Hlavní obsah
Satira

SATIRA: Tak už i Bulhaři budou mít euro. My máme Švejka. A zmačkanou stovku

Foto: Suscitator/ChatGPT Image/DALL.E3

Zatímco další přecházejí na euro, my si dál leštíme korunu jako relikvii. V hospodě prší, Švejk pije pivo a mluví o tom, co si nechceme přiznat. Možná už ani sami sobě.

Článek

Sedím u okna v oblíbené hospůdce. Popíjím zlatavý mok. Za okny hustě prší.

Hospodská postává za pultem, leští sklenice, jako by každá měla vyleštěním získat zpátky důvod, proč být.

Občas se zadívá po lokále. Je tu takové podivné ticho. Možná je to tím deštěm. Ani nepamatuju, kdy takhle pršelo.

Země je vyschlá. Potřebuje to.

I moje zahrádka.

I moje hlava.

I moje duše.

Zvednu oči od půllitru. A koho nevidím.

Zas ten známý obrys.

Rozšmajdaný boty, vojenská čepice nakřivo a pohled, který vypadá jako: „všechno to už jednou bylo, jen blbci se obměnili“.

Švejk.

Zastaví se ve dveřích. Sundá čepici. Vyklepe si dešťovou vodu i z rukávu a kývne na pozdrav.

„Nazdar, kamaráde,“ řekne a usadí se. Pod ním židle zavrže jako starý svědomí. „Tady je to pořád stejný. Jako kdyby ten déšť smyl přítomnost.“

Mlčím. Jako bublinky ve sklenici. Déšť stéká po okně.

A ticho, který není klidný. Je to ticho, který čeká, až si troufnu říct nahlas, co ve mně leží jako studený kámen.

„Bulhaři přešli na euro,“ řeknu jen tak. Jakoby nic.

Slova jako kapka inkoustu do čistý vody.

Švejk se uchechtne.

„To víš. Oni už pochopili, že národní měna není národní identita. Vy, současní lidi, si pořád myslíte, že vás koruna zachrání před tím, co jste si sami nadrobili.“ Odmlčí se. „Ale víš, co je na tom nejvtipnější?“ Zvedne obočí a podívá se na mě těma očima, co jsou starší než republika. „Že jste to fakt těm pár uřvancům sežrali. Tu pohádku. O koruně jako o babičce, co peče buchty. A přitom už dávno leží v urně a na poklopu je razítko s podpisem Klause.“

Dívám se do půllitru. Zůstala v něm poslední pěna.

Ta, co se drží, i když už není čeho.

„A co s tím?“ zeptám se. „Co teď? Co teď, když Bulhaři… a my pořád nic?“

Švejk se podívá ven, kde déšť bičuje zaparkovaný auta a hřbety kolemjdoucích jako kdyby na tom záleželo přežití české měny.

„Nic. Nic se nestane. Budete dál chodit po tomhle světě jako statisti vlastní minulosti. A jednou vaši vnuci požádají o euro i s omluvným dopisem.“

„Tomu nevěřím. Ani naši vnuci ho nepřijmou. Ne z hrdosti. Ale z tvrdohlavosti. To je rozdíl.“

Švejk smutně pokýval hlavou.

Hospodská přinesla pivo: „A dáte si i zelenou, Švejku? Jako vždycky.“

Švejk měl najednou smutný oči: „Ale ne milá paní, kdepak, dneska to na zelenou není. Na něco spíše smutnýho. Doneste nám jégra.“ Odešla a brzy se vrátila s šesticí štamprliček schoulených ve smutné řadě.

„Hele, ty, Švejku,“ říkám. „Přemýšlím, jestli ten déšť smývá vinu, nebo jen připomíná, že i voda může být někdy těžší než kámen. Za oknem prší. A my si tu pořád chráníme naši měnu. Jako kdyby byla poslední důkaz, že jsme ještě někdy něčím byli.“

Švejk mi podá štamprli a přiťukneme si. Nahořklá chuť vklouzla do nás jak slzy pelyňku a Švejk dodal: „…že vy všichni jste ještě někdy něčím byli. Aspoň v měnovým kurzu.“

V hospodě to praská tichem.

Déšť stéká po oknech jako zapomenutý plakát na minulost.

Zatímco Bulhaři přecházejí na euro, my si tu dál chráníme korunu jako svatý obrázek.

Zmačkanou, otlučenou, ale naši.

Poslední důkaz, že jsme ještě někdy něčím byli.

A Švejk? Ten ví své.

Sedí naproti mně, pije pivo a mluví o tom, co si sami nechceme říct nahlas.

Že nejsme hrdí. Jen tvrdohlaví.

Že nebráníme identitu, ale zvyk.

Že místo odvahy k proměně máme strach, co se převlékl za vlastenectví.

Nepřijetí eura?

Ano, i to je příběh.

Příběh, který vyprávěli Klaus a jeho věrní. Dlouhá léta.

Příběh o koruně jako o zdi, která nás ochrání.

Ale co když ta zeď byla postavená ne proti nebezpečí, ale proti budoucnosti?

Ruský hlas to jen přiživil. Ne nutně přímo, ale chytře.

Naše vlastní obavy, historické bolístky, komplex z dějin – to je úrodná půda.

A v ní propaganda roste jako plevel. Tiše, nenápadně. Až se najednou přistihneš, že vlastně věříš, že euro je ďábel a koruna anděl s českým lvem na čele.

Není to tak jednoduché.

Odpor k euru má vrstvy.

Jsou v něm i důvody racionální – rozdílnost ekonomik, obava ze ztráty měnové politiky, nedůvěra v unijní jádro.

Ale styl, jakým se to celé u nás vedlo – ta strašidla, manipulace, plašení babiček a posvátná ikonografie stokoruny – to už není debata.

To je liturgie.

A dnes?

Zůstáváme.

Se svou korunou. Se svým tichem. Se svým Švejkem.

A s tím zvláštním pocitem, že všechno už jednou bylo.

A že se nám zase jen obměnili blbci.

Anketa

Co je silnější
Koruna
0 %
Euro
0 %
Švejk
33,3 %
Pivo
66,7 %
Celkem hlasovali 3 čtenáři.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz