Článek
(Text je inspirován knihou Jaroslava Haška, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Na frontě. 1922)
Poslouchejte mě dobře, pane, a nelejte pivo na ubrus, bo tohle je vážná věc. Představte si, že by místo všech těch feldkurátů, generálů a jinejch hlavounů začaly šéfovat ženský. Jako ne že by začaly vařit v parlamentní kuchyni guláš — ale že by tam rovnou seděly v lavicích a komandovaly celou republiku.
No, pane, víte, že vono by to nebylo tak z cesty. Já jsem jednou znal jednu Marii Kokrhelovou z Nuslí a vona, jak měla v hospodě jednou velení místo hospodskýho, tak tam byl pořádek, že i ten největší povaleč si utřel boty o rohožku, než vešel. A když nějakej chlap začal kafrat o tom, že ženská nemá co poroučet, tak dostal mokrým hadrem přes čuňu tak přirozeně, jak kdyby to bylo pozdravení „Dobrý den“.
Ale zpátky k věci — kdyby vládly ženský, nebyly by války.
Ne snad proto, že by neměly koule (pardon, madam!), ale protože by si to nejdřív všechno pořádně rozmyslely. Vona taková ženská, když slyší slovo „mobilizace“, tak si představí, že děti zas přijdou domů s blátem na gatích a že bude muset vyvařovat punčochy. A to nechce žádná.
Zato důstojník, pane, když slyší „válka“, tak se mu v hlavě rozezní polnice, začne salutovat před zrcadlem a pak nadšeně pošle jiný chlapy na jatka. Sám přitom zůstane vzadu v teple a leští si metály.
A víte, co ještě? Ženský by aspoň nepouštěly tolik keců. Ony si to řeknou mezi sebou — možná trošku naprudko, možná s brekem — ale na konci je jasno. Zato u nás chlapů… než se dohodnem, tak se desetkrát pohádáme, ztratíme čtyři rozumy, dva tisíce tanků a jeden stát.
A představte si, pane, že by ženská byla prezidentkou. To by hned ráno místo válečný porady byla porada o tom, jestli je někdo ospalej, jestli má dost kofeinu, jestli má doma v pořádku děti a jestli mu někdo nešlápl na city.
To by byl svět, ve kterým by se i voják jako já cejtil jako člověk.
A nejen jako číslo v kasárnách, který má držet hubu a mydlit záchody.
No a kdyby snad nějaká ta paní vládla blbě, pane, tak se na ni aspoň dá křiknout, že je to koza, a ne že hned přijde vojenský soud za urážku majestátu. A hlavně — ženská, když dostane moc, nepředstírá, že je bůh. Maximálně bohyně. A to se ještě dá vydržet.
Takže jestli se mě ptáte, jestli by bylo líp, kdyby vládly ženský… tak vám řeknu:
„Vono by to určitě nebylo horší, než jak to vedli ty naši dosavadní páni. A když jo, tak aspoň by to líp vonělo a ještě by bylo na co koukat.“
Na zdraví, a ať žije Marie Terezie.
To byla paní, co rozuměla jak politice, tak dětem.
A ještě u toho stihla být královnou.
*
A tu máte konkrétní ukázku, jak by to vládnutí ženských podle Švejka vypadalo v praxi. Tuhle mě přivedl do kuchyně a já s ním, schovaný za troubou, poslouchal:
*
Generálka Vilemínie Cecilie von Prsková (obutá v jezdeckých botách, světlé vlasy pod šátkem, a generálskou čepicí na hlavě s bičíkem v ruce a složku se zprávami o morálce mužstva):
„Tak poslouchejte, pane feldkuráte, já se ptám už naposled: kdo to byl ten blbec, co vojáky místo večerní modlitby poslal na rum a mariáš?!“
Feldkurát Katz (mírně přiopilý, ale s důstojností duchovní osoby):
„Pani generálko, věc se má tak… já jsem s nimi chtěl vést rozhovor o víře. Ale voni začli s flaškou, pokračovali se žolíkem a skončili u toho, že prý Bůh existuje jedině v prázdné, počkejte v plné lahvi nebo, hm…, jak to říkali prázdná, plná… A já, jakožto služebník Boží, jsem jim to nemohl odpírat. Víte, duchovní pastva, to není jen brebentit a klečet!“
Generálka von Prsková (vstane, bouchne složkou o stůl, u čehož se zvedne i prach z dob Napoleona):
„Vy mi tady nebudete mlžit o pastoraci, když z vás táhne jak z muničního skladu za císaře Rudolfa! Vy jste duchovní rozvraceč, pane! A ještě si troufnete zrušit ranní pochod za zpěvu chorálů, protože — cituji — vojáci byli pod vlivem meditace nad existencí božství z kořalky?!“
Feldkurát Katz (klidně, jako by hovořil s Ježíšem po druhé sklence):
„Ale pani generálko… copak byste chtěla, aby ti chlapci trpěli? Vždyť když se modlej nad pivem a rumem, tak slyšej ne svůj nešťastnej hlas, ale sladkej hlas Páně.“
Generálka (zkříží ruce, pohlédne z okna a v hlase jí zjemní tón):
„Vy jste pohroma v kolárně, ale aspoň to máte poeticky pitomý. Tak si poslechněte: zítra ráno mi dorazí inspekce z Bruselu. Pokud bude vojsko zpívat „Hospodo, nalej“ místo „Bože, cos ráčil“, tak vám osobně zaručím, jako výstražný transparent do kasáren: Ne kořalka, ale Bible je slovo Boží.“
Feldkurát (zamyslí se, otočí sklenici a pokřižuje se):
„Budiž. Ale pak se nedivte, až se vojáci obrátí k ďáblu — protože ten aspoň nepočítá promile.“
Švejk (v pozadí, potichu směrem ke mně):
„Vidíte to, pane, kdyby místo feldkuráta byla felčarka a místo generálky generál, tak už jsme dávno pod drnem. Ale takhle… máme aspoň debatu, co dává smysl.“
A pak jsme se Švejkem šli do hospody U Kalicha.
