Článek
V páté třídě základní školy jsme v jedné hodině dostali od třídního učitele úkol, abychom na papír napsali, jaké povolání bychom chtěli vykonávat, až vyrosteme.
Tehdy běžel v televizi nějaký zahraniční seriál z novinářského prostředí, který jsem milovala a fascinovaně sledovala hlavní hrdinku, co měla shodou okolností stejné křestní jméno jako já, jíž jsem záviděla práci, při které sbírala informace, dělala rozhovory s lidmi a pak je v rušné redakci zpracovávala do článků. Dlouhá léta jsem snila o tom, že někdy dostanu příležitost se do nějaké redakce alespoň podívat a zažít tu atmosféru. Že třeba někdy poznám nějakého novináře, který mne sem vezme na exkurzi.
Když jsem dospívala, tento směr jsem ztratila pod náloží jiných starostí, jelikož jsem vyrůstala v dost nezdravém prostředí a prostor na to, uvědomit si, kým vlastně jsem a co mi je nejvlastnější jsem prostě neměla. I tak jsem ale dál hltala stovky knih a dlela ve svém fantazijním světě a dál mne fascinovaly lidské příběhy. Na střední škole jsem vyhrávala češtinářské olympiády a sklízela úspěchy za své slohovky, v té době už jsem ale tuhle od dětství naznačenou cestu směrem k nějaké „psací“ profesi ztratila a po vystudování vysoké školy jsem se začala věnovat úplně jiným oborům.
Vedle toho jsem ale pořád cítila silnou potřebu skládat své zážitky z reálného života i ze svého vnitřního světa do článků, které jsem pak publikovala na svém osobním blogu.
Odvahu byť jen pomyslet na to, že bych se psaní mohla věnovat více a třeba za něj dostávat i nějaké peníze, jsem neměla.
V minulém roce jsem se přes kolegyni v práci dozvěděla o možnosti psát sem na Médium a z občasného přivýdělku se po pár měsících stalo plnohodnotné „zaměstnání“. Založila jsem si živnost a poctivě každý den psala. A i když jsem někdy bojovala sama se sebou, protože i nadšený „psavec“ má někdy horší den, kdy se mu ta písmenka neskládají dohromady ani trochu dobře a vůbec mu to spolu neladí, tak jsem díky této platformě dostala příležitost k pravidelnému psaní a mohla tak zjistit, jak moc mě to baví. Nejvíc ze všeho povídání se zajímavými lidmi, kteří dělali něco užitečného pro svět okolo a k tomu si dokázali zachovat velkou pokoru, jako jsou třeba manželé Černí.
Dařilo se mi to několik měsíců a já jsem nikdy ve svém životě nebyla profesně více spokojenější, zároveň jsem ale cítila čím dál větší potřebu posunout se od tohoto „domácího psaní“ někam dál. Někam, kde bych se mohla učit a zlepšovat. Stále víc mi taky při mé „práci z domova“ chyběl nějaký fajn kolektiv.
Tak jsem se před pár týdny rozhoupala a rozhodla se poslat životopis a pár svých článků v rámci vypsaných výběrových řízení do několika médií. Zcela upřímně jsem od toho nic nečekala, o to větší bylo mé překvapení z toho, že jsem dostala pár pozvání k pracovnímu pohovoru.
U místa, o které jsem stála ze všeho nejvíc, mě v rámci prvního kola šéfredaktor zkoušel z orientace o současném dění - jak v České republice, tak ve světě. Celkem jsem se chytala. Součástí výběrového řízení byla i jednodenní stáž, díky které jsem se na několik hodin stala součástí velké redakce, ve které vládl čilý ruch. Editor mi dal zadání tří článků, které jsem měla zpracovat a řekl mi k nim základní parametry.
První byl z oblasti sociálních služeb, což byl shodou okolností můj předchozí profesní obor, druhý o klimatu a poslední o státních maturitách. Při zpracovávání toho prvního jsem cítila silnou nervozitu, která mne na chvilku ochromila a já zaváhala, jestli to vůbec dokážu. Pak jsem si ale sama se sebou rychle vnitřně promluvila a řekla si: „To dáš, děvče. Prostě ukaž, co umíš“.
Při vytváření toho druhého už jsem byla klidnější a díky tomu jsem si mohla uvědomit, že se mi vlastně už teď, v těchto okamžicích, plní dávný dětský sen - sedím v redakci a k tomu tu nejsem jenom na exkurzi, ale ucházím se tu o místo.
Opravdu se to děje?
Na pár chvil jsem si na tom pořádně „ujela“ a vychutnala si tohle -pro mne - velmi atraktivní a zajímavé prostředí a pak jsem se vrátila zpátky k práci.
Editorovi se články líbily, vytkl mi jen pár pravopisných chybek (ach ty čárky, Sylvie!) a pak mne překvapil otázkou, „jestli mám novinářskou zkratku“. Jelikož jsem ani nevěděla, co to je, vysvětlil mi to, já si ji vytvořila a za pár okamžiků už dva z mých výtvorů putovaly na web.
Domů jsem se vracela v euforii, protože jsem věděla, že i když to nevyjde, jen tahle samotná zkušenost pro mne byla obohacující.
Druhý den jsem dostala telefonicky pracovní nabídku, která přišla o den později ještě i oficiálně písemně. Přiznám se, že jsem se k ní ještě několik dní poté opakovaně vracela, jako bych se potřebovala ujistit, že tam skutečně je.
Dlouhá léta jsem profesně tápala a točila se v začarovaných kruzích prací, které nebyly pro mne.
Přechozí rok mého života byl velmi těžký, ale zároveň transformační a já jsem za něj velmi vděčná. A mimo jiné jsem v něm i znovuobjevila to, co jsem věděla už jako dítě.
Čím budu, až vyrostu.
