Hlavní obsah
Věda a historie

Vzpomínka na zavražděné básníky, Moskva, 12. srpna 1952

Noc, kdy Moskva umlčela své básníky. Třináct židovských hlasů se ztratilo v podzemí Lubjanky — a jejich poslední verše stále řežou jako nůž pod žebro.

Článek

Byla to noc, kdy se slova změnila v ticho.

Ne to ticho, které přichází po potlesku, ale ticho sklepních chodeb, vlhkých zdí a kovové pachuti krve.

V podzemí Lubjanky, za zdmi, které nikdy nevracely ozvěnu, padlo třináct těl.

Třináct jmen, třináct hlasů, třináct životů, které po sobě zanechaly nedopsané básně.

Byli to lidé, kteří ještě před pár lety stáli na pódiích v New Yorku, Londýně nebo Torontu a přesvědčovali svět, aby pomohl jejich zemi ve válce. Byli tváří Sovětského svazu, když bylo třeba ukázat lidskost. Byli Židovský antifašistický výbor — herci, básníci, překladatelé, novináři, vědci. A když válka skončila a jejich hlas už nebyl potřebný, stal se nebezpečným.

Obvinění byla absurdní, ale vražda promyšlená.

Podvracení režimu.

Spolupráce se sionisty.

Plán na založení židovského státu na Krymu.

Na lavici obžalovaných usedli básníci Perec Markiš, Leib Kvitko a David Hofštejn; dramatik a herec Benjamin Zuskin; bývalý náměstek ministra zahraničí Salomon Lozovskij; novináři, překladatelé, lékaři. Mučení je přinutilo podepsat slova, která nikdy nenapsali, a přiznat se k činům, které nikdy nespáchali.

V noci z 12. na 13. srpna 1952 je vyvedli z cel do podzemí.

Nebyla tam žádná scéna, žádný soudní protokol, který by si zasloužil být čten. Jen krátký povel, střelba a pád.

Těla odnesli pryč. Slova, která psali, zůstala po kapsách vyšetřovatelů nebo shořela ve spalovně.

Říká se, že někdy i zlo má poezii — ale tohle byla poezie přetržená v polovině verše.

Dnes, když si připomínáme Noc zavražděných básníků, nemluvíme jen o třinácti popravených.

Mluvíme o zemi, která se bála svých básníků. O režimu, který dokázal umlčet verš, ale ne bolest, kterou zanechal.

A možná i o nás, kteří jsme povinni ty verše znovu přečíst — a nezapomenout, že byly napsány krví.

Jejich slova — umístěná mezi zdi Lubjanky — stále křičí.

Křičí ne hlasem, ale řezem. Jako tříska pod nehtem, jako nůž pod žebrem, jako stín, který tě pohltí a už nepustí. V těch verších není smíření. Jen svědectví.

„Jsem Žid!“ – Itsik Fefer

Lid můj, víro má a mé kvetení,

nepoutaly mou svobodu.

Zpod meče jsem vykřikl:

Jsem Žid!

Zasněžená sobota – David Hofštejn

Sobota je pryč.

Na vzdáleném sněhu

kdosi velký

rozsypává šedý popel.

V malém krámku

u pultu už čeká

bledá dívka

s černou lahví.

Temnota a dětský strach – Leib Kvitko

Den se stává temnějším

a temnějším.

Tlupy se blíží k městu,

tlupy opilé krví

z vraždění otupělých dětí,

přibližují se chtivě,

sekají hlavy,

unavené, vyděšené hlavy.

A i má hlava,

hlava ještě tak mladá,

a také mé srdce,

které v sobě ukolébávalo radost z lásky.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz