Článek
Postel vrže, když se otočí. Na stěně visí plakáty z časů, kdy jí bylo třináct – tváře zpěváků, co už dávno vybledly, růžové hvězdičky, jejichž třpyt se dávno setřel. Teď je jí dvacet šest a on má skoro třicet. Ona denně stojí za pokladnou, vdechuje monotónní pípání čárových kódů. On je sanitář v nemocnici, zvedá těla nemocných, cítí pot a nemoc, utírá krev a pláč. Vrací se domů s rukama těžkýma a očima, v nichž místo snů leží únava.
„Už mě to dusí,“ vydechne ona, sotva slyšitelně, aby to rodiče za zdí neslyšeli.
„Počkej, ještě chvíli vydržíme,“ odpoví on. A věří tomu jen do chvíle, než se podívá na cifru na výplatní pásce.
Nikdy nebyli líní. Nikdy. Jenže každý měsíc se rozpadá na stejný rytmus: výplata, složenky, jídlo – a pak ticho. Ona dostane pět a dvacet tisíc, on šest a dvacet. Dvě mzdy, dvě mládí, a přesto nestačí ani na jediný pokoj v Praze, kde nájem polyká dvacet tisíc a víc. „Až si našetříme,“ říkají si. „Až si našetříme, půjdeme do svého.“ Ale „své“ je v tomhle světě dražší než jejich roky, dražší než tisíckrát jejich platy dohromady.
V supermarketu stojí frontu. V košíku mají máslo, chléb, trochu ovoce, mléko. Ne moc – jen tolik, aby to vyšlo. Ona drží peněženku, v ruce pár bankovek, které se zdají tenčí než papír. Pokladní namarkuje poslední položku a čísla se rozsvítí: pět set sedmdesát devět korun.
Ona počítá. Bankovky nestačí. O padesát korun méně. Vteřinu je ticho. Jen pípnutí další pokladny. Za nimi starší paní poklepává podrážkou. On rychle sáhne do tašky, vytáhne máslo, podává ho zpátky. „Tohle nechte,“ šeptá. Pokladní to bez zájmu odloží stranou.
Máslo za šedesát korun – cena, která je víc než jejich důstojnost. Vyjdou z obchodu tiše, se dvěma igelitkami, těžšími než kdyby v nich byly kameny. On se jí vyhne pohledem. Ona se usměje, slabě, aby to nebolelo ještě víc. A přesto oba vědí, že tohle ponížení se jim vryje pod kůži víc než únava z práce.
A tak zůstávají u rodičů. V bytě, kde už není místo pro sny, jen pro čekání. Rodiče kdysi snili, že svým dětem dají víc: dům, bezpečí, prostor pro smích. A přesto jim dnes nemohou nabídnout nic než starý pokoj s plakáty a křeslem, které se prosezené kymácí na prknech, jež pamatují rozpadající se socialismus.
Rodiče sami skládají mince do dlaně, když stojí u pokladny. I oni dnes berou z regálu méně, než by chtěli. A jejich děti, teď dospělé, se učí stejnému umění – umění dívat se do košíku se strachem, že touha je dražší než život.
Večer se mladí drží za ruce. Jsou mladí, tak mladí – a přesto už znají chuť rezignace. Z okna vidí bloky paneláků, v každém patře někdo stejně tak mladý, stejně tak unavený, stejně tak svázaný účtenkami a sny, které nestačí na nájem. Tolik životů, tolik nadějí, a žádná vlastní střecha nad hlavou.
A jejich láska – ta jediná je skutečně jejich. Nepatří bance, developerovi, účtence za elektřinu. Je to malý, křehký plamen, který se snaží hořet uprostřed průvanu dluhů a nenaplněných nadějí.
Jenže i ten plamen se někdy zakymácí. Když si večer uvědomí, že jejich život stojí na laskavosti rodičů, kteří sami žijí od výplaty k výplatě. A že čas, tichý a neúprosný, běží dál. S ním běží i sny – o vlastním stole, o posteli, která by vrzala jen jejich láskou, o klíči, který by odemykal dveře k místu, kam by patřili.
A když zavřou oči, slyší z kuchyně tlumené cinkání – rodiče počítají mince na zítřejší nákup. Z chodby doléhá hlas matky: „Nezapomeň zítra zaplatit plyn.“
Oni oba mlčí, protože vědí, že mládí se rozpadá na složenky. Leží vedle sebe, ale „dobrou noc“ si neřeknou. Vědí, že by to znělo jako lež.
Před usnutím si představují klíč, těžký a studený, který by konečně odemykal jejich vlastní dveře. Ale žádný takový klíč nemají. Jen tikot hodin, který odkrajuje jejich mládí po kouscích, jako by ho někdo prodával po drobných.
Obrázek č. 1
