Článek
Patří manželům Schreinerovým, kteří nedaleko od tohoto místa nahoře na kopci v 19. století hospodařili na usedlosti Horní Kochánov. Prkna se podařilo dochovat díky péči vdovce Stadlera, který se tu později také usadil. Stadler znal tuto rodinu od dětských let, a proto když manželé zemřeli, přišlo mu přirozené prkna udržovat. Schreinerovi patřili na zdejší poměry k bohatším rodinám, a proto byla po jejich smrti prkna zhotovena z lipového dřeva a k tomu opatřena bohatou řezbou, o čemž se mohlo chudším obyvatelům horských částí Šumavy jen zdát. Nápis se jmény zemřelých a jejich daty narození a úmrtí byl zhotovený švabachem.
Jelikož ale prkna stála pod širým nebem, časem se vlivem drsného podnebí začala rozpadat, a tak nechal Stadler udělat nová, tentokrát z lacinějšího smrkového dřeva. Švabachem už v té době nikdo psát neuměl, tak byl nápis někdy v 60. letech 20. století vytvořen v latince. Na jednom z prken je uvedeno: „zde ležel Josef Schreiner, majitel usedlosti v Horním Kochánově“, druhé obsahuje podobné informace, jen se jménem Josefovy manželky Anny.
Ani tato prkna se nezachovala, zůstal jen kamenný podstavec s křížem, podle kterého bylo patrné, kde prkna stála a v roce 2014 tak mohly být zhotoveny jejich repliky.
Umrlčí prkna u Horního Kochánova
Daleko víc prken se dochovalo na bavorské straně Šumavy než na té české - jedny z nich můžete najít například v Železné Rudě-Alžbětíně:
A jiná jen o pár kilometrů dál v Brennes:
Vztyčovat umrlčí prkna (v němčině Totenbretter) poblíž míst, kde zemřelý žil nebo která měl za svého života rád, patřilo k pohřebním zvykům staré Šumavy. Tento obyčej sem přinesli němečtí kolonisté, kteří do horské oblasti proudili od 15. století a jejichž osídlování šumavských kopců vyvrcholilo o tři století později.
Život na horských samotách býval tvrdý. Lidé, ač od sebe jejich usedlosti bývaly často vzdáleny i několik kilometrů, si byli zvyklí pomáhat a navzájem se podporovat při těžkých životních situacích. Odlehlost míst, na kterých pobývali, jen prohlubovala jejich živou víru v Boha a o to větší pak byla i jejich potřeba úcty k zemřelému členu rodiny.
Když člověk zesnul, příbuzní jej umyli a oblékli do svátečních šatů a většinou mu také podvázali bradu šátkem, aby jeho ústa zůstala zavřená. Na prsa mu pak položili svaté obrázky a do sepjatých rukou dali růženec. Posléze byl položen hlavou ke dveřím na dřevěné - umrlčí prkno - které bylo nejčastěji umístěno mezi dvě židle. Poté jeho blízcí ještě zapálili svíce.
Prkna se nejčastěji zhotovovala ze smrkového, jedlového, případně lipového dřeva, protože tyto druhy byly pro řezbáře nejsnadněji zpracovatelné. Lipové dřevo bývalo drahé, protože tento strom se na Šumavě příliš nevyskytoval, takže si jej chudí Šumavané mohli jen zřídkakdy dovolit.
S uložením na prkno se pojily i další nezbytné procedury, které pověrčiví a bohabojní lidé prováděli. Zatemnili okna, aby bylo v místnosti šero a zakryli zrcadla, protože podle staré legendy do nich nikdo z pozůstalých nemohl pohlédnout, pokud nechtěl následovat nebožtíka na onen svět. Stejně tak se až do pohřbu nenatahovaly hodiny. Když byl zemřelý řádně připraven, mohli se s ním přijít rozloučit sousedé a blízcí.
Tělo zesnulého člověka spočívalo na prkně až do doby pohřbu a pokud někdo zemřel za tuhé zimy, mohl si na něm pobýt i několik týdnů. Země totiž byla příliš zmrzlá na to, aby se do ní dala vykopat jáma.
Po pohřbu se na prkno namalovaly nebo vyřezaly tři křížky a na vršku se opatřilo stříškou. Pokud si to pozůstalí mohli dovolit, putovalo pak ještě k lidovému malíři a řezbáři. Ti jej nejčastěji vyzdobili lebkou se zkříženými kostmi nebo zlámanou svící. Bohatší rodiny si na prkno nechávali často namalovat obraz Panny Marie nebo patrona či patronky zemřelého. Řezbář pak do horní třetiny prkna vyřezal různé obrazce. Nejstarší dochované exempláře jsou zdobeny gotickými prvky, ty z pozdějších let zase mají honosnou barokní výzdobu. Zhruba v polovině prkna pak bylo uvedeno jméno a příjmení zemřelého, přesné datum jeho narození a úmrtí, povolání, které za svého života vykonával a místo bydliště. Díky tomu sloužily umrlčí prkna i jako orientační body pro poutníky.
Prkno se poté vztyčilo podél cest blízko místa, kde zemřelý žil nebo do oblíbeného kouta přírody, kam rád chodíval. Případně jen tak do volné krajiny, kde se před ním otevíral hezký výhled.
Hřbitovy bývaly od horských samot vzdáleny i hodiny chůze, takže sem příbuzní za zemřelým nebyli uvyklí chodit, natožpak pečovat o jeho hrob - k tomuto účelu sloužilo právě umrlčí prkno. V den výročí úmrtí člověka u něj jeho blízcí rozsvěcovali svíce a v teplejších měsících zdobili místo květy.
Náhodným kolemjdoucím prkno připomínalo pomíjivost života, a tak se u něj často zastavovali i ti, kteří zemřelého neznali, aby se pomodlili nebo alespoň pokřižovali.
ZDROJE:
https://de.wikipedia.org/wiki/Totenbrett
https://kaplicky.cesty.in/umrlci_prkna
https://www.geocaching.com/geocache/GC1F4V0_umrlci-prkna-totenbrett
