Článek
Řeknu něco, co by nemělo znít odvážně: Můžeš mít stejná práva jako já. Můžeš být chráněn před násilím, ponižováním a diskriminací. Můžeš žít podle vlastního přesvědčení.
A já s tebou přesto nemusím ve všem souhlasit.
Ještě čteš? Dobře. Možná tě ta poslední věta naštvala. Možná už v duchu saháš po některé ze známých nálepek. Konzervativec. Zpátečník. Člověk, který se bojí jinakosti.
Dej mi ještě chvíli, než jednu vybereš.
Tento text není o tom, že bych chtěl někoho vyhodit od společného stolu. Je o mém strachu, že u něj jednou sice bude smět sedět každý, ale mluvit bude dovoleno pouze jedním způsobem.
Rovnost žádá místo u společného stolu.
Svévole žádá, aby všichni ostatní u tohoto stolu mlčeli.
Právě toho se bojím.
Než mě zařadíš do škatulky „Ty chceš lidem brát jejich práva?“ slyším námitku.
Nechci.
Neupírám nikomu lidskou důstojnost, bezpečí, soukromí ani rovnost před zákonem. Nikdo nemá být ponižován, pronásledován, bit ani připraven o práci kvůli tomu, jak vypadá, koho miluje nebo jak prožívá vlastní život.
Kdyby někdo napadl člověka jen proto, že je jiný, postavil bych se vedle napadeného. Kdyby mu chtěl upřít lidskou důstojnost, zastal bych se ho. Ponížený člověk nemusí nejprve vyplnit dotazník, aby si zasloužil pomoc.
Jiní lidé nejsou logo, písmeno ve zkratce ani figurky v kulturní válce. Jsou to lidé, kteří někoho milují, někoho ztratili a někoho se bojí ztratit. Jednou budou držet ruku své umírající matce. Někdy zůstanou sami v pokoji, kde tikají hodiny příliš hlasitě. Mají své směšné zvyky, své dluhy, oblíbené písně a noci beze spánku.
Stejně jako já. Stejně jako ty.
Respekt není tlačítko „Souhlasím“
Představ si krátký rozhovor.
„Respektuješ mě?“
„Ano.“
„Tak musíš přijmout všechno co řeknu.“
„Nemusím.“
„Potom mě nenávidíš.“
Tady se láme celý spor.
Pod slovem respekt je stále častěji ukryta povinnost souhlasit. Nestačí člověka neponižovat. Nestačí nebránit mu v soukromém životě. Nestačí chránit jej před násilím a nespravedlností. Mám také přijmout jeho slovník, potvrdit jeho výklad skutečnosti a považovat pochybnost za mravní provinění.
To už není ochrana člověka před útlakem.
To je požadavek na poslušnost.
„A co když tvůj nesouhlas bolí?“ zeptáš se.
Může bolet. Pravda někdy bolí. Omyl také. A někdy nejvíc bolí mlčení člověka, který nám přestal říkat, co si skutečně myslí.
Bolest sama ale nerozhoduje, kdo má pravdu. Kdyby rozhodovala, museli bychom za pravdivé prohlásit každé přesvědčení, které někoho chrání před úzkostí. Člověku nepomůžeme tím, že jeho bolest povýšíme na poslední měřítko skutečnosti.
Milosrdenství, které zakazuje pravdu, ránu neléčí. Jen ji přikryje drahou látkou a zakáže nemocnému podívat se pod obvaz.
Uznávám důstojnost druhého člověka. Stejnou měrou žádám, aby on uznal důstojnost moji včetně mého práva přemýšlet, pochybovat a řídit se vlastním svědomím.
Lidská důstojnost nemůže být jednosměrná ulice.
Pošetilost dnes přichází s prezentací
V současnosti se stírá rozdíl mezi přirozeným a pomateným. Buď potvrdíš všechno, co o sobě druhý prohlásí, nebo prý popíráš jeho lidství. Buď přijmeš celý slovník, nebo nenávidíš člověka, který jej používá.
To není argument. To je citové vydírání oblečené do slavnostního roucha soucitu.
Ten problém nevznikl na sociálních sítích. Jen tam dostal rychlejší nohy.
Francis Bacon psal v Novum Organumo „modlách tržiště“ o klamech, které vznikají v jazyce a potom spoutávají naše myšlení. Když přejmenujeme propast na otevřený prostor, můžeme do ní kráčet bez nepříjemného pocitu, že padáme.
Erasmova Pošetilost nosila šaškovskou čepici. Ta dnešní přichází s prezentací, závazným slovníčkem a školením o rozmanitosti. Vysvětlí celé místnosti, že každý smí být sám sebou a potom rozdá všem stejnou odpověď. Chvála bláznivosti nezestárla. Jen její hlavní postava vyměnila rolničky za visačku se jménem.
