Vzkřísili zaniklou Hůrku na Šumavě: „Za událostmi z roku 1951 nechceme udělat tečku,“ říkají Černí

Čekají mne na autobusové zastávce a odsud jdeme zhruba deset minut k domku, ve kterém žijí. A už cestou si povídáme:

„Na Hůrce žili převážně Němci, ale byli tam i Češi. Ti Češi tam ale byli zastoupení coby odborníci třeba na to sklářství nebo hajnej a hostinskej byli Češi… Nedávno jsme se taky dozvěděli, že na Hůrce umírala spousta dětí krátce po narození kvůli nedostatku vitamínů – na psotník (křeče způsobené nedostatkem vápníku a hořčíku, v minulosti se tak ale označovalo téměř každé neznámé úmrtí dítěte spojené s křečemi - pozn. aut.).“ Sama jsem Hůrku navštívila už několikrát a myslela jsem si, že mám malý areál zaniklé obce dobře prozkoumaný, ale Hana Černá mne vyvede z omylu informací, že se v místě do dnešních dnů dochoval sklep bývalé fary a že v teplejších měsících rostou narcisy v místech bývalých záhonů u zaniklých obydlí.

Po příchodu mne zavedou do svého obývacího pokoje, kde na velkém stole leží dva tlusté šanony plné fotografií, dokumentů a článků spolu s talířem s koláči. Druhá polovina stolu je pokryta štosem širokých zelených tvrdých papírů o velikosti menší nástěnky, navršených na sebe, na kterých je pečlivě nalepena a popsána další dokumentace, související s Hůrkou. „To já tady dávám dohromady takovou kroniku“ říká Vladimír Černý. Velkou část svého profesního života se před odchodem do důchodu a upření pozornosti na Hůrku věnoval dětem - čtvrt století strávil na jedné z prvních škol v přírodě v Nuzerově a dlouhá léta působil také ve Skautu.

VČ: „Kdyby tam nahoře nebyl sníh, tak vemem auto a provedu vás tam a ukázal bych vám i hrobku. Pana Mareše jsme tu taky prováděli (reportér Jaroslav Mareš pátral na Hůrce na konci roku 2022, závěr jeho vyšetřování zde). Ale teď by se nám tam blbě dostávalo.“

Paní Černá se mne ptá, co budu pít a pak mi jde uvařit kafe a přinést vodu. Pro sebe a manžela udělá grog. Sedám si ke stolu a začínám se vyptávat, po většinu z těch tří hodin, které tu s nimi strávím, mi ale Vladimír Černý, kterého sem tam doplní jeho manželka, dost usnadňují práci, jelikož mi vypráví historky z Hůrky plné zajímavých informací sami od sebe. „Nemyslete si, já mám velmi důležitou úlohu - manžel totiž nemá řidičák, takže kdybych ho na Hůrku nevozila, tak má smůlu a nic z toho by nebylo“ poznamenává mezi našim povídáním napůl vážně Hana Černá a z toho, co se následně dozvím, s ní nemůžu souhlasit. Myslím, že její role v obnově Hůrky je daleko větší.

VČ: „Když v 68 zrušili Skauta, tak jsme se dali do organizace, která se jmenovala TIS. Já měl tady kamaráda Ladislava Vodáka, kterej se zasloužil i o vznik Národního parku Šumava, a tenkrát to byl vedoucí tady tý CHKO. A s tím jsme jezdili – díky jeho známostem – i do míst, kam se nemohlo, protože on měl známosti i u pohraničních velitelů, díky čemuž jsme se dostali i na Hůrku, takže jsem viděl v jak katastrofálním stavu to tam v těch letech bylo.

