Článek
A přece čteme v Písmu:
Izajáš 65,24:
„Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším.“
Paralipomenon 20,9:
„V svém soužení budeme k tobě volat a ty nás vyslyšíš a zachráníš.“
Exodus 22,26:
„Stane se, že bude ke mně úpět, a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý.“
Proč tedy vyslyšení tak dlouho trvá? Proč voláme k nebesům a ona mlčí? Proč odpověď nepřichází, i když slova hoří na rtech a srdce se tenčí jako stín?
Dlouho jsem nad tím rozvažoval.
Písmo říká, že svět je plný zástupů:
„Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy.“ (Gn 2,1)
„Ty jsi učinil nebe, nebesa nebes i všechen jejich zástup.“ (Neh 9,6)
Ne aby mezi člověkem a Bohem stály překážky, ale aby bylo řečeno, že svět je přeplněný životem, a přece je Bůh blíž než dech. A přesto modlitba stojí v tichu. Ne proto, že by si vybírala podle hodnosti. Modlitba nezná tituly. Nečeká na slavnostní chvíli. Nestojí na místě vyhrazeném učeným.
Talmud vypráví (Ta’anit 25b):
Byl čas sucha.
Rabi Eliezer, veliký učenec, pronesl dlouhé, učené modlitby. Déšť nepřišel.
Pak povstal rabi Akiva a řekl jen dvě věty:
„Otče náš, Králi náš, nemáme krále než tebe. Otče náš, Králi náš, pro tebe jednej milosrdně.“
A déšť se spustil.
A zaznělo:
„Ne proto, že by tento byl větší než onen, ale proto, že tento odpouští a onen ne.“
Nejde o sílu hlasu. Jde o průchodnost srdce.
Avot de-Rabbi Natan učí:
„Někdo se modlí dlouze a není vyslyšen, jiný krátce a je vyslyšen.“
Nebe nemá měřítka. Neexistuje váha slov ani délka vět. Není nic příliš malé, aby to bylo přehlédnuto. V modlitbě není rozdíl mezi velkou a malou věcí, mezi podstatným a zdánlivě nepodstatným.
Talmud říká (Avoda Zara 3b):
„Král světa živí celý svět, od rohatého buvola až po vši.“
Jestliže se stará o nejmenší život, jak by neslyšel nejmenší prosbu?
Midraš vykládá (Žalm 145):
„Otevíráš svou ruku a sytíš všechno živé.“
I to, co se zdá bezvýznamné. I to, co se vyslovuje němotou.
Proč se tedy zdá, že modlitba není vyslyšena? Ne proto, že by k Bohu nedošla. Ale proto, že vyslyšení má svůj čas. Talmud učí, že Bůh slyší každou modlitbu, avšak ne každou naplní hned a ne každou tak, jak člověk žádá.
A na závěr skutečný příběh ze života:
Emil se modlil roky.
Ne tak, aby se nebe otřáslo, spíš tiše, mezi ranní kávou a večerní únavou.
Prosil o lepší práci, která by nebyla jen čekáním na výplatu.
Prosil o ženu, která by si s ním sedla ke stolu a zůstala.
A když už měl pocit, že prosby jsou lehčí než slova, začal sázet.
Možná ze zoufalství, možná proto, že los aspoň odpovídá hned.
Byl to smolař.
V sázení prohrával s pravidelností přílivu.
V práci zůstával nepostřehnutelný, jako kus nábytku, o který nikdo nezakopne.
A ženy se mu vyhýbaly.
Modlil se dál.
Říkal si pro sebe, že Bůh slyší všechno, jen si vybírá, na co odpoví.
Často si posteskl:
„Pane světa, kdybys mi aspoň jednou pomohl v maličkosti, věděl bych, že mě vidíš.“
A nic se nestalo. Což se stávalo často.
Čas plynul.
Přestal sázet, protože prohra vysává energii.
Přestal se dlouze modlit, tak jako dřív, protože slova bolela.
A partnerku už nehledal, protože hledání ho vyčerpalo víc než samota.
V den, kdy se chystalo třicáté výročí firmy, Emil ráno už nepřišel do práce. Odešel do důchodu tiše, bez rozloučení, jako někdo, kdo nikdy úplně nepřišel. Jeden kolega to shrnul s úsměvem, který rychle zmizel:
„Víš, Emil byl hodný člověk. Jen ne hezký. A ne obratný.“
Až tehdy mi došlo, že Emil nebyl magnet na smůlu. Jen si ho štěstí nikdy nevybralo.
Obrázek č. 1
