SATIRA: Tři sociální pracovníci a Josef Švejk

Jedna lavička v parku je obyčejná věc. Sedávají na ní studenti, milenci, důchodci a občas i lidé, kteří tam snad ani nezapadají, ale sedí tam tak přirozeně, jako by jim lavička dala tiché svolení. Tentokrát na ní seděli tři sociální pracovníci, jeden z Prahy, jeden z Berlína a třetí z Mnichova. Pražský seděl uprostřed, přece jen byl zvyklý být mezi lidmi, kteří si nevědí rady. Berlínský po jeho pravici měl u sebe látkovou tašku s logem nějaké neziskovky pro lidi bez domova. A Mnichovský po levici měl oběd v krabičce, která stála nejspíš tolik, kolik Pražský utratil za celý týden za svačiny.

„Tak kolik vy tedy platíte za nájem?“ zeptal se Pražský, protože sociální pracovník je naučen pracovat s fakty, byť sebevíce skličujícími.

„V Berlíně,“ řekl první kolega, „platím třicet tisíc na tvoje české koruny. Ale ze své výplaty to skoro nepoznám. To je taková naše německá specialita.“

Mnichovský se uchechtl: „Třicet tisíc? To je u nás akční cena. Já dávám osmatřicet. Ale co je to proti pěknému výhledu na oblohu?“

„Osmatřicet,“ zopakoval Pražský, „to je víc, než kolik někdy mám po výplatě.“

„To je mi líto,“ řekl Mnichovský tónem člověka, který je upřímně soucitný a zároveň si není jist, zda by se měl omlouvat i za fungující ekonomiku.

„Kolik u vás stojí oběd?“ zeptal se Pražský. Čeští sociální pracovníci mají zvláštní vztah k jídlu, bývá to jediný luxus, který si během dne dopřejí.

„V Berlíně deset až čtrnáct eur,“ řekl německý kolega, „ale já chodím rád. do podniku, kde vaří veganské lasagne, člověk po nich má takové ekologické svědomí.“

„U nás dvanáct až šestnáct,“ přidal Mnichovan. „To už je skoro investice. Ale člověk se nají.“

Pražský mlčel.

„A co u vás?“ ozval se Berlínský.

„Sto padesát korun,“ řekl Pražský, omlouval cenu, kterou neurčil.

„To je krásná cena,“ řekl Mnichovský bezelstně.

„Ano,“ řekl Pražský, „jenže já jich můžu mít tak třicet měsíčně. A pak jsem na nule. Víte, to je taková naše česká matematika. Třicet obědů rovná se celý plat, když zaplatím nájem, energie, internet a všechno to, co dělá život životem.“

Berlínský s Mnichovanem pohlédli na sebe a oba vypadali, že jim právě sdělil, že slunce možná není hvězda, ale kulatá zářivka.

„A divadlo?“ zeptal se opatrně Mnichovský, protože věděl, že kultura je v Evropě barometr civilizace.

„Dvakrát do měsíce,“ řekl Pražský. „Pokud si nekoupím kávu po cestě a občerstvení.“

„Já chodím skoro každý týden,“ přiznal Berlínský. „Máme tam jedno malé divadlo, kde hrají o sociálních tématech. Víte, člověk se v práci namáhá, pak jde na představení o tom, jak se jiní lidé namáhají, a uleví se mu.“

„U nás chodím třikrát až čtyřikrát za měsíc,“ řekl Mnichovský. „Ale to je jen proto, že mám rád operu. A taky že je na to prostor v rozpočtu.“

Pražský chvíli přemýšlel.

„Pánové,“ řekl nakonec, „já chodím hlavně do práce.“

Chvíli seděli mlčky. Nad nimi proletěl pták, se má, že neplatí hypotéku, pomyslel si Pražský.

Mnichovský si otevřel krabičku s obědem, a než si sousto vložil do úst, zeptal se:

„A kolik vám tak zbude po všem? Po nájmu, jídle, energiích, internetu…?“

„V ideálním případě,“ řekl Pražský, „nic.“

„A v neideálním?“ vyptával se dále.

„Mínus,“ odvětil český kolega suše, jak to umí jen ten, kdo se už přestal divit.

Berlínský i Mnichovský se napřímili, možná chtěli projevit úctu nějakému vyššímu stupni trpělivosti.