VČ: „Všichni, co máme s Hůrkou co do činění, se snažíme něco vymyslet, a lidi, co tam přicházej, tam hážou milodary a z toho pak ty opravy financujeme. Mimochodem – na znovuvzkříšení Hůrky se podíleli i Bavoráci, co tam dřív žili a proto měli enormní zájem na tom, aby se to tam zachránilo. Nebo třeba v případě rozmlácenýho kamene, kterej byl nad tou kryptou – tam tudy dávali mrtvý dovnitř. Když jsme to tam začali dávat dohromady, tak jsme ty kousky dávali na stranu s tím, že – snad jednou – by se s tím dalo něco udělat…“

„A představte si, při 200 výročí vysvěcení té kaple se nám ozval jeden náš známý – dejte mi ty kousky, já s tím něco udělám. Dal to dohromady a když to přivez, tak auto skoro nejelo, protože to byla hrozná váha… tak před tím jsme si sedli na zadek, když jsme to viděli. A když to na druhej den viděli Němci, tak nad tím uronili i slzu. Pro nás má třeba tahle věc mnohem větší cenu, než kdyby nám udělali repliku.“

„Nebo jednou přišel pán, kterej řekl, že pro kapli rád něco vyrobí a udělal nádherný kovový svícny, který jsme tam dali.“

Na Hůrce kromě kaple sv. Kříže stával i kostel sv. Vincence, který je možné vidět spolu s vyhořelým hotelem Hůrka (vyhořel v roce 1947 a před válkou nesl název Laka) na následující fotografii:

„Tam byly všude větve, tam nebyly základy žádný… to prostě bylo zakrytý zemí a těma stromama vzrostlejma, technika nám to pomáhala vyházet a potom se ty základy odkryly a postavily se vejš, a později tam byl dán ještě ten překladní kámen u toho vchodu“ vzpomíná Hana Černá na původní nálezový stav pozůstatků kostela.

VČ: „Pro kapli nám nejdřív donesli Bavoráci ten dřevěnej kříž, jenže pak přišla Vladěna Tesařová – dneska největší sklářka – a řekla: „Já vám sem něco vyrobím.“ A chtěla, aby ten kříž byl skleněnej, jenže Němci zas chtěli, aby tam zůstal i ten jejich dřevěný – tak ona to vymyslela tak, že na ten kříž našroubovala vyleštěnej nerez plech, na ten dala lepící hmotu, a metráky toho skleněnýho Kristuse jsou vpáčený do toho lepidla. Já jsem nevěřil, že existuje lepidlo, který dokáže udržet takovou váhu.“

„No v září to tam dala, v dubnu byla pouť a když jsme přišli do kaple, měl Kristus paže zřícený na zemi. Tak jsme je dali do batohu a vypravili se na Dobrou Vodu, kde má Vladěna takovou malou dílnu… no a opravila to a dali jsme to tam znova. A od tý doby to drží.“

Na obnoveném hůreckém hřbitově se k nebi tyčí i zeleně natřené umrlčí prkno (více o umrlčích prknech zde).

To bylo do areálu Hůrky umístěno v květnu 2018 z iniciativy Vladimíra Černého a šumavské legendy Emila Kintzla:

VČ: „Emil byl můj bratr z Junáka, s tím jsme dali dohromady to umrlčí prkno, co tam je teď na hřbitově… Bylo dělaný na Kašperkách na památku těch mrtvých na Hůrce … Dobře si pamatuju, jak mi pak jedno odpoledne volali: Emil měl těžkej úraz … no a pak krátce nato v nemocnici umřel… (Emil Kintzl zemřel v roce 2022 na následky srážky na sjezdovce při lyžování)… To pro nás a pro spoustu dalších lidí byla hodně smutná zpráva.“

Návštěvníci, kteří do těchto šumavských končin zavítají, si od roku 2002 mohou zazvonit na tzv. Zvon porozumění a to i v případě, že je zrovna kaple sv. Kříže zavřená. Madlo od zvonu je totiž umístěno zvenku nad vchodem do kaple:

Ale - jak podotýká Hana Černá, za dobu jeho existence už jej bylo potřeba dvakrát měnit: „Turisti totiž někdy namísto potáhnutí dolů tahaj od stěny… no a pak to urvou.“

Její manžel ji doplňuje: „Ten zvon byl nápad Slávka (kněze Vítězslava Holého), on chtěl, aby to tu bylo komplet, a zvon už v kapli v době, kdy jsme ji začali opravovat pochopitelně nebyl… přivezli ho ze Železné Rudy…“

