Článek
Žít bychom měli podle své přirozenosti a nikdy podle přirozenosti druhých. Lu Ťi
Unavení ze svobody
Volby. Internet. Otevřené hranice. Přesně ty věci, za které dědu zavřeli do lágru a babičku donutili mlčet. Všechno, co pro nás kdysi znamenalo naději.
A my? My jsme unavení. Zmatení.
Možná jsme si svobodu spletli s dovolenou.
S volným víkendem. S práškem na bolest.
A najednou zjišťujeme, že svoboda bolí.
Že není pohodlná. Že neuklidňuje.
Ale provokuje. Nutí myslet. Volit. Nést následky.
Ale svoboda není sleva na zájezd.
Není to aplikace, co si stáhneš.
Je to kůže, která bolí, když do ní někdo řeže.
Všiml sis?
Když se dnes mluví o svobodě, zní to jako ironie.
„Máme svobodu slova… takže drž hubu.“
„Máš právo volit… ale stejně nic nezměníš.“
„Můžeš jít, kam chceš… ale nejprve si na to vydělej.“
Chtěli jsme být svobodní. Dnes chceme mít klid.
Znechucení politikou
Někdy tě napadne, že volby jsou reality show.
A tak si řekneš: „Já se o to radši nezajímám.“
Jenomže právě v tom je ten trik.
Oni počítají s tvým znechucením.
Protože čím méně lidí se zajímá, tím snáz se vládne.
Znechucení není náhoda. Je to nástroj.
Aby tě otrávili, stačí dvě věci:
Neustálý proud afér, který tě unaví.
Pocit, že na tvém názoru stejně nezáleží.
A najednou je z tebe znechucený divák ne volič.
Otrávený uživatel ne občan.
Kdy naposledy jsi mluvil o politice – a necítil u toho zoufalství, zhnusení, vztek nebo bezmoc?
A co když je to přesně ten pocit, který chtějí, abys měl?
Co když potřebují, abys právě takhle vypadal – otrávený, znechucený, mlčící?
Co když tvoje znechucení není náhoda, ale cíl?
*
Když se vzdáš svobody, protože tě unavuje,
nezbývá nic než pohodlné otroctví.
Když jsi znechucený politikou, neházíš flintu do žita. Házíš ji do ruky tomu, kdo tě chce umlčet.
