Když boží mlýny zamelou opravdu rychle: Tanec s mrtvolami se vojákům na šumavské Hůrce nevyplatil

Do míst, kde v minulosti stávala osada Hůrka, mířím potřetí, v minulosti jsem tu byla dvakrát v létě a dosud mám v živé paměti, jak dobře se mi v naprostém tichu kousek pod kaplí spalo a jak nádherně v tu noc zářily hvězdy. Netrvá dlouho a ocitám se v hůrecké aleji…:

...takže dobře vím, že za chvíli se v mém zorném poli ocitne i kaple sv. Kříže:

Dnes už zaniklou osadu Hůrka (německy Hurkenthal) založil v roce 1732 majitel skláren Georg Christoph Abele jako Českou Huť. Ležela na úpatí nejmenšího šumavského jezera Laka, které je odsud vzdáleno 2 km.

O nějakých 30 let později dal rod Abelů a Hafenbrädlů pod kopcem vystavět novou sklárnu – tzv. Novou Hůrku a původní - výše položené vsi se začalo říkat Stará Hůrka (Althurkenthal). Zdejší sklárna byla vyhlášená hlavně díky výrobě benátských zrcadel zdobených negativní figurální podmalbou. Nezbytná voda pro výrobu skla byla do sklárny přiváděna kanálem od umělé hráze nedalekého jezera Laka.

V roce 1789 byl na Hůrce postaven kostel sv. Vincence Ferrerského a v roce 1820 byla nedaleko vystavěna hřbitovní kaple sv. Kříže s kryptou, která měla sloužit jako rodinná hrobka rodu Abelů a Hafenbrädlů.

V době svého největšího rozmachu měla Hůrka okolo 40 stavení, v nichž žilo na 600 obyvatel. Majitelé sklářských hutí v místě vybudovali kostel, kapli, hostinec i školu a jejich sklárny poskytly práci více než 2 000 obyvatelům, žijícím v oblasti.

Obyvatelé panství Hůrka žili na Králováckém území a měli privilegium o sobě sami rozhodovat. Majitelé skláren na tomto území byli povinni dát svým zaměstnancům k dispozici bydlení a pozemky, které mohli obhospodařovat a zajistit si tak živobytí. U svého domku měli zpravidla louku, kde se pásl dobytek, sestávající nejčastěji ze skromného počtu jedné až dvou krav a políčko na pěstování brambor, lnu a ovsa.

Hůrka je mezi místními známá jako dějiště příšerného skutku, který se měl stát buď v roce 1952 nebo o rok později (Emil Kintzl uvádí rok 1952, šumavský spisovatel Vilém Kudrlička 1953). O incidentu bylo napsáno několik článků a Emil Kintzl mu věnoval i jeden z dílů své Zmizelé Šumavy - ve všech je celá událost, která se údajně odehrála následovně, popsána podobně:

Komunistickému režimu byli pohřbení členové rodu Abelů a Hafenbrädlů, uložení v rodinné kryptě v kapli sv. Kříže trnem v oku a tak uvedeného roku padlo konečné rozhodnutí, že se celá hrobka i její obsah musí zlikvidovat. Na podzim proto vyjelo ze Sušice nákladní auto s velitelem a šesti vojáky, kteří se cestou notně posilňovali rumem, aby rozkaz vykonali. Chvíli se potáceli okolo jednotlivých stavení, až se jim konečně podařilo najít vchod do krypty a vlezli dovnitř. Spatřili 25 rakví se skleněnými víky, umístěných ve dvou řadách. Díky skleněným víkům dobře viděli těla uvnitř a pobouřilo je, do jak honosných šatů byla oděna a navrch ještě s nákladně vypadajícími a velmi nápadnými skleněnými korály.

Jejich velitel jim proto poručil, aby všechny rakve vynesli ven z hrobky a postavili ke zdi kaple. „Pomstíme se těm vykořisťovatelům!“ zařval a na ten popud začali vojáci do rakví střílet. Nebožtíkům pak ještě ukradli cennosti a aby toho nebylo málo, dokonce se s několika těly „vrhli do kola“ a zatančili si s nimi bizarní tanec. Netušili, že jejich počínání zpovzdálí sleduje několik párů vyděšených očí skupiny dřevařů, kteří se vraceli po šichtě z lesa domů. Trosky rakví spolu s lidskými pozůstatky vojáci posléze shrabali na jednu hromadu a zakopali do země. Byl mezi nimi i otec slavného šumavského spisovatele Karla Klostermanna, který u zmíněných rodů sloužil jako rodinný lékař.

Velitel rouhačského komanda zemřel pár měsíců poté během odpalování jednoho z domků ve vojenském újezdě (jelikož došlo k předčasnému výbuchu), a půl roku nato byli mrtví i zbylí účastníci bizarní veselice. Zemřeli na infekci, kterou se nakazili, když s mrtvými manipulovali. Takové bylo všeobecné povědomí o události a tak jsem jí věřila i já. Jenže na jaře minulého roku se objevil článek badatele Jaroslava Mareše, který se nechvalně proslulou hrůznou šumavskou událost rozhodl prozkoumat a zjistil, že se nejspíš odehrála trochu jinak. Ale kdo ví? Přímo na kapli sv. Kříže na Hůrce je cedulka s prosbou, že jestli ještě v dnešních dnech žije nějaký pamětník incidentu, ať se ozve na uvedený kontakt.

Po II. světové válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno a na Vánoce 1950 přečetl děkan Kubín ve zdejším kostele poslední mši. To, jak Hůrka vypadala ještě před svým zničením, je možné vidět i ve filmu Divá Bára - na motivy povídky Boženy Němcové, který roku 1949 natočil režisér Vladimír Čech a jednou z lokalit, kde se natáčelo, byla právě i Hůrka. Poslední obyvatelé byli ze vsi nuceni odejít v roce 1952. Obec byla posléze začleněna do vojenského újezdu Dobrá Voda a stejně jako většina okolních obcí zcela zničena Československou armádou.

V roce 1998 započala práce na obnově kaple sv. Kříže z iniciativy Ing. Mgr. P. Slávka Holého, která byla financována z milodarů a tzv. Fondu smíření. V létě 2002 byl v kapli slavnostně zavěšen Zvon porozumění. Ten má madlo umístěné hned u vchodových dveří do kaple a návštěvníci si tak na něj mohou zazvonit.

O čtyři roky později se začalo s obnovou zbytků základů kostela sv. Vincence Ferrerského, přičemž veškeré lidské ostatky, nalezené v prostoru, byly pietně uloženy do nového hrobu. Na jaře a na podzim se zde pravidelně konají poutě.

ZDROJE:

Informační cedule v místě zaniklé osady Hůrka

https://hlidacipes.org/zkaza-sumavske-obce-hurka-pohranicnici-tancovali-s-mumiemi-z-mistni-kaple/

https://www.stream.cz/zmizela-sumava/tanec-s-mrtvolami-224917

https://www.denik.cz/z_domova/za-tanec-s-mrtvymi-stihl-vojaky-nejtvrdsi-mozny-trest.html

https://www.sumavanet.cz/hurka-hurkenthal-kaple-sv-krize.s-4595-MEM2