Článek
Když se na něj na moment přestanu dívat, abych si zapsala něco z dnešní konzultace do jeho spisu, přímo hmatatelně cítím, jak si mě měří pohledem. Odhaduje, jak těžký budu soupeř. Bude se mnou moci manipulovat? A pokud ano, kam až ho pustím? Zvednu hlavu od papírů a naše oči se zase střetnou. Mimoděk mi po zádech přejede mráz, protože se v nich marně snažím najít alespoň náznak nějakého citu.
Je evidentní, že mu velmi záleží na tom, jak vypadá – má hezky vyrýsovanou postavu, kterou se snaží ještě zvýraznit o číslo menším vypasovaným tričkem a upnutými džínami, vlasy má vystylované, jako kdyby se zrovna vrátil od kadeřníka. Kérky jsou samozřejmost. Snaží se ke mně chovat až servilně a sem tam mi dokonce zalichotí, navíc není hloupý a dovede hezky mluvit. Pokud byste nevnímali podprahové signály a neuměli číst mezi řádky, těžko byste do něj řekli, co všechno už za svého krátkého života stihnul „zvládnout“. Jeho záběr je široký - od nebezpečného vyhrožování a řízení pod vlivem alkoholu přes nucení žen k prostituci až k těžkému ublížení na zdraví.
Trestaný byl opakovaně, ve vězeních strávil taky nějaký ten pátek a posudky od různých odborníků se to v jeho spisu jen hemží. I k tomuto tématu se dostaneme, zajímá mě, jak svůj pobyt za mřížemi hodnotí, a ptám se, jestli by si uměl představit, že by se tam vrátil. Mezi pachateli těžších deliktů, se kterými jsem pracovala, existovala většinou shoda v tom, jak přede mnou obvykle vystupovali: slušně, pokorně, jako kající se školáci. Snažili se na mne zapůsobit a udělat dobrý dojem. Vždy jsem ale byla obezřetná a nedala se jen tak opít rohlíkem. Jejich chování mi přišlo účelové a často se mi tato domněnka záhy i potvrdila.
Na mé otázky odpovídali většinou ochotně, a v některých případech se člověk, podmíněně propuštěný z výkonu trestu odnětí svobody, který ke mně docházel v rámci nařízeného probačního dohledu, časem i uvolnil a otevřel. Pak jsme se mohli společně dostat k hlubším vhledům do jeho života. Zaměřovala jsem se na témata týkající se rodinných vztahů, dětství a dospívání a dalších důležitých věcí, které formovaly jeho osobnost. Vždycky jsem se zajímala o to, jaký byl jeho pohled na spáchané zločiny, protože skutečnost, jestli za ně byl schopen přijmout alespoň částečnou odpovědnost a přiznat vlastní pochybení, byla pro naši další společnou práci stěžejní.
Pokud pachatel trestného činu setrvával v roli oběti, která ze všeho špatného vinila všechny okolo a nepřející okolnosti, dávala jsem si tu práci a rozebírala s ním jeho skutky, které měly negativní až devastující dopad na oběť ze všech možných stran. Rozmotávali jsme celou situaci postupně krok po kroku obdobným způsobem, jakým se po jednotlivých kostkách rozkládá stavebnice lega. Proč udělal to, co udělal? Co tomu předcházelo? Nedalo se zachovat jinak? Jaký vliv to asi mělo na oběť? Jak by se cítil v její kůži? Jak by se cítil, kdyby se to, co udělal jí, stalo někomu, kdo je mu blízký?
Ne vždy se ale nějaká kloudnější domluva dařila. Sem tam se přirozeně vyskytl člověk, se kterým, přestože jsem vyzkoušela všemožné způsoby, jak s ním mluvit, nebyla možná racionální komunikace a já jsem s každým dalším pokusem narážela na tvrdou stěnu nepochopení, odporu a někdy i narůstající agrese. S takovými lidmi jsem se necítila ani trochu bezpečně a byla jsem nucená během našeho sezení našlapovat se stejnou opatrností, s jakou našlapují sběrači min v minovém poli. Protože jsem cítila, že by stačil jeden neopatrný manévr a člověk naproti mně by mohl zareagovat způsobem, který by pro mne mohl být ohrožující. Navíc oni moc dobře věděli, že by je jen tak znovu nezavřeli, věznice máme přeplněné, takže jsme jako probační úředníci často tahali za tu nejkratší sirku.
Klasická, „trestající“ justice stojí na dvou pilířích. Spáchal jsi závažný zločin? Za katr s tebou, abychom na jedné straně ochránili společnost před možnou a často pravděpodobnou recidivou a na straně druhé potrestali pachatele za způsobenou újmu. Vůbec nijak nerozporuju její důležitost a v mnoha případech i nezbytnost. Její hlavní potíž vnímám ale v tom, že se z ní téměř zcela vytrácí prostor pro lidský faktor, který spáchaný čin nezbytně provází. Zasáhne do života oběti, jejích blízkých i celé komunity. Stejnou měrou zasáhne i do života samotného pachatele. A pokud jej jako společnost potrestáme „pouze“ odnětím svobody, ale dál už se s ním nijak nepracuje, existuje jen zanedbatelná možnost, že by se „napravil“ pouhým umístěním do věznice. S největší pravděpodobností z ní po vyměřeném čase vyjde ten stejný člověk. Případně ještě daleko nebezpečnější, než byl předtím, protože v něm vlivem uvěznění narostla agrese a nenávist vůči společnosti.
Retributivní (trestající) justice je tradiční koncept trestního soudnictví, která se primárně zaměřuje na potrestání pachatele - hlavní obětí je stát, oběť jako taková je do jisté míry přehlížena. Naproti tomuto přístupu stojí restorativní (obnovující) justice, která říká, že trestný čin primárně nenarušuje právní normