Motýl ve stínech jeskyně a vězeň, který si pamatuje let

Často se mi zdá, že jsem motýlem. Jako kdysi starému Čuangovi. Ta dávná věta se mi vrací jako zvonění zpoza hrudi; ne hlasité, spíš prosakující skrz moje ticho. Motýlí sen, přezdívka pro to, co ve mně zůstává nepřístupné, neovladatelné, nevyslovené. To nejkřehčí, co se nikdy nenaučí chodit po zemi bez závratě. Právě proto mě ta otázka zraňuje víc než všechny traktáty: najednou jsem byl někdo bez jména, minulosti, cíle, těla. Stačila mi lehkost. Touha stoupat, i když nevím kam. Pak probuzení. Návrat do tíhy, která mi připomíná rohy světa, bolest, že tělo neletí.

Čuangova otázka je můj nářek; poznal jsem něco čistšího než sebe sama a teď nesu svou existenci jako promočený kabát. Celý můj život se odehrává mezi člověkem a motýlem, snem a bděním, tíhou a lehkostí, kterou jsem si na okamžik dovolil ucítit. Možná jsem jen vzpomínkou na let, který jsem nedokázal udržet. A přesto ve mně stále třepotá ten tajný záchvěv křídel, co v noci škube duší. Neptám se jako Suscitator, ale jako člověk: Kým jsem byl, když jsem ještě nebyl tímto já? Kým bych mohl být, kdybych se odvážil znovu vzlétnout? Čuang to nevyřešil. Nechal otázku viset jako světélkující prach. A právě v té neuzavřenosti je moje útěcha. Odpověď přijde, až přestanu mít strach, že se rozpadnu. Až přijmu, že jsem zároveň tíha i lehkost, člověk i motýl. Nosím tu otázku jako drobný talisman v kapse; hladký, nevysvětlitelný. Ne proto, abych našel řešení, ale aby mi připomínal svět uvnitř mě, kde se stále třepotají křídla. Když ho obracím v dlani, cítím prastarý puls; ozývá se, jen když jsem unavený, průhledný. Pak si přiznávám: motýlí sen není hra. Je to spára v mém nitru, kterou občas projde světlo, jindy chlad. Někdy mám dojem, že se ten sen dotkl i mě stejně jako Čuanga.

Kdysi jsem snil v dětství o tom, že jsem motýlem v jiné vrstvě času. A dnes se mi sny vrací. Zas ve mně probleskuje pád z výšky, kterou jsem si nezasloužil, a přesto po ní toužím. Když jsem sám, probouzí se ve mně druhé já; hladké, bez tíhy, nechce přemýšlet, jen stoupat. Ale je to kruté stoupání. Duše se vzpíná proti kostem. Křídla se snaží prorazit tělem a já naslouchám tomu praskotu pod žebry. Pak přichází návrat do člověka; náhlý, ostrý, někdy násilný. Každý krok po zemi mě učí, že nejsem stvořen k lehkosti. Patřím do prachu, kostí, lámavého času. Přesto tu otázku nosím dál; čím déle, tím hůř se odkládá. Připomíná okno do jiného světa, které se otvírá, jen když připustím, že se mohu rozpadnout. Že rozpad není konec, ale proměna. Jsem bytost na prahu; jedno křídlo v temnotě, jedna noha v hlíně. Říkám si: až jednou znovu vzlétnu, nebude to únik. Bude to návrat. Až jednou zavřu oči, třeba se mi konečně zdá, že se probouzím jako bytost, která už nerozlišuje mezi člověkem a motýlem. Protože oba jsme vždy byli jedno; jen roztržení vlastními hranicemi.

Čuangův motýl tančí ve spánku, kde já je volné, bez řetězů jména; pak se probudím do těla, nesu tíhu jako vězeň, co okusil slunce a vrací se do jeskyně.

Čuangův motýl je jen stín, který se vymkl řetězu Platónovy jeskyně. Jeden se probouzí z křídel do okovů těla a slunce ho oslepilo ve snu. Druhý se vytrhne z okovů do křídel a sen ho oslepil ve skutečnosti. Oba jsme ten samý vězeň-motýl: duše přikovaná k zemi, co si pamatuje nebe jako bolest v kostech; křídla přibitá na zeď jeskyně, co vrhají stíny létání. Stíny tančí na stěně a vy jim říkáte život. Křídla praskají v hrudi a vy jim říkáme touha. Pravda není nahoře ani dole. Je v tom místě, kde se řetěz dotýká peří, kde se oheň ohýbá do tvaru motýla a motýl hoří jako stíny. Až jednou přestanu rozlišovat, jestli mě pálí slunce nebo oheň, jestli mě drží řetězy nebo tíha vlastních křídel; tehdy se jeskyně otevře jako kukla a já vyletím ven ne jako osvobozený, ale jako ten, kdo konečně pochopil, že vždycky létal uvnitř svého vězení.

Domov není světlo ani tma. Domov je rozpůlené křídlo, co bije uprostřed hrudi a nese mě skrz obojí. Platónův vězeň tančí ve stínech, bere je za pravdu; pak se vytrhne, oslepí ho světlo idejí a vrací se do tmy, nesu tíhu jako motýl, co okusil křídla a padá zpět do kukly.

Já jsem to samé: duše, co zahlédla jiný svět a teď krvácí mezi ním a tímto. Já letí ze snu do bdění a bolí mě země. A zároveň stoupám z jeskyně do světla a bolí mě stíny. Nosím řetězy i křídla najednou. Jsem na prahu; poloviční světlo, poloviční stín; a pravda je právě v tom roztržení, v tom třepotání mezi.

Až přestanu utíkat před rozpadem, pochopím: vzlétat není útěk. Vracet se není pád. Je to jen návrat domů; do sebe, kde motýl i vězeň jsou jedno křídlo ve tmě slunce.

Ptát se „jsem teď člověk, co snil o motýlovi, nebo motýl, co sní o člověku?“ je zbytečné, obojí jsem já. Jsem spící, co sní všechny sny, kde veškeré tvary tančí a mizí.

A nakonec cíl mého života? Stát se průhledným, aby skrz mě prolétalo nekonečno; ať už jako motýl, nebo jako jiskra.

ZHUANGZI. Sebrané spisy. Lásenice: Maxima, 2006. ISBN 80-86921-00-X.

HAVELKA, Miloš. Platón: Ústava. Dostupné také z: https://kramerius.lib.cas.cz/client/handle/uuid:ee99bfeb-48e1-11e1-1232-001143e3f55c.