
Václav Havel.
Ne jako prezident, ne jako symbol, ale jako člověk, který znal chlad věznice, pach strachu, i to zvláštní, křehké rozechvění, když se v duši začne rodit síla, o níž netušil, že ji má.
Posadí se ke mně tak, jak to uměl: nenápadně, skoro nesměle, jako by se omlouval i kamenné dlažbě pod sebou.
Dívá se do mihotavého světélka, do toho posledního uhlíku, který studenti zapálili vlastní bolestí.
Uhlík prská, ještě chtěl naposledy připomenout, že kdysi byl víc než jen žhavá tečka.
„To světlo,“ řekne Havel tiše, „to není samozřejmost.“
A já mlčím, protože nic jiného si ta chvíle nezaslouží.
„Světlo listopadu nehoří samo od sebe,“ pokračuje, četl myšlenky, které jsem ještě nevyslovil. „Musí mít někoho, kdo k němu klekne. Kdo zůstane, když je zima. Kdo nepřestane věřit ani tehdy, kdy se zdá, že ve tmě mají navrch ti, kteří ve tmě trávili celý život.“
Dívá se na mě a v jeho pohledu není ani soud, ani odsouzení. Jen smutek. A cosi jako něžná výtka.
„Kolem světla se vždycky shromažďovali lidé různí,“ říká dál. „Někteří jej chtěli chránit. Jiní se jen ohřát. A někteří se snažili skrýt vlastní stíny v jeho záři. To není nic nového. Nové je jen to, že ti, do ho zapálili, ustoupili; a ti druzí hlasitěji volají, že světlo už není třeba.“
Přikývnu.
Mám pocit, že polykám nějakou starou, kovovou vzpomínku.
Havel se pomalu zvedne. Jeho postava byla sama z jemného dýmu, který vítr snadno odnese, ale který přesto zanechá vůni na všem, čeho se dotkne.
„Neboj se,“ řekne tiše.„Světlo slábne jen tehdy, když u něj nikdo nezůstane. Ale dokud u něj někdo stojí, byť jen jeden člověk, nikdy nezhasne úplně.“
Chvíli se mi zdá, že kolem nás nic neexistuje. Jen ten uhlík. Jen poslední tečka listopadu.
„Postarej se o světlo. Je to to jediné, co jsme budoucnosti opravdu zanechali.“
A když zvednu hlavu; už tam není.
Jen ten uhlík.
A ve mně zvláštní závazek, který hřeje víc než plamen.
Obrázek č.1
