Článek
V noci před otevřením trhů jsem se procházel ulicemi města. Zimní vzduch byl tenký jako sklo, které se chystá prasknout, a světla visela nad ulicemi v křehkých spirálách, jako by je tam pověsil někdo, kdo ví, že svět už dlouho nevydrží. A přesto svítí. Jako ner tamid, věčné světlo nad prázdnou svatyní, které nikdy nezhasne, i když se kolem třese zem a člověk ztrácí dech.
Stánky byly prázdné. Jen vosk byl zašlý na prknech jako stará krev. Připomínal mi zbytky po šabatových svících; ty drobné bílé kapky, které zůstávají na ubrusu jako němý důkaz, že světlo tu bylo, hořelo, vydrželo a něco z něj přetrvalo i po zhasnutí. Vždycky mě dojímá, s jakou oddaností se lidé vracejí k těmto místům jako k oltáři, kde už sice vyhasl plamen, ale stále tam zůstává teplo dlaní. Zůstává paměť. A paměť je druhé světlo.
A mezi tím vším stály betonové bloky. Šedé, nemilosrdné tvary. Mohly by být náhrobky. Mohly by být poslední linií mezi životem a něčím, co se k němu tiše blíží. Každý z nich měl drobnou prasklinu, jako by i beton cítil tlak naší doby. Zvětšoval se mi v hlavě obraz: bloky jako kameny macéva, tiší strážci mezi námi a tím, co nechceme vpustit dovnitř.
Říkají, že jsou tu kvůli bezpečnosti. Ale bezpečí je slovo, které už dlouho nemá tvář; jen ozvěnu. Připomíná mi příběhy, v nichž stačilo jediné světlo, jedna olejová kapka, jeden dozvuk modlitby, a přesto to stačilo k přežití noci.
Ti, kteří v Německu píší o tom, že trhy bojují o přežití, možná jen stáli v mrtvém světle před otevřením. Viděli, jak se ve vzduchu drží cosi nepojmenovatelného: zbytek strachu z útoků, který se ještě nestihl rozložit. Strach je jako pach staré rány; nevidíš ji, ale paměť tě k ní vede znovu a znovu.
Ale trhy neumírají. Jsou jako chanuka: zapálíš jeden plamínek a z něj se rodí další a světlo se přenáší, i když venku vládne tma. Jsou to tepny města. Znovu se naplní párou punče, smíchem dětí, pomalými kroky těch, kdo se chtějí schovat do světla. A když tu stojí betonové kvádry, není to znamení konce. Je to znamení, že světlo se brání. Ne křikem, ale vytrvalostí.
Terorista chtěl přerušit nit. Ale lidé přišli, nit svázali zpět a drží ji mezi prsty, i když vědí, že může znovu prasknout. To je tikun všedního dne: ne velká náprava světa, ale malé, tiché znovu spojení toho, co chtěl někdo roztrhnout.
A když se světla rozsvítí naplno, zjistíš, že všechny ty řeči o boji o přežití byly jen skvrny inkoustu na papíře. Skutečný boj se vede jinde. V člověku, který i přes betonové bloky a ozvěny strachu vstoupí mezi světélka a řekne si, že světlo stále stojí za to.
A to je vše, co k tomu můžu napsat. Trhy žijí.
A jejich plamen se chvěje, ale drží jako každé světlo, které přetrvalo.
Trhy žijí. A o přežití bojují v představách těch, kteří se už dávno vzdali.
