Článek
Rusko vždy považovalo Ukrajinu za bratrský národ. Ta věta padla do prostoru tiše, skoro něžně, jako když padá popel na hromadu mrtvých těl. Pronesl ji muž, který se k bratrské lásce hlásí i poté, co ruští vojáci ukrajinským bratrům vypálili domy, rozmlátili lebky, nechali je ležet na ulici — ubité, znásilněné, ztuhlé. Řekl to klidným hlasem, beze stopy hanby, jako by krev byla jen barva a kouř jen vůně zimního večera. A dodal: „To, co se děje, je tragédie a krutá bolest.“
Ano. Ruští bratři přišli bez pozvání, s tanky a děly, s prachem na botách a mapou, na níž už tvůj dům neexistuje. Ve dveřích ukrajinské bratry zastřelili. Sedli si do jejich křesel, roztáhli nohy, jako by jim patřil i vzduch, který ještě před chvílí dýchal ten, kdo teď leží pod stolem.
V ruském pojetí „bratrství“ je láska stínem, který tě nikdy nepustí. Láska, která tě drží pod vodou, dokud nepřestaneš kopat. Věří ti, dokud mlčíš.
A pak znovu ta věta — studený refrén, co leží jako sníh na čerstvém hrobě: „Je to tragédie a krutá bolest.“ Tragédie je, když bratrova ruka drží zbraň, která míří na bratra. Krutá bolest je, když kulka letí tam, kde se smály bráchovy děti. Cynismus těch slov je tak hutný, že se lepí na patro, dusí a nejde polknout.
Pro něj jsou hranice urážkou: státní, osobní, i ta poslední, mezi životem a smrtí.
„Jsme jeden národ. Jeden dům.“ Proto máš spát v suterénu, zatímco on obsadil ložnici. Proto bráchovo pole zorá jeho traktor a studnu, ze které jsi pil, naplní bahnem.
Putinův hlas je měkký, téměř něžný: „Je to bolestné.“ Ano, bolestné je, když ti bratr omotá drát kolem krku a říká tomu náhrdelník. Bolestné je, když ti střílí do zad a křičí při tom „Nacisto!“.
A svět? Svět sedí za stolem, usrkává čaj a dívá se jinam. Někteří pošlou léky, jiní poradí, abys se svému bratrovi nepřipomínal. Protože bratr má rád klid. A má doma dost střeliva na to, aby si ho zajistil.
Slovo „bratr“ se v jeho ústech ohýbá, až křupe. Pro něj je to pouto krve. Pro tebe pouto oprátky. Chrání tě jen ve své představě — té, kde se nehýbeš, neodmlouváš, nezmizíš z jeho dosahu. A přesto mluví dál. O míru. O lásce. O minulosti, kterou jsi prý zradil. Přitom stojí po kolena v popelu tvých ulic, na botách má omítku tvého domu, v kapse klíče, které ti vzal, a v očích chlad, ve kterém se neodráží nic živého.
„To, co se děje, je tragédie a krutá bolest.“ Ano, ale ne jeho. Jeho dům stojí, chráněný PVO a vojáky. Jeho rodina žije, i když tvoje spí věčným spánkem v zahradě. Jeho jazyk zní dál, i když tvůj umlčel. V téhle rodině se bolest měří jinak — ne tím, kolik ti vzali, ale tím, jak moc ho mrzí, že se chceš osamostatnit.
Bratrská láska tu není cit. Je to vlastnický list. A když tě jednou zapsal do svého majetku, už nikdy tě z něj nevymaže — ani kdybys ho prosil, ani kdybys křičel, ani kdybys umíral.
A tak až příště pronese, že jste bratři, přelož si to správně: znamená to, že tě nikdy nepustí. Ani živého. Ani mrtvého.
Obrázek č. 1