HČ: „V den, kdy měl být kříž na kapli instalovaný – což mělo být spojené se mší - byly zrovna ty hrozný povodně, tak jsme nevěděli, jestli to nezrušit. Ale byli jsme rádi, že jsme to nakonec neodvolali, protože přesně ve dvě hodiny, kdy začala mše, přestalo pršet.“

Obdélníkový prostor, který se nachází za kaplí, patřící bývalé márnici, byl plný suti. „To jsme dostali za úkol s manželkou vyčistit“ vzpomíná Vladimír Černý, „tu hromadu jsme čistili ručně a byli jsme z toho úplně hotový. Ale nedalo nám to a postupně jsme se prokutali až na podlahu, která je tam dodneška i s odtokovým kanálkem, u kterýho umejvali ty mrtvý…“

VČ: „Loni mi nějak přišlo líto, že neexistuje žádná upomínka na ty mrtvé z té hrobky, kterou tak barbarsky zničili… tak jsem pro ně chtěl vytvořit nějakou vzpomínku… A tak jsme spolu se Slávkem vymysleli, že bysme tam mohli udělat na kapli kříž s jejich jmény – tzn. rodina Abele, Hafenbrädl a Klostermann (otec šumavského spisovatele Karla Klostermanna, který byl lékařem rodiny)  – ten si vzal za manželku členku rodu Abelů.“

Vladimír Černý provádí po Hůrce různé skupiny lidí. Někteří se s ním dopředu domlouvají, jiné potká náhodně, když se zrovna do těchto míst zatoulají a on tam s manželkou zrovna je. Na jednoho návštěvníka si pamatuje obzvlášť:

Jedním z těch zmíněných tří byl i mladý Ladislav Kolář, který v poválečných letech toužil po tom, aby se mohl stát knězem, jenže kněžské semináře byly tehdy pozavírané a tak se rozhodl, že své štěstí zkusí v sousedním Bavorsku. Pro nelegální přechod hranice si zvolil místo nedaleko Hůrky. „Jenže bohužel skončil v elektrickejch drátech…,“ vypráví Vladimír Černý, „tak jeho tělo vzali a zakopali ho tu na tehdy už zaniklým hůreckým hřbitově. Jeho rodiče se do svý smrti nedozvěděli, co se s jejich synem stalo, dokonce psali i do Vatikánu, kde byl internovanej náš kardinál Beran, mám tady i kopii jeho odpovědi, že bohužel netuší… A teprve až se odtajnily spisy, tak se Kolářova rodina dozvěděla, že Láďa leží kousek od místa, kde se narodil. Ale kde přesně tam leží, to se – jako u spousty jinejch neví. My jsme se jednou bavili i s jedním doktorem, který nám říkal, že jsou určitý detektory, co snímaj plochu, kde vidí, jestli je tam nějaký větší shromaždiště kosterních pozůstatků… tak to bych byl třeba taky rád, kdyby se nám někdy povedlo zjistit, kde leží nějaký lidský pozůstatky a komu patří.“

Historka o tom, jak opilí vojáci zpustošili rodinnou hrobku v kapli sv. Kříže, následně vynesli všechny rakve s prosklenými víky ven, postavili je ke zdi, rozstříleli na maděru a pak si ještě s mumifikovanými těly zatančili rouhačský tanec, aby je všechny do roka dohnaly boží mlýny a oni zemřeli na blíže neurčenou infekci, patří už k takovým šumavským evergreenům. Bylo o něm napsáno a natočeno několik publikací a dokumentů.

Na Hůrce o této události natáčel jeden z dílů Zmizelé Šumavy i už zmíněný Emil Kintzl.

