Metafory válku nevyhrají

Ve veřejném prostoru dnes vidím dva extrémy: na jedné straně suché tabulky, na druhé straně apokalyptické výkřiky. Přiznávám – já sám jsem se nedávno pustil do textu, který spadl spíš do té druhé kategorie. Ano, nechal jsem se unést vlastním patosem. A místo faktů jsem naservíroval obraznost tak přepjatou, že čtenář možná nevěděl, jestli čte geopolitickou úvahu, nebo libreto k nevydařené opeře.

„Rusko je mor.“ Dobře, zní to dramaticky. Jenže co to vlastně znamená? Že se šíří infekčně? Že zabíjí bez rozdílu? Že proti němu existuje lék? Že musíme oblékat roušky? Anebo jsem prostě jen potřeboval silnou metaforu, protože samotná fakta by vyzněla mdlá? Tady jsem se chytil sám do pasti: vypadalo to působivě, ale nezbylo v tom nic pevného, čeho by se dalo chytit.

A to je přesně problém. Pokud budeme debatovat o válce jen jako o „kultuře smrti, která se šíří“, nedozvíme se nic podstatného. Po mně tehdy zůstala jen slovní mlha, ve které se dá utonout stejně rychle jako v záplavě čísel.

Já ale cítím, že čtenář potřebuje něco jiného:

Strategie: Rusko přechází od bleskové války k opotřebovací, Ukrajina od obrany k asymetrickým útokům na infrastrukturu a logistiku. USA a EU mění dodávky z těžké techniky na kombinaci dronů, raket a protivzdušných systémů.

Ekonomika: Sankce dusí ruský přístup k technologiím, ale zároveň EU platí obrovskou cenu za energetickou transformaci. Příjmy Ruska z ropy a plynu klesají, ale Moskva hledá nové trhy v Číně a Indii.

Energetika: Evropa za dva roky dramaticky snížila závislost na ruském plynu – to je revoluce, která by jinak trvala dekády. Cena je vysoká, ale změna je strukturální a nevratná.

Dopad na Evropu: Válka urychlila přezbrojování, což znamená, že Německo, Polsko i skandinávské státy budou mít během pěti let armády, jaké jsme od studené války neviděli. To zásadně mění rovnováhu v NATO i v samotné EU.

Globální rovnováhy: Čína sleduje, jak Západ zvládá dlouhodobý konflikt. Jestliže se Rusko vyčerpá, Čína ho spolkne jako slabšího partnera. USA tím ale získávají důkaz, že jejich aliance ještě funguje – což je pro budoucnost Tchaj-wanu signál klíčový.

Proč se nás to týká:

Protože Evropa bude muset roky financovat Ukrajinu, jinak padne do chaosu, který by zasáhl i nás.

Protože energetická mapa kontinentu se už změnila – a s ní i naše účty, továrny, budoucnost průmyslu.

Protože otázka, jestli menší stát může přežít agresi velkého souseda, není abstraktní – to je test, podle kterého se svět dívá i na nás.

Metafora má smysl, když otevírá oči. V mém původním textu ale spíš jen křičela, aby zakryla, že chybí argumenty. A ano, přiznávám: i já jsem se někdy opil zvukem vlastních slov.

Apokalyptický patos může znít působivě – na první dobrou. Ale svět neřídí básnické obrazy, nýbrž tanky, ekonomické sankce, logistika, diplomacie. A pokud chci psát o osudu světa, musím to dělat s rozumem, ne s literární hysterií.

Jinak se debata o válce změní v soutěž o to, kdo vymyslí děsivější příměr. A to je hra, ve které vždycky vyhrává jen prázdnota.

Ovšem to nemění nic na tom, že v Rusku se šíří kultura smrti, která ohrožuje nejen Rusy samotné ale i jejich nejbližší sousedy.