Článek
Byla to noc, kdy se slova změnila v ticho.
Ne to ticho, které přichází po potlesku, ale ticho sklepních chodeb, vlhkých zdí a kovové pachuti krve.
V podzemí Lubjanky, za zdmi, které nikdy nevracely ozvěnu, padlo třináct těl.
Třináct jmen, třináct hlasů, třináct životů, které po sobě zanechaly nedopsané básně.
Byli to lidé, kteří ještě před pár lety stáli na pódiích v New Yorku, Londýně nebo Torontu a přesvědčovali svět, aby pomohl jejich zemi ve válce. Byli tváří Sovětského svazu, když bylo třeba ukázat lidskost. Byli Židovský antifašistický výbor — herci, básníci, překladatelé, novináři, vědci. A když válka skončila a jejich hlas už nebyl potřebný, stal se nebezpečným.
Obvinění byla absurdní, ale vražda promyšlená.
Podvracení režimu.
Spolupráce se sionisty.
Plán na založení židovského státu na Krymu.
Na lavici obžalovaných usedli básníci Perec Markiš, Leib Kvitko a David Hofštejn; dramatik a herec Benjamin Zuskin; bývalý náměstek ministra zahraničí Salomon Lozovskij; novináři, překladatelé, lékaři. Mučení je přinutilo podepsat slova, která nikdy nenapsali, a přiznat se k činům, které nikdy nespáchali.
V noci z 12. na 13. srpna 1952 je vyvedli z cel do podzemí.
Nebyla tam žádná scéna, žádný soudní protokol, který by si zasloužil být čten. Jen krátký povel, střelba a pád.
Těla odnesli pryč. Slova, která psali, zůstala po kapsách vyšetřovatelů nebo shořela ve spalovně.
Říká se, že někdy i zlo má poezii — ale tohle byla poezie přetržená v polovině verše.
Dnes, když si připomínáme Noc zavražděných básníků, nemluvíme jen o třinácti popravených.
Mluvíme o zemi, která se bála svých básníků. O režimu, který dokázal umlčet verš, ale ne bolest, kterou zanechal.
A možná i o nás, kteří jsme povinni ty verše znovu přečíst — a nezapomenout, že byly napsány krví.
Jejich slova — umístěná mezi zdi Lubjanky — stále křičí.
Křičí ne hlasem, ale řezem. Jako tříska pod nehtem, jako nůž pod žebrem, jako stín, který tě pohltí a už nepustí. V těch verších není smíření. Jen svědectví.
„Jsem Žid!“ – Itsik Fefer
Lid můj, víro má a mé kvetení,
nepoutaly mou svobodu.
Zpod meče jsem vykřikl:
Jsem Žid!
Zasněžená sobota – David Hofštejn
Sobota je pryč.
Na vzdáleném sněhu
kdosi velký
rozsypává šedý popel.
V malém krámku
u pultu už čeká
bledá dívka
s černou lahví.
Temnota a dětský strach – Leib Kvitko
Den se stává temnějším
a temnějším.
Tlupy se blíží k městu,
tlupy opilé krví
z vraždění otupělých dětí,
přibližují se chtivě,
sekají hlavy,
unavené, vyděšené hlavy.
A i má hlava,
hlava ještě tak mladá,
a také mé srdce,
které v sobě ukolébávalo radost z lásky.