Jak je uvedeno na začátku článku, před dvěma lety se této kauze věnoval badatel Jaroslav Mareš, kterému se povedlo v klatovském archivu dohledat záznam o likvidaci hrobky: „Dále oznamuji, že dne 21. 6. 1951 byla provedena likvidace hrobky rodiny Abelů ve Staré Hůrce. Pozůstatky byly zakopány a kovové rakve předány národnímu podniku Sběrné suroviny, Klatovy. Hrubá váha kovu činila 562 kg. Při likvidaci byli přítomni bezpečnostní referent ONV soudruh Zíbar a zaměstnanci Strojní traktorové stanice.“

Toto odhalení, které vneslo do hrůzného incidentu úplně nové světlo, udělalo z léty vyprávěné historky tak trochu babskou povídačku. Vladimír Černý to ale takto „černobíle“ nevnímá:

„Neříkám návštěvníkům, že tady s nima tancovali, myslím, že je to takový ten příklad: „Jedna bába povídala“ a že léty si k tomu příběhu každej přidal něco svýho… Ale i kdyby šlo „jen“ o vydrancování hrobky, chci zjistit, kdo to nařídil. Voni vlastně ani ti vojáci se na tom nemohli podílet sami… protože třeba jen ty rakve byly na traverzách a v zápisu v kronice je zapsáno, jakou práci to dalo tam tenkrát ty traverzy zabudovat, když to zvyšovali to množství těch rakví vevnitř… takže pochybuju, že by ti vojáci odřezávali autogenem ty železa, to musel udělat někdo, kdo k tomu byl najatej. Takže já osobně si myslím, že vojáci provedli tu nejhorší práci - vytahali ty mrtvý – případně je rozstříleli řekněme… když říkají, že to někdo viděl… ale co to je: někdo? Takže to barbarství bylo udělaný a ten úklid provedli ty pracovníci tý traktorový stanice, jak se o tom našel ten záznam.“

V závěru našeho rozhovoru zavede Vladimír Černý řeč na zážitek jednoho trampa, který se na Hůrce rozhodl před pár lety přenocovat:

„Tenhleten maník spal přímo tam jak je to odpočívadlo (kousíček nad kaplí, pozn. aut.), dal si tam karimatku… a pak říkal, že už by tam nikdy nespal, že ta noc byla příšerná. Já jsem moc nevyzvídal, on o tom taky viditelně víc mluvit nechtěl… tak jsem se na to pak zeptal kněze Slávka Holýho a ten říkal: „Hele, to je možný, jestli se tady stalo něco zlýho, že tady ta duše bloudí a nemá klid.“ A mimochodem – my jsme se později dozvěděli, že mimo všechny ty události se tu v minulosti staly dvě vraždy vojáků, jak vypátrala naše známá v archivech.“

Přiznávám, že já sama jsem před pár lety několik desítek metrů pod kaplí nocovala (pod širákem) a že si na tu noc dodnes dobře pamatuju, protože jsem se vyspala jako snad nikdy v životě. Bylo úplně dokonalé ticho, mechové podloží bylo příjemně měkoučké a před usnutím jsem pozorovala hvězdy, které byly krásně vidět. Takže, jestli kolem v průběhu noci bloudila nějaká nešťastná zemřelá duše, nevěděla jsem o ní.

„To jste teda odvážná“ ocení mne paní Černá a její muž dodá, „že on sice pověrčivej není, ale na Hůrce by nocovat nechtěl“.

Pak mne nečekaně zaskočí otázkou: „Kolik byste řekla, že mi je let?“

„Já nechci hádat, víte jak, to je ošemetné… “ ošívám se. „Co když si tipnu víc, než vám je a vy se urazíte?“

„Ale kdepak, vůbec ne. Však už se přece můžeme považovat za přátele… jen si klidně tipněte.“ Tak ho tedy nakonec poslechnu… a mimochodem - trefím se úplně přesně.

Pak mne překvapí (tedy spíš ohromí) ještě jednou, když se slovy: „Počkejte, ještě vám ukážu něco opravdu autentického,“ jde do vedlejší místnosti a přinese velkou desku, na které je připevněno kování z rakví ze zničené hrobky Abelů a Hafenbrädlů, které s manželkou našli mezi hromadou suti:

ZDROJE:

Rozhovor autorky s Vladimírem a Hanou Černými

https://badatele.net/desivy-tanec-vojaku-s-mumiemi-a-zahadna-smrt-viniku-archivy-odhalily-jak-to-bylo-doopravdy/

https://vltava.rozhlas.cz/magicky-dokument-bozi-mlyny-josef-cisarovsky-vyvolava-spiritualni-pamet-sumavy-5104320

https://cs.wikipedia.org/wiki/Psotn%C3%ADk