Článek
Při prohlížení obsahu na seznam.cz jsem narazil na text „Proč si myslíme, že nás Rusko neovládne? Evropu oslabuje kapitulantství“ od autora Viléma Baráka. Začetl jsem se. A hned první odstavec mi připomněl temnou liturgii strachu. Článek krouží kolem Evropy jako osamělý havran a šeptá, že naše dny jsou sečteny. Je to text napsaný člověkem fascinovaným autoritářskými režimy, člověkem, který přikládá ucho k jejich hlučným strojům a slyší v nich řád, nikoli skřípot.
Dovolte mi sdělit, co v něm vidím jako čtenář.
Autor popisuje Evropu jako unavenou vdovu sedící u zavřených dveří, zatímco za nimi duní pochod armád autoritářských vladařů. Sugestivní obraz, jistě. Jenže autor si neklade zásadní otázku: co to vlastně znamená „síla“ a schopnost bránit se v 21. století? Měří se počtem tanků? Počtem vojáků? Hromadami granátů? Nebo spíš schopností vytvářet špičkové technologie, pevné alianční struktury a přesvědčivé globální narativy?
Evropa není agresivní žralok. Je spíš tichá knihovna plná vynálezů a skrytých map. Poplach tam ještě nikdo nevyhlásil, ale nástroje k obraně jsou připraveny.
V celém článku probleskuje výrazná fascinace autoritářstvím. To je nebezpečné našeptávání. Úvaha psaná v době únavy, která šeptá: možná je bič efektivnější než svoboda, možná je ticho lepší než šum názorů.
Jenže tohle opium jen na chvíli otupí úzkost a pak začne otravovat krev. Každá totalita působí úspěšně jen do chvíle, než narazí na vlastní stín.
Čína vypadá jako dokonalý stroj, ale roste jako maligní nádor; nic na tom organismu není přirozené. Rusko je v textu stylizováno jako titan, a přitom už se rozpadá na vrstvy propagandistické hniloby.
Autor tvrdí, že Evropa mlčí. Ale to je pravda jen napůl. Ano, nekřičí jako Rusko. Nešíří toxickou agresi jako Čína. Nechodí ulicemi s prapory a pochodněmi v rukou a nevydává uřvané pokyny.
Jenže Evropa není nečinná.
Pod povrchem pracují armádní i politické struktury. Tvoří se neviditelné finanční toky. Ladí se logistika, promýšlejí sankce, posilují zbrojní kapacity, přepisuje se energetická mapa. Evropa jedná tiše, obezřetně a bolestně pomalu, ale jedná. Je to rozdíl mezi hnijící monstrózností Ruska a maligní toxicitou Číny a Evropou, která se stáhne, aby byly způsoby Ruska a Číny ještě ostřeji zřetelné.
A možná je otázka jiná: co když nejsme ohroženi my, ale právě oni? Co když strach šíří proto, že se cítí ohrožení?
V textu je patrná nostalgie po „pevné ruce“. Ta nevychází z geopolitiky, ale z vnitřní nejistoty. Je to autorova zpověď: svět je pro něj příliš hlasitý, fragmentovaný, demokratický, tedy těžko uchopitelný. A tak hledí k Rusku a Číně jako k temným pevnostem, kde se vše pohybuje na povel. Je to úžas člověka, který poprvé vidí obrovské monstrum… a ještě si neuvědomil, že uvnitř toho monstra točí miliony nesvobodných lidí klikou jen proto, že kdyby přestali, vše by se rozsypalo.
Evropa není kapitulant. Je schoulená jako ježek a velmi obezřetná.
A přesto má sílu, o níž autor vůbec nemluví: vědu, vysokou kvalitu života, technologickou převahu, schopnost spolupracovat, otevřené trhy, kreativitu, adaptabilitu, oddanost lidským právům, a také alianční síť, kterou autor příliš rychle odepisuje.
Ano, demokracie je pomalá. Ano, Evropě chybí dramatická gesta. Ano, někdy působí nešikovně. Ale právě tím se nerozpadne při prvním, ani při desátém nárazu.
Závěrečné tvrzení článku, že „pravda a láska nejsou předurčeny k vítězství“, je pravdivé, ale neznamená to, že vítězství patří lži. Pouze odhaluje prostý fakt: nic není dané. Svoboda není dar, ale úkol. Demokracie není přírodní zákon, ale každodenní údržba. To už věděl starý Jeremiáš, když varoval Jeruzalém, že město nepadá kvůli nepříteli, ale kvůli vlastní otupělosti.
Článek Viléma Baráka je psán jako lamentace nad kontinentem, který údajně „ztratil mužnost“. Ale já z něj necítím slabost Evropy. Cítím jen autorovu únavu a chaos. Evropa není mrtvá. Je to stará tichá knihovna plná návodů, jak rozdrtit každého, kdo přijde s tyranií v zádech.
A otázka, kterou autor zcela pominul a která by měla vyznít jako komorní tón pod celou skladbou, zní: Jak bránit svobodu, aniž bychom se sami stali karikaturou těch, před nimiž se bráníme? To je největší problém našeho času. A autor se mu vyhnul.
Možná je nakonec Evropa podobná starému majáku na útesu. Není to zbraň ani pevnost. Je to světlo, které nepřestává zářit, i když se moře valí přes kameny. Nezvítězí rychlostí, křikem ani zastrašováním. Zvítězí tím, že vydrží.
Tyranie je oheň: hltá, ale rychle se vyčerpá.
Svoboda je olej v lampě: nenápadná, ale trvalá.
A naše doba nestojí před otázkou, kdo má více tanků.
Stojí před otázkou, kdo si dokáže uchránit vlastní tvář a ne zhasnout světlo.
Obrázek č.1
