Článek
Z plachého a - původně - lokálního novináře, píšícího do šuplíku, se stal uznávaný textař a zpěvák, považovaný za jeden z největších talentů naší hudební scény.
Davidovy písně mne oslovily hned zkraje, když v roce 2014 spatřila světlo světa jeho první deska Čaruj. Jeho texty, které si psal sám, na mne dýchly hlubokým lidstvím a dokázaly se mne dotknout v nejniternějších zákoutích mé duše. A přestože jsou plné jinotajů a skrytých myšlenek a životních postojů zpěváka, které rozhodně nejsou jasné na první dobrou a u mnoha slovních obratů se můžeme jen dohadovat, co jimi bylo myšleno, právě to jeho písním dodává další rozměr - nejsou a nikdy nebyly prvoplánové a každý člověk si v nich může najít to své, nebojím se říct - to, co zrovna potřebuje.
Čaruj
Z první desky Čaruj je patrné depresivnější ladění a zpěvákovo tíhnutí k nihilismu. David Stypka měl po celý život sklony k melancholii až depresím, což spolu s jeho výraznou citlivostí a přemýšlivostí zapříčiňovalo, že se jen velmi obtížně dokázal odtrhnout od svého vnitřního a silně introvertního světa a mít potěšení z běžných denních radostí:
Byl jsem kretén, kterej se nimrá ve všech starostech světa.
Dobře patrné je to hned v úvodní písni na albu Čaruj, ve které zpěvák volá po bezpečném prostoru, kde by našel útočiště před - pro něj - až příliš těžkým světem: „Čaruj a nakresli mi dům, kde se nebudu bát, kam se múzy mé slétnou, čaruj a nakresli mi svět, složený z jednoduchých vět, natřený jinou než černou…“
Životní bilancování a snaha najít smysl života, což se nedaří, zaznívá zase v Osudové, ve které je i jakási zlověstná předtucha: „Špatně skončím, nenajdu-li života smysl aspoň v půli, na mém pohřbu hudci duli, výběrem se neminuli: Hráli Osudovou…“
V Dělám se odráží další Davidova velká obava, se kterou se trápil: že není schopen vydělat dost peněz, aby uživil celou svou pětičlennou rodinu (s partnerkou Kateřinou měl tři děti), v důsledku čehož často pracoval až do úmoru, aby je vydělal - ve dne skládal a koncertoval a po nocích si dělal programátorský kurz, aby mohl do rodinného rozpočtu přilepšit ještě i druhým příjmem: „Já nemám peníze, nemám na víno, i kdybych měl, asi nezaplatím, už mám všechno, co se po mně chtělo, ale tak nějak nevím, co teď s tím…A hlavně dělám, že vím, co s tím…“
Pohádka je o lidském boji a selhávání, o nepříjemné pravdě, že spoustu bojů si musí člověk - ať už chce nebo nechce - vybojovat sám: „Pro samou válku si král nestih všimnout, že draci se vrací do království a s nima zpátky jde strach, že i hrdinové zvrací a v křoví se ztratil i poslední z nich, lid houfně prchá do letních destinací, král vidí, že tací ho nevytrhnou, můj ty smutku, komu já dám tu práci? Ono pobít hejno draků není samo sebou… “
V Černobílé Stypka zpívá o věčném zpochybňování sama sebe až do té míry, že si není jistý, jestli si vůbec zaslouží své místo na světě, o zbabělosti a strachu čelit obtížným výzvám, o neschopnosti radovat se ze života : „Už jsem v tom trochu ztracený, co dělám tady na zemi, možná tu měl být někdo jiný… Někdy mi říkáš buď rád, že ještě žijem a mně to přijde jako zpráva špatná…,“ ale zároveň i o naději a víře v blízkého člověka, kterým pro něj byla jeho dlouholetá partnerka Kateřina, přestože spolu měli komplikovaný vztah a několikrát se rozešli: „Nakonec jsem tady já, a tady spolu žijem, s tebou je každý chuďas velkostatkář, to, co ti dávám k nohám, to je moje galaxie, a v ní jsou všechna „kdyby“ nepodstatná…“
Helium je skladba, ve které si zpěvák zafilozofoval, obrací se v ní k Moliérovi, křesťanské víře a Eduardu Tomášovi - českému mystikovi, jehož knihy měl ve velké oblibě. V závěru pak radí svému synovi Matyášovi, aby „sál život jako kyselina“.
Ve Skále Stypka vyjadřuje vděk milovanému člověku (s největší pravděpodobností partnerce Kateřině), který, i když ho třeba jednou opustí, mu dal velký dar v podobě své přítomnosti v jeho životě, přestože jen na omezenou dobu: „Možná se ti zdá, že už se opakuju, ale chci to říct, že už dlouho mám všechno, co potřebuju, jenže teď to vím. I když bude tma, ničeho nelituju, i když budeš s ním…“
Neboj.
Ve druhém albu s příznačným názvem Neboj., které vyšlo o tři roky později, jako by zpěvák dodával sám sobě odvahy k tomu, aby si dovolil „pustit věci, které ho táhnou dolů“ - aby si dopřál radost z pouhého faktu, že je na světě.
