Článek
Notářka nezavolala jemu. Zavolala jeho ženě.
Bylo úterní dopoledne. Seděla v kuchyni, když se na displeji objevilo neznámé číslo s předvolbou města, v němž už dlouhá léta nikoho neměli.
„Prosím?“
„Dobrý den, notářská kancelář doktorky Vránové. Mohla bych mluvit s vaším manželem?“
„Je v práci. O co jde?“
Na druhém konci se ozvalo krátké, opatrné ticho.
„Jde o pozůstalostní řízení. Potřebovala bych, aby se nám váš manžel ozval osobně.“
Žena si číslo napsala na zadní stranu účtenky. Teprve potom se zeptala, po kom je pozůstalost vedena.
Notářka jí sdělila otcovo jméno.
Když večer přišel domů, položila před něj účtenku a řekla:
„Volala nějaká notářka. Tvůj otec zemřel.“
Dlouho se na papírek díval. Ne proto, že by tomu nerozuměl. Spíš proto, že na něm bylo napsáno něco, co se celé roky zdálo být vyřízené i bez smrti.
Otce viděl naposledy v roce 1997. Tři nevlastní sestry ještě o několik let později, přibližně před čtvrt stoletím. Od té doby o nich nevěděl téměř nic. Ony nevěděly nic o něm. Byli rodina pouze v matrice, čtyři větve vyrůstající z jednoho mrtvého kmene, které se dávno přestaly dotýkat.
Druhý den zavolal do notářské kanceláře.
Notářka si nejprve ověřila jeho jméno, datum narození a vztah k zemřelému. Potom mu oznámila, že ji okresní soud pověřil projednáním pozůstalosti po jeho otci a že podle dosavadních zjištění přichází v úvahu jako jeden z dědiců.
„Kdo další?“ zeptal se.
„Manželka zůstavitele a jeho tři dcery.“
Třetí manželka. Tři dcery z druhého manželství. A on, syn z prvního, kterého otec neviděl téměř třicet let.
„Takže nás bude pět.“
„Podle dosavadních údajů ano.“
Na okamžik se odmlčel. Potom se zasmál, ale nebylo v tom nic veselého.
„A budeme se mít o co hádat?“
Notářka jeho tón nepřijala ani neodmítla. Zůstala stát za svým hlasem, suchým a přesným jako úřední razítko.
„Mohu vám říct, že se nejedná o majetek nepatrné hodnoty.“
„Takže budeme.“
„To bude záležet na dědicích.“
„A dluhy?“
„Podle dosavadního šetření nebyly zjištěny žádné dluhy zůstavitele.“
To ho překvapilo víc než zpráva o smrti. Otec po sobě nezanechal dluhy. Jen děti, které spolu nemluvily, manželku, kterou syn nikdy neviděl, a majetek, jenž je měl po pětadvaceti letech posadit k jednomu stolu.
„Zanechal závěť?“ zeptal se.
Tentokrát bylo ticho delší.
„K případnému pořízení pro případ smrti se vyjádříme v rámci řízení.“
„To znamená, že nějaká existuje?“
„To znamená přesně to, co jsem vám řekla.“
Sdělila mu, že obdrží písemné vyrozumění, a rozhovor ukončila.
Zůstal sedět s telefonem v ruce. Otec byl mrtvý sotva několik dní, a už mezi ně znovu postavil zeď. Tentokrát nebyla vystavěná z mlčení, nezájmu a promarněných let. Byla z peněz.
Za tou zdí čekaly čtyři ženy, které vlastně ani neznal.
A někde v notářském spise možná ležel poslední otcův vzkaz. Závěť, vydědění, několik chladných vět nebo podpis, který dokázal ještě ze záhrobí rozhodnout, které z jeho dětí bude zraněno naposledy.
Obr. 2
