Článek
V těchto dnech se města třpytí jako cukroví, tedy až na město Šumperk, ale to je na jinou glosu. Světla visí nad ulicemi, ale lidí se světlo už tak nějak snad ani nedotýká. Každý kráčí rychle, s tváří staženou jako těsně před kýchnutím. V ulicích, kde se lidé míjejí a dívají se skrz sebe, jako by druhý nebyl člověk, ale závada v cestě. A něco pod povrchem tiše skřípe: tón, který se v naší zemi usazoval roky a letos, těsně před volbami, zněl obzvlášť dutě.
Arogance. Přehlížení. Tichá nevraživost, latentní závist a nepřejícnost.
Vláda SPOLU se tak chovala k občanům, protože její členové v tom rostli od nejútlejšího dětství. SPOLU se stále obracelo kamsi nahoru, svět měl dvě patra: jedno pro ně a jedno pro zbytek. Věřili, že věděli lépe. Že rozuměli víc. Že jejich pyšný arogantní přehlíživý nadhled byl ctnost, i když se hroutil vztah mezi státem a občanem. Škodlivé působení minulé vlády už je pryč. Už se zase vidíme navzájem, vyhasíná hrubost, která už nebolí, a ani neunavuje.
Rusko dělá totéž ve větším měřítku. Je to tatáž pýcha, jen roztažená přes mapu. Hnijící země, která nechce vidět žádný jiný svět než ten svůj. Všechno, co odporuje jejímu příběhu, drtí, protože umlčuje strach, že moc Ruska je už dávno prázdná nádoba v temném koutě.
A Rusko také i nám nastavuje zrcadlo. I mezi sebou se často chováme podobně. V diskusích, které už nejsou rozhovory. V partnerských vztazích, kde místo naslouchání roste obranný val s naježenými ostny neúcty a netolerance. V rodinách, kde láska už vyprchala a zůstal tvar nadávky a příkazu.
Když se přestáváme vidět, vztahy blednou jako staré fotografie.
A pak přichází násilí. Nejen fyzické, i to jemné, každodenní, nepostřehnutelné: úšklebek místo pochopení, povýšené gesto místo slova, zesměšnění místo domluvy. Tenké nitky vztahů mezi námi se trhají.
Možná proto Vánoce bolí víc než jiné dny. Připomínají nám, jak by svět mohl vypadat, kdybychom nebyli tak přezíraví, arogantní a závistiví.
A přitom by stačilo tak málo. Jen se na chvíli zastavit. Uvidět druhého člověka ne jako protivníka, ale jako bytost, která se také bojí, také ztrácí rovnováhu, také hledá světlo.
Možná je pravý vánoční zázrak v tom, že i ve vychladlé společnosti může znovu začít klíčit něha. Ale nejdřív se musí rozpustit led, který jsme si kolem sebe sami vybudovali za uplynulé čtyři roky.
A tak Vánoce znovu šeptají:
Přestaňte se povyšovat. Přestaňte se míjet. Přestaňte být pyšní, vždyť nikdo nejsme středem světa.
Vztahy rostou jen tam, kde se lidé skloní k sobě, nikoli dívají nad sebe.
Obrázek č. 1