Strach zase zastavil tě v letu a sundal dolů, tam to znáš… Vypadá to, že tě černá dostala, je čím dál větší louže, cos v ní brouzdala, to může být tak, že to máš už od mala: Neboj! Neboj! To bude dobrý!
Skvlíkni si svetr a dýchej, tady tě nestraší nic, máš pro sebe všechen čas světa, jestli chceš řvát, můžeš z plných plic… Otevři dveře, ať jdou si, ať vsákne je všechny tvá zem, ať ruce, co dlouho tě rdousí, teď hladí tě pod županem…
V Jerichu se vyzpívává z bolesti ze ztrácení milované bytosti, se kterou si navzájem ubližovali a která teď od něj odchází pryč, což on pozoruje se zvláštní smířlivostí a dodává jim oběma odvahy, a zároveň přeje štěstí někde jinde: „Budu se dívat, jak vstáváš a jdeš, rovnáš si záda, čistí tě déšť, za chvíli na mě zapomeneš, na strachy taky, na bolest … Tady mě máš, doktor, co strhne ti fáč, no jasně že bolí to, ale za chvíli snést se to dá…Jsi Rachab má zlá, nevěstka uchráněná, na nejhlubším místě teď bolí mě tvá poslední dobrá rána…“
Kříž se stal titulní písní pro film Úsměvy smutných mužů, natočeném na motivy románu stejného jména od Josefa Formánka, který pojednává o boji s alkoholismem a takový je i Kříž – o boji (nejen) se závislostmi, o tom, že si my, lidé, často zbytečně komplikujeme životy a vidíme věci zbytečně černě, že nedovedeme ocenit to dobré, co v něm máme a často to oceníme, až když to ztratíme…: „Dost možná, že je ten tvůj kříž, co ty víš, přesně tak velký, jak velký si vymyslíš, a možná dá se ti už říct… tušíš? Teď ho pustíš, necháš ležet kdekoli…a to tě vystřelí do úplné dálky…“
V duetu Dobré ráno, milá, který se zpěvákem nazpívala v té době daleko známější zpěvačka Ewa Farna (což ho vystřelilo do povědomí širší veřejnosti a stal se díky tomu daleko slavnějším), neváhá ukazovat ostny nezdravé žárlivosti a obrovského strachu z opuštění, kdy se jeden z partnerů nezdráhá uchylovat až k citovému vydírání v podobě výhrůžek sebevraždou: „Ještě jsem nespal, milá, a už asi nezaberu, ne, prášky nechci, možná jen ty, co už se po nich neproberu… Dobré ráno, milá, kdes celou noc byla, říkaly mi hlasy, žes mě opustila…“
Zajímavostí písně Láska není je skutečnost, že Davidovi při koncertech jeho fanoušci, kteří se k jeho zpěvu připojovali, měnili smutné oznámení tvrdící, že „láska není“, na „láska je“. Píseň je beznadějná, prostoupená strachem, že by to tak snad opravdu mohlo být a že skutečná láska není, což se zoufalý člověk snaží zamaskovat sarkasmem, aby vzápětí vykřičel do světa to, co skutečně cítí: „Klidně si miluj, ještě si miluj, máš-li koho, ale pak za sebou zhasni, jsou i skutečné problémy… Víš, láska je mříž a tíha, jizva, která zpívá, pes, co v boudě se skrývá…Miluju, miluju, miluju tě!“
Vrány taky pojednávají možná o nepříjemných pocitech z většího počtu lidí, které David míval (dokonce nerad jezdil do větších měst a měl pocit, že ani neví, jak se mezi tolika lidmi pohybovat), možná o štvavých novinářích, snažících se vyšťourat nějaký drb, před kterými se snažil marně uniknout: „Jsem předvoj černých vran, celý bílý dávno v cíli, dobré mapy mám, mé hejno neví kudy kam, nad Prahou do něj střílí…A já se na ty lovce nehněvám, znám slepotu davu a sílu rozvášněné klaky, i já tomu občas podléhám, občas si hrajeme taky na nájemné zabijáky…“
Lodivod je o návratu k někomu blízkému, o kom nevíme, jestli nás vlastně ještě bude chtít vidět, je v ní touha po opětovném shledání, ale i trocha trucovitosti, kdyby nám své dveře už neotevřel a předstírání, že nás to přece nerozhází: „Mířím ke tvým břehům, jestli je pravda, co mi vítr slibuje, spílám rackům zvědům, že prozradí ti, kdo k tobě putuje… A ty mě nebudeš chtít vidět, pošleš na mě svoje lodě, no to se může klidně stát, když mě nebudeš chtít vidět, utopím se v černé vodě, budu na dně roky stát… vzdorovat…“
Podobná tematika – i když daleko zjevněji a ostřeji - zaznívá i v další písni Nebolelo, kdy mezi partnery dojde k definitivnímu rozchodu: snoubí se v ní bolest, láska spolu s nenávistí, vztek i uražená ješitnost: „Ještě mě nikdy nic tak nebolelo, ještě mě nikdy nikdo nepustil z takové výšky, myslel jsem si, že se složim hned jako leporelo… Já už tě nemiluju, obuju boty a jdu, no no no no no, na tebe zapomenu, boty už nevyzuju… Já už tě nemiluju, odteď si dělám, co chcu, v lůžku se roztahuju, zase se devastuju…“
Já vždycky schovával i do temných písniček kus naděje, a tohle heslo jsem opakoval sám sobě jako mantru. Na jednu stranu jsem se vyzpívával ze žalu, ale zároveň si dával do písniček klíče, pomocí kterých se z toho srabu můžu dostat.
