Článek
V Kizljaru se na noc často nezamykalo.
Ne proto, že by v tom malém městě na severním Kavkaze neexistovalo zlo. Lidé tam pouze ještě věřili, že soused zůstane sousedem i po půlnoci. Že člověk, kterého celé roky potkáváte na schodišti, jednoho dne nevstoupí do vašeho bytu, aby vás zabil.
V dubnu 2024 spali Arsen Ramazanov a jeho žena Sanijat v ložnici se svou mladší dcerou. Starší dcera usnula na pohovce v obývacím pokoji. Byl obyčejný sobotní večer. Jeden z těch večerů, které si nikdo neukládá do paměti, protože nevěří, že právě ony budou jednou rozdělovat život na dobu předtím a potom.
Krátce po půl druhé v noci se otevřely dveře.
Dovnitř vešel soused.
Nezabloudil. Nehledal pomoc. Šel přímo do ložnice a vrazil Arsenovi nůž do hrudi. Čepel se zlomila. Útočník proto běžel do kuchyně pro další.
Arsen krvácel na podlaze. Sanijat se s mužem prala v úzké chodbě, kterou předtím možná stokrát vytírala, aniž ji kdy napadlo, že na ní jednou bude zápasit o život svého manžela. Děti byly jen několik kroků od nich. V bytě, kde se ještě před chvílí spalo, se náhle ocitla fronta.
Útočník byl veterán války proti Ukrajině. Na frontu odešel z trestanecké kolonie. Krátce před napadením podle svědků křičel, že v domě žijí Ukrajinci a musejí být zabiti.
V jeho očích už zřejmě nebyli sousedé. Byli nepřátelé.
Válka ho naučila slovo, kterým lze přikrýt lidskou tvář, aby se do ní snáze bodalo.
Arsen přežil. Možná díky zlomené čepeli. Možná díky ženě, která vytrhla nůž z rukou útočníka. Možná díky několika centimetrům, o něž se smrt zmýlila.
Soud později označil pachatele za nepříčetného a nařídil mu psychiatrickou léčbu. Jenže žádný rozsudek nedokáže vrátit onen večer, kdy dveře nebylo třeba zamykat. Žádný lékař už nevyléčí chvíli, kdy děti poznaly, že stěny jejich domova nejsou dost silné, aby zadržely svět venku.
A tento příběh není ojedinělý.
Investigativní novináři z Novaya Gazeta Europe prostudovali ruská soudní rozhodnutí vydaná od počátku invaze. Nalezli přibližně osm tisíc rozsudků, v nichž byl obžalovaný označen za účastníka takzvané speciální vojenské operace. Asi sedm tisíc z nich vynesly civilní soudy nad muži, kteří se už z fronty vrátili.
Podle propočtu autorů to znamená, že za trestné činy bylo odsouzeno nejméně šest procent tehdy oficiálně evidovaných navrátilců. Ani toto číslo není úplné. Ne všechna soudní rozhodnutí jsou zveřejněna. Ne každý úder do ženské tváře dojde před soud. Ne každá žena přežije dost dlouho, aby mohla vypovídat.
Čísla jsou suchá.
Za každým číslem zůstává pokoj, v němž někdo přestal klidně spát.
Za jedním z těch čísel se skrývá také příběh Darji Merzlychové. S Nikolajem, veteránem války proti Ukrajině, se poznala přes internet. Zamilovali se rychle a po dvou měsících se vzali. Možná věřila tomu, čemu věří tolik lidí: že láska je dům, do něhož minulost nemá klíč.
Po svatbě začal Nikolaj pít. Potom přišly výhrůžky. Bití. Nůž v ruce. Darja šla třikrát na policii. Oznámila, že ohrožuje ji i její dceru. Teprve tam se dozvěděla, že muž, kterého si vzala, byl v minulosti několikrát odsouzen, mimo jiné za vraždu. Policista se jí zeptal, zda vůbec ví, koho si vzala.
To je krutá otázka. Zvlášť od člověka, který zná odpověď, ale nepomůže.
Darja nakonec odešla. Vzala své tři děti a ukryla se u matky. Nikolaj ji však pronásledoval. Když se jednou náhodně setkali na ulici, vytáhl nůž a začal bodat. Její matka se pokusila dceru chránit. Mezi obě ženy rozdělil přibližně dvacet ran.
Přežily jen proto, že děti vběhly do obchodu a přivolaly pomoc.
U soudu Darja řekla svému bývalému manželovi, že mu chtěla pomoci. Myslela si, že se změní. Chtěla ho napravit.
V této větě je pohřbena naděje nespočtu žen.
Jenže láska není krizové centrum. Žena není psychiatrická léčebna.
Ruský režim neposílal na frontu pouze mobilizované muže. Výměnou za boj nabízel svobodu také vězňům odsouzeným za těžké násilné činy.
Azamat Iskalijev si odpykával devítiletý trest za vraždu své manželky. Ubodal ji v autě, protože se s ním chtěla rozvést. Neodseděl si ani třetinu trestu. Válka mu otevřela celu, oblékla ho do uniformy a po šesti měsících bojů jej propustila zpět mezi lidi.