A tak tam seděli tři sociální pracovníci. Jeden měl výplatu tak vysokou, že by s ní v Praze pronajal celý činžovní dům. Druhý měl nájem tak vysoký, že by českému pracovníkovi zabral dva celé platy. A třetí měl obědy tak levné, že by si jich mohl dát sto, kdyby si jich chtěl dát sto.

Berlínský položil Pražskému ruku na rameno:

„Jestli někdy budeš chtít přijet k nám, dej vědět. Seženu ti lístek do divadla.“

„A já,“ přidal se Mnichovan, „ti koupím pivo, že zapomeneš na složenky.“

Pražský se usmál.

„Děkuju. A já vás u nás pozvu na kafe.“

„A kolik stojí?“ zeptali se oba Němci.

„Čtyřicet pět korun,“ řekl Pražský a dodal: „Ale raději pozvu jen jednoho z vás. Abych…“

Náhle se ozvalo škrábnutí boty o štěrk.

A kdo jiný by se mohl objevit v takové chvíli než Josef Švejk, ve své polní blůze, s tváří bezelstnou jako vepřová pečeně na nedělním stole.

„Poslušně hlásím,“ začal, „že sem si k vám přised na tyhle socio-ekonomický manévry, protože jsem slyšel, že se tu baví o platech a obědech. A o těch věcech mám svý zkušenosti. Hlavně s těma obědama.“

Pražský sociální pracovník se lehce pousmál. Berlínský se uklonil zdvořile. Mnichovský přestal jíst, což je obdivuhodné gesto.

„Tak co tu probíráte?“ zeptal se Švejk.

„Nájemné,“ řekl Pražský. „V Praze stojí garsonka až dvacet tisíc.“

Švejk kývl, jako by slyšel něco naprosto samozřejmého.

„To je ještě dobrý. Jednou jsem znal jednoho chlapíka v Nuslích, kterej bydlel zadarmo, protože by jinak z toho baráku museli všecky potkany a brouky přesídlit, a to by byl velkej administrativní problém. Ale dvacet tisíc je v pořádku, aspoň se člověk nenudí při práci. Musí pořád počítat.“

Berlínský se nadechl: „U nás je to třicet tisíc.“

„Třicet?“ podivil se Švejk. „To už není nájem, to je takovej příspěvek na výstavbu lepšího světa.“

Mnichovan suše dodal: „U nás osmatřicet tisíc.“

Švejk se zamyslel.

„Tak to už je kolonizační daň,“ řekl s vážností kaplana Katze. „To člověku pronajmou pokoj a ještě mu nenápadně naznačí, že by měl začít šetřit na rakev.“

„A co kultura?“ zeptal se Berlínský.

„Jo, kultura,“ zopakoval Švejk zasněně. „To je věc. Jednou jsem byl v Národním na opeře, ale usnul jsem dřív, než stačili někoho zabít.“

„My si můžeme dovolit čtyři koncerty měsíčně,“ řekl Mnichovan nenápadně.

„Já dvě představení týdně,“ dodal Berlínský.

Pražský se podrbal na hlavě: „Já… když mi zbyde, tak, hmm, vlastně…“

A Švejk se na něj obrátil s bezelstným úsměvem:

„Nebojte se, pane kolego. To je tím, že Němci mají takový dobrý zvyk: platit lidem tolik, aby se jim práce líbila. A u nás máme taky dobrej zvyk: platit lidem tolik, aby se jen trápili.“

„A jak jste na tom vy s platem, pane Švejku?“ zeptal se Mnichovský.

„Já?“ řekl Švejk. „Já sem byl pořád buď vojenský sluha, nebo invalidní pojištěnec. Já sem byl vlastně takovej sociální případ pro všechny režimy. Ale dalo se to.“

„A co byste poradil sociálním pracovníkům dnes?“ zeptal se Pražský.

Švejk si odkašlal.

„Poslušně hlásím: držte se. Ono je důležitý, že pomáháte lidem. A jestli vám za to málo platí, tak si to berte tak, že to je od státu takovej trénink na skromnost. A kdyby vám bylo nejhůř, udělejte si bramboračku. Ta drží vždycky.“

Tak to chodí, když se na jednu lavičku vejdou tři platy, tři světy a jeden Švejk, který všechno převede do polohy, v níž je ekonomická krutost o trochu snesitelnější.