Epiktétos v Rukovětispojoval vnitřní svobodu se schopností střežit vlastní úsudek. Co z této svobody zbude, jestliže člověk odevzdá svůj soud pokaždé, když na něj někdo zvýší hlas? Na papíře může mít všechna práva světa, a přesto se uvnitř stát poddaným.
A Nietzscheho „poslední člověk“? Dnes možná nekřičí. Klikne na Souhlasím, dokončí povinné školení a doufá, že si ho nikdo nevšimne. Nevěří nutně lži. Jen už nepovažuje pravdu za nepohodlí, kvůli němuž by stálo za to vstát ze židle. Jeho obraz najdeš v knize Tak pravil Zarathustra.
Ano, je v tom sarkasmus. Co jiného zbývá ve chvíli, kdy se nesouhlas označuje za násilí, ale nátlak na svědomí za laskavost?
Ne, dříve nebylo všechno lepší
Možná jsi mladší a nevěříš větě „dříve bylo lépe“.
Dobře děláš.
Dříve nebylo lépe pro člověka, kterého rodina vyhodila z domu kvůli jeho odlišnosti. Nebylo lépe pro toho, kdo musel celý život skrývat, koho miluje. Nebylo lépe pro ženy, jejichž hlas se považoval za méně důležitý, ani pro lidi, jejichž původ z nich v očích většiny dělal někoho méněcenného.
Takovou minulost nechci zpátky. Nebyl to mravní řád. Často to byla pouze krutost, která si půjčila slovník ctnosti.
Ale pozor: z toho ještě neplyne, že každá zděděná hranice je vězením.
Některé zdi bylo nutné strhnout. Jiné drží střechu.
A právě v tom spočívá úkol každé nové generace: poznat rozdíl dřív, než začne bourat.
Řeka má břehy. Dům má stěny. Chrám má práh. Slovo má význam. Svoboda má odpovědnost.
Když odstraníme všechny hranice, nezískáme nekonečnou svobodu. Získáme beztvarost. A v beztvarém světě nakonec nerozhoduje pravda ani spravedlnost. Rozhoduje ten, kdo křičí nejhlasitěji a dokáže ostatním vnutit vlastní slovník.
Starověké civilizace nebyly útulnými zahradami moudrosti. Byly kruté, nerovné a často postavené na krvi lidí, jejichž jména se nedostala na žádnou tabulku. Přesto jejich obyvatelé většinou nevěřili, že člověk je posledním měřítkem dobra a zla. Nad lidskou vůlí stál božský nebo kosmický řád, který si člověk sám nevytvořil. Také panovník představoval svou moc jako službu něčemu, co jej přesahovalo.
My jsme bohy sesadili a na uprázdněný trůn jsme neposadili rozum. Posadili jsme tam vlastní cit. Je zranitelný, proměnlivý a stále hladový po potvrzení. A běda tomu, kdo před ním neskloní hlavu dost rychle.
Dům ještě stojí. Zatím.
Budoucnost Západu pro mě není čára v grafu. Je to dům, v němž ještě svítí lampy. Někdo uvnitř prostírá stůl. Z vedlejšího pokoje je slyšet smích.
Ve zdech se však objevily praskliny.
Právě proto nemohu předstírat, že praskání trámů je nový druh hudby.
Západní civilizace nepadá pouze tehdy, když nepřítel prolomí její hradby. Může se zhroutit také proto, že její vlastní obyvatelé označí brány za předsudek, hradby za násilí a bezbrannost za pokrok.
Nechci, aby někdo zůstal před branou jen proto, že je jiný. Chci však, aby brána zůstala branou. Aby se dala otevřít, ale také zavřít. Aby chránila dům, v němž je místo pro člověka nikoli pro svévoli.
Možná se mnou nesouhlasíš. Opravdu můžeš. A právě to je zkouška mého vlastního postoje: pokud bych po tobě žádal poslušnost místo argumentu, stal bych se tím, před čím tento text varuje.
Nechci, abys přede mnou poklekl. A nebudu klekat ani já před tebou.
Sedněme si k jednomu stolu.
Řekněme si pravdu.
A neztraťme při tom člověka.
K dalšímu čtení
Francis Bacon: Novum Organum o „modlách tržiště“ a moci jazyka nad lidským porozuměním.
Epiktétos: Rukověť o vlastním úsudku, vnitřní svobodě a tom, co je v naší moci.
Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznivosti satira, v níž pošetilost odhaluje samu sebe i společnost, která jí naslouchá.
Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra zejména obraz „posledního člověka“, který vyměnil hledání pravdy za pohodlí.
