Článek
...
Ale i tak píšu.
Protože když mlčím, bolí mě celé tělo.
A když mluvím, nikdo neposlouchá.
Ale psát… psát je jako dýchat pod vodou.
Bolí to, ale pořád ještě žiju.
Jmenuju se Halyna. Je mi čtyřicet tři let.
Dřív jsem učila na škole v Irpini.
Teď… teď učím svého syna, jak se nebát, když slyší explozi.
Někdy to zvládnu.
Jindy se rozpláče, a já s ním.
Ale potichu. Do polštáře.
Před dvěma lety jsem věřila, že svět je složitý, ale spravedlivý.
Že každý národ má právo žít. Být slyšen. Pamatovat si své básníky.
Malovat své domy ve svých barvách.
Učila jsem děti, že jsme Ukrajinci.
A že máme právo žít.
A pak přišli.
Ne jako sousedi. Ne jako lidé.
Ale jako temnota.
Pomalá, chladná, bezejmenná.
Říkali, že nás osvobozují.
Ale osvobodili nás jen od dětí, které už nikdy nevyrostou.
Od domů, které už nikdy nebudeme mít čas znovu postavit.
Od důvěry, že noc je k spánku, a ne k plazení do sklepa.
Můj muž, Petro, psal každý den.
Jeho první dopis začínal slovy: „Neboj se, všechno zvládneme.“
Druhý byl kratší: „Postoupili jsme o pět kilometrů. Je to peklo.“
Třetí byl zmatený, psaný v noci:
„Našel jsem kus dětské panenky. V zákopech. Vedle ní byla ruka.“
Pak už nepsal. Jen poslal obrázek.
Nebe.
Bylo šedé.
A já věděla, že lže.
Že nebe nebylo ani šedé. Ani klidné.
Dnes mám v kuchyni krabici dopisů.
Všechno, co mi po něm zbylo.
A po sobě zanechal smutek.
A ticho, které piješ každé ráno místo kávy.
Když čtu dopisy jiných žen – známých, neznámých, těch, co zůstaly ve sklepích, i těch, co utíkaly do Lvova, do Polska, do nikam – slyším stejný tón.
Ne hněv.
Ne hrdinství.
Ne vztek.
Ale pláč.
Tichý. Potlačený. Zadržený pláč opuštěných žen.
Žen, které ví, že hrdina není ten, kdo umře s vlajkou v ruce.
Ale ta, co zůstane.
Vaří z poslední mouky.
Šije z roztrhaných záclon.
A večer čte pohádku, i když uvnitř umírá.
Rusko nám vzalo manžely.
Ale dřív nám vzalo hlas.
V každé televizi, v každém překladu, v každé tiskové zprávě mluvili muži.
A my jsme mlčely.
A tak píšu.
Za Olenu, která porodila ve sklepě a neměla se kde umýt.
Za Tanju, která se třásla, když její dceru kontrolovali na checkpointu, protože „měla pěkné oči“.
Za Ljudu, která se nikdy nedozvěděla, kam odvezli jejího muže.
Za Aljonu, která se vrátila do rozbombardovaného domu a našla jen kus ubrusu. A zub.
Píšu.
Protože někdo musí.
A taky proto, že Petro mi kdysi napsal:
„I kdybych nepřežil, piš. Že jsme nechtěli válku. Jen žít.“
A tak píšu.
Dnes.
Do ticha.
Do neznáma.
Do deníku, který možná nikdo nikdy neotevře.
Ale pokud ano?
Pak věz:
My jsme nebyly jen vdovy.
My jsme byly světlem ve tmě.
A naše slzy –
byly pravdou, která se nedá přepsat.
Halyna