Po návratu zavraždil další ženu, která ho odmítla.
Podle zjištění agentury Reuters se možnosti hromadného návratu vojáků obává i samotný Kreml. Ruští představitelé mají v paměti veterány sovětské války v Afghánistánu, z nichž část po návratu posílila organizovaný zločin devadesátých let. Tentokrát se mohou domů vracet stovky tisíc mužů – zraněných, traumatizovaných, zvyklých na vysoké vojenské odměny.
Bylo by nespravedlivé tvrdit, že každý voják přinese domů násilí. Mnozí se vracejí zmrzačení, psychicky zlomení, neschopní spát, milovat nebo znovu nalézt své místo u rodinného stolu.
Ruské ženy přitom poslouchají projevy o tradiční rodině. Mají rodit další děti, protože vlast potřebuje nové občany. Mají být trpělivými manželkami mužů vracejících se z fronty. Mají stát pod vlajkami a přijímat domů hrdiny.
Jenže některé z nich mezitím hledají volné lůžko v krizovém centru.
Jiné mažou zprávy z telefonu, aby je manžel nenašel.
Další učí děti, kam utéct, až se tatínek znovu opije.
Podle lidskoprávních organizací zemřelo v Rusku v letech 2022 až 2024 v důsledku domácího násilí nejméně tři tisíce žen. Skutečný počet může být vyšší. V celé zemi se 140 miliony obyvatel funguje podle dostupných odhadů nejvýše 150 krizových center.
Tak vypadá druhá fronta této války.
Nejsou na ní zákopy. Nevidíme ji na mapách. Z kuchyní nestoupá kouř, který by zachytily družice. Neexistují každodenní hlášení o počtu žen, které se při zvuku klíče v zámku přestaly nadechovat.
Jednou válka na Ukrajině skončí. Poslední dělo umlkne. Na nádražích budou čekat ženy s květinami, děti s obrázky a zestárlé matky. Někdo upeče chléb. Někdo povlékne peřiny. Někdo bude plakat štěstím, protože se milovaný člověk vrátil živý.
A někdo bude pod polštářem svírat telefon s připraveným číslem policie.
V Kizljaru se dveře kdysi nezamykaly. Nevím, zda je rodina Ramazanovových dnes zamyká. Možná jednou. Možná dvakrát. Možná Sanijat před spaním zatahá za kliku a potom ještě chvíli stojí v tmavé předsíni a naslouchá domu.
Zámek však chrání jen před tím, co zůstalo venku.
Rusko možná jednoho dne přestane bombardovat cizí města. Válka už se však naučila adresy jeho vlastních žen a dětí.
Zdroje
Internet
REUTERS. Heroes and villains: Russia braces for eventual return of its enormous army. Reuters. Online. 2025-09-09. [cit. 2026-08-19].
SNEGOV, Dmitry. The home front: Opponents of domestic violence are facing increased pressure in wartime Russia. The Insider. Online. 2026-04-28. [cit. 2026-08-19].
TALANOVA, Daria, Sonya RICHTER a Ksenia STOROZHEVA. Coming home to roost: How veterans of the war in Ukraine are reshaping Russia’s crime statistics. Novaya Gazeta Europe. Online. 2026-02-03. [cit. 2026-08-19].
On-line literatura
ALEKSANTERI INSTITUTE. The War Beyond the Front: Domestic Violence and Women’s Rights in Wartime Russia. University of Helsinki. Online. 2026-03-06. [cit. 2026-08-19].
GALEOTTI, Mark. Trouble at Home: Russia’s Looming Demobilization Challenge. Online. Geneva: Global Initiative Against Transnational Organized Crime, 2025. [cit. 2026-08-19].
LYSOVA, Alexandra. Domestic Violence in Russia. In: Todd K. SHACKELFORD, ed. Encyclopedia of Domestic Violence. Online. Cham: Springer, 2023, s. 1–3. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/978-3-030-85493-5_2170-1. [cit. 2026-08-19].
Literatura
ALEXIEVICH, Svetlana. Boys in Zinc. Přeložil Andrew BROMFIELD. London: Penguin Classics, 2017. ISBN 978-0-241-26411-9.
BRAITHWAITE, Rodric. Afgantsy: The Russians in Afghanistan, 1979–1989. New York: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19-983265-1.
FEDOR, Julie et al., eds. Journal of Soviet and Post-Soviet Politics and Society. 2015/2: Back from Afghanistan: The Experiences of Soviet Afghan War Veterans; Martyrdom and Memory in Post-Socialist Space. Stuttgart: ibidem-Verlag, 2015. ISBN 978-3-8382-0806-0. ISSN 2364-5334.
GALEOTTI, Mark. The Vory: Russia’s Super Mafia. New Haven: Yale University Press, 2019. ISBN 978-0-300-24320-8.
JOHNSON, Janet Elise. Gender Violence in Russia: The Politics of Feminist Intervention. Bloomington: Indiana University Press, 2009. ISBN 978-0-253-22074-5.
