Článek
Možná to nebude apokalypsa, jak ji popisuje Zjevení svatého Jana. Nožná svět neskončí v plamenech, ale v tichu. V otupění. V tom, jak bez mrknutí oka přijímáme nové podmínky, nové termíny, nové aplikace. Bez otázek. Bez paměti.
Možná dřív, než umřeme, zapomeneme. A to je nejspíš horší.
Pamatuješ?
Jak vonělo ticho? Jak zněla něha? Svět měl kdysi jinou hustotu. Měl chuť. Měl dech. Dnes už nezbylo nic, co by vonělo něhou dětství.
Lidé jsou plní plastu. Nejen v těle – ale v myšlení. Jazyk se smrskl na hesla. Tóny se změnily v notifikace. Doteky jsou jen procedura. Slova bez paměti. Obrazy bez smyslu.
Jména stromů? Kdo je dnes zná?
Kdo pozná ptáka podle zpěvu?
A květinu? Poznáš ji podle vůně – nebo požádáš aplikaci?
Víš, jak se jmenuje hora, pod kterou bydlíš?
Kam teče řeka, jejímž břehem chodíš?
Jak se jmenuje most, který každý den přecházíš, když míříš do supermarketu?
Možná ti to přijde jako banální otázky. Ale právě v těchto banalitách kdysi sídlila duše.
*
Lidé znovu zapomněli zpívat. Už zase mlčí. Zapomněli malovat. Zapomněli číst a psát básně. Ne kvůli hladu. Ne kvůli zimě. Ale kvůli vyčerpání. Z toho, být neustále „v pohodě“. Z toho, že se po nás pořád chce, ať jsme vděční. Zapomněli jsme, kudy se jde do chrámu. Ale hlavně – proč bychom tam vůbec měli chtít jít.
Kde dnes vůbec najít ticho, které není jen výpadkem signálu? Zhlížíme se v displejích. Modlíme se k číslům. Bolest neumíme unést, tak ji převádíme na citlivý obsah. Prázdnotu neumíme pojmenovat, tak ji tapetujeme zábavou. A pak se ptáme: Jak přežít?
Jak si udržet kouzlo v zemi, kde už nikdo nevěří na duši? Co když náš svět už skončil a jen si toho nikdo nevšiml? Zbyl jen rám, ale obraz je pryč.
*
Kdysi se Čuangovi zdálo, že je motýlem. Poletoval. Byl lehký. Svobodný. Blažený. Nic mu nescházelo. Byl snem – a netušil, že sní. A pak se probudil. A byl Čuang. A ustrnul. A ptal se: Byl jsem motýlem, který snil, že je Čuang? Nebo jsem teď Čuang, kterému se zdá, že byl motýlem?
A my? Kdo z nás je ten, kdo se probouzí? A co když se nikdo neprobudil? Co když jsme jen snili, že sníme? A teď sníme, že jsme se probudili?
A co když tohle – tenhle text, tyhle otázky – jsou taky jen sen? A co když právě teď, když čteš tyhle řádky, motýl se zachvěl a ve spánku roztáhl křídla – a svět se mění – ale jen ve snu, který plyne? A tenhle svět – tahle každodenní realita – je vlastně jen další vrstva snu? Sen ve snu uvnitř snu.
A všechno, co považujeme za jistotu, je jen ozvěna hlubšího snu. Možná nejsme probuzení. Možná jsme jen přeskočili z jednoho snu do druhého. A čím víc se snažíme „probrat“, tím víc se propadáme.
*
Nejspíše jsme uvěznění v iluzi, která už skončila. Svět mohl zmizet potichu. Pravděpodobně už před deseti lety. Anebo dnes ráno. Zůstává jen otázka:
Kdy naposledy jsi cítil, že jsi živý? A byl jsi si tím jistý.
Zřejmě jsme jen sen motýla. A snad motýl jen sní, že jsme. A patrně… jsme motýli, kterým se zdá, že jsou lidmi, kteří sní, že svět existuje. A pokud je pravda jen proměnlivost věcí… Co vlastně zůstává?
*
Něco ve mně se zlomilo, když jsem tento text nalezl v ruinách budoucnosti. Možná právě to znamená být živý. A jestli svět skončil, pak tahle slova jsou jeho poslední ozvěnou. A možná jsme jen odraz… jednoho snu, který sní znavený motýl. Ale na chvíli – na malou, zázračnou chvíli – jsem věřil, že dýchám. Duší.
Obrázek č. 1