Dýchej
V roce 2019 začal David usilovně pracovat na nové - a také na dosud nejvíce optimistické desce Dýchej, jezdil po koncertech a do toho si - jak už bylo zmíněno - po nocích dělal programátorský kurz. Cítil, že s ním není něco v pořádku, ale závažnou diagnózu se dozvěděl až díky malému synovi, který mu jednou skočil na břicho, když usnul a on pocítil strašnou bolest. Následovalo vyšetření v nemocnici a po prvním CT se zpěvák dozvěděl zdrcující diagnózu - rakovina slinivky v terminálním stadiu, se kterou už se nedalo nic dělat. Podle prvotní prognózy měly Davidovi zbývat jen tři měsíce života. V tomto přesvědčení žil dlouhých 8 hodin, než mu po dalších vyšetřeních řekli, že to zdaleka není takto fatální. Absolvoval operaci i chemoterapie, které kombinoval s alternativními způsoby léčby. To, že onemocněl, ve finále přijímal s vděčností a na nemoc pohlížel jako na životní facku, kterou potřeboval, aby si začal více vážit života. Doslova se nadechl k novému životu a s úplně novým nastavením pokračoval v práci na albu Dýchej.
Pořád střílíš jen z větších ráží, ubývá věcí, co dráždí tě, gordické uzly už nejsou tak spletité, skrz umyté vitráže světlo snáz najde tě…To světlo vidět není, je to fantazie z říše fantazie, dívej, jak se barvy mění, co tě nezabije, to tě nezabije…
Ti, co ví, kudy jít, když se stmívá, co se pít nebojí, když prší voda živá…
Dobře ale věděl, že nemá žádnou jistotu, že je z rakoviny nadobro vyléčený a od dob, kdy mu první lékař v nemocnici tvrdil, že do čtvrt roku zemře, bral možnost smrti v potaz: „Musím s ní počítat jako s variantou, protože rakovina slinivky se někdy vrací, a tohle memento mori mi pomáhá: je možné, že mám před sebou třeba jen tři sta posledních dní,“ řekl v rozhovoru 12. ledna 2020. Je až mrazivé, s jakou přesností se trefil.
Smíření se s faktem, že nad některými věcmi nemá absolutně žádnou kontrolu, se ozývá z písně Tvoje oči: „Vždyť co my chytří víme, jaký on má s náma plán, ráno prám si postavíme, večer přijde uragán…“
V Ještě se mi zdají sny si zase uvědomuje důležitost vyjadřování citů blízkým lidem, stejně jako důležitost projevovat jim, že ve společný vztah věříte: „Musím toho tolik říct, sundat tu tíhu ze tvých ramen, měl bych to stihnout dřív, než ostří mé kosy potká kámen… a kdybych nestihl říct nic, a víš, že spokojím se s málem, tak pořád se mi zdají sny, a v nich to spolu, moje milá, zvládnem…“
Desku Dýchej už bohužel nestihl dokončit (dokončili ji členové jeho doprovodné kapely Bandjeez), v létě 2020 mu začalo být hůře a hůře, oddaloval návštěvu doktora, bál se, že si vyslechne špatnou zprávu. Bohužel oprávněně, rakovina se vrátila a byla už neléčitelná. Do toho ještě chytil covid, který jeho konec ještě uspíšil.
A tak si lítej, jsi volnej, teď už můžeš v klidu spát, někdy se usměj, zamávej, ať pak vím, kde tě, brácho, mám…
Zemřel v nemocnici 10. ledna 2021.
Zpracováno na základě poslechu alb Čaruj, Neboj. a Dýchej od Davida Stypky, skladby „Lítej (Davidovi)“ od skupiny Mirai a těchto rozhovorů a článků:
https://reportermagazin.cz/41338/david-stypka-o-sve-nemoci-diky-za-tu-facku/
https://ostrava.rozhlas.cz/zemrel-zpevak-kytarista-a-textar-david-stypka-boj-s-dlouhodobou-nemoci-8400932
https://www.youtube.com/watch?v=XV-iLH9AS3M&ab_channel=%C4%8Cesk%C3%BDrozhlasRadio%C5%BEurn%C3%A1l
https://ostrava.rozhlas.cz/david-stypka-po-diagnoze-smrt-je-vsechno-dobre-jak-cp-8199192
