Putinovy bludy

Pavle,

čtu tvůj text a mám pocit, jako bys rozkryl podšívku mapy Evropy a ukázal, že pod ní leží ještě jedna, temnější, tiše tepající jako obnažený nerv. Ano, scénář, který načrtáváš, je děsivě logický. V logice predátorů je vždy prostor pro rychlost, opojení kořistí a pro tu zvláštní intoxikaci drogou zvanou moc, která ale požírá své děti dřív než protivníka.

Jenže když ten uzel rozmotávám dál, vidím tam ještě jednu vrstvu: ne dějiny, ale Putinovy bludy převlečené za páku dějin. Kreml už dávno neválčí jako strategické monstrum. Kreml je maska paranoika, člověka, který si v halucinačním zrcadle maluje Říši, aby zakryl prázdnotu vlastního zhrouceného shnilého světa. Takový typ vládce nežene armády kupředu genialitou, ale chorobným přesvědčením, že svět sám otevře brány, jen co nastartuje tanky a zavelí k pochodu.

A právě tam leží jádro té katastrofy, kterou popisuješ.

Oni skutečně věřili, že Ukrajina padne. Že Kyjev je jen kulisa, lid jen komparz, armáda jen unavený sbor, který se sám sesype při prvním rachotu pásů. Tahle víra, směšná a přitom smrtící, je jediné vysvětlení absurdní lehkovážnosti, s níž se ruské síly vrhly na souseda.

Blitzkrieg? Ano. Ale blitzkrieg postavený na autosugesci a bludech.

A ta mapa Evropy, kterou kreslíš, Pavle, jistě, její obrysy znám. Táhne se jako dech mrtvého. Je v ní cosi z roku 68, cosi z roku 39, cosi z těch nocí, které mají povahu přílivu temnoty, jež se umí tvářit jako ráno. Jenže tentokrát se dějiny zastavily na ukrajinských polích. Ne díky bdělosti Západu; ten se teprve probouzel. Zastavily se, protože pár desítek tisíc kluků odmítlo zemřít podle scénáře někoho jiného. A tohle je rozdíl mezi mapou skutečnou a mapou v Putinově hlavě. Rusko dneška je říše postavená na iluzi vlastní neporazitelnosti. Na víře, že svět se dá ohýbat vyhrožováním. A v tom je možná odpověď na tvou otázku, Pavle. Ano, myslím, že v Kremlu věřili přesně v ten scénář, který popisuješ. Bleskové vítězství. Rychlé přebarvení marionet. Milion cizích vojáků v jejich barvách. Evropa rozpita jako akvarel, bez dechu, bez odporu. A ano, kdyby obrana Ukrajiny padla, svět by se přelil do nové epochy. Té šedé, páchnoucí železem, krví a blátem. Jenže se to nestalo.

A jen díky tomu dnes ještě dýcháme v Evropě, která není přelakovaná ruskou šedí.

Ukrajina, zkrvavená, ale vzpřímená, se rozhodla stát zdí, přestože měla být jen tělem. A právě tohle rozhodnutí, nečekané, surové, lidské, zachránilo kus světa před tím, aby se propadl do minulosti, kterou jsme si všichni už tolikrát přísahali, že si ji nedovolíme zopakovat. A tak, Pavle, nezbývá než říct to nahlas: jestli někdo drží tuhle Evropu nad propastí, nejsou to generálové, think-tanky ani přepálené summity. Jsou to ti bezejmenní obránci, ti kluci s tvářemi ušpiněnými válkou, kteří se odmítli vzdát. Ti, kteří svou obranou rozsekli sen jednoho starého nemocného muže o nekonečné říši. Ti, kteří donutili dějiny znovu zvednout hlavu.

A proto s tebou souhlasím: svět unikl jen o vlásek. A ne díky tomu, že byl připravený, ale proto, že někdo jiný nebyl ochoten padnout na kolena. A možná proto si dnes ještě můžeme dovolit psát si takové dopisy. Bez toho, aby nás při každém slově provázel rachot hranatých maringotek na obzoru.