Bylo něco málo po deváté večer, když se před hospodou objevil vojenský automobil. Z něj s hromovým klapnutím seskočila generálka Vilemínie Cecílie von Prsková, oblečená ve slavnostní uniformě, s kordem u boku a pohledem, kterým by zahnala i syfilis zpátky do 18. století.
Uvnitř to vřelo. Vojáci zpívali cosi mezi „Škoda lásky“ a „Když jsem šel z Hradišťa“, feldkurát Katz rozkládal s kaplanem duchovní význam opice, a Švejk mi vysvětloval, jak v bitvě u Lipan vyhrál ten, kdo měl víc škvarků.
Generálka vstoupila — a ticho. Takový to ticho, co vznikne, když voják tuší, že právě vešel rozsudek.
Jenže místo křiku nebo zatýkání si generálka sundala čepici, zapíchla kord do podlahy a pronesla:
„Přišla jsem osobně zkontrolovat morální základnu mužstva. A než začnu s výslechem, jeden fernet mi, prosím, postavte. A pořádně studenej.“
Hostinský, chlap jako hora s prstem v nose, v tu chvíli napřímil páteř jak školák před tabulí a nalil. Generálka se napila, přivřela oči a dodala:
„Tak. A teď zpívejte dál, chlapci. Ale žádný srágory. Národní, vojenský, a bez fałše. Jinak vám zazpívám já.“
Vojáci se rozezpívali tak, že se okna rosila. Katz rozdal evangelium a hospodský sklenice, Švejk zas vytáhl harmoniku (kterou ve skutečnosti nikdy neuměl, ale o to víc se snažil) a v rohu plakala desátnice Karafiátová — údajně z vlasteneckého pohnutí, ale spíš kvůli tomu, že jí padla štamprle do výstřihu.
Kolem půlnoci generálka zvedla půllitr a prohlásila:
„Morální základna vojska: zachována. Doporučuji zakomponovat do vojenské doktríny. Ovšem s poznámkou, že příště si vezmu druhou uniformu. Tadle smrdí od zelí.“
A odešla jak římská imperátorka, zatímco já se Švejkem jsme salutovali zpod stolu a Švejk s úctou šeptal:
„To je dáma, pane. Taková by mohla vládnout celýmu Rakousku. I s Maďarama.“
A na úplný závěr se sluší ještě dodat.
Rozkaz generálky Vilemínie Cecílie von Prskové č. 327/B
(vydaný dne 14. t. m., po inspekci morální základny vojska v hostinci U Kalicha)
Nařízení velitelky ženského i mužského sboru a hlavní inspektorky morálky Armády České republiky:
1. S okamžitou platností se zakazuje podávání fernetového nápoje v teplotě vyšší než 7 °C.
Každý fernet teplejší než slza feldkuráta při večerní zpovědi budiž považován za urážku cti důstojníka a bude zkonfiskován ve prospěch vojenské kuchyně jako prostředek k dezinfekci záchodů.
2. Každý vojenský útvar je povinen zavést fernetový teploměr, a to buď digitální, nebo analogový (v nouzi lze použít nos vojína Švejka — pokud zrudne, nápoj je v pořádku).
3. Osoby přistižené při činu „teplého fernetismu“ (zkráceně TF) budou:
a) napomenuty,
b) zapsány do knihy hanby,
c) a v případě recidivy převeleny do skladu toaletního papíru ve Valašském Meziříčí.
4. Výjimka se připouští pouze v případě, že fernet byl zahřát z lásky, při smuteční hostině, nebo nedopatřením v mikrovlnné troubě. Ve všech těchto případech musí být sepsán zápis s přílohami, podpisy dvou svědků a schválením kaplana.
5. V hostincích, kantýnách a polních kuchyních, kde bude pravidelně podáván fernet správné teploty, budiž vyvěšena čestná cedule s nápisem: „Zde se cítí generálka jako doma.“
Vydáno v železničním kupé č. 3, za asistence jedné láhve, dvou hřebíků a spícího poručíka Suchého, kterého si generálka omylem spletla s kufrem.
Podepsána:
Vilemínie Cecílie von Prsková
„Jednou nohou v boji, druhou ve výčepu, ale vždy rovně!“
Obrázek č. 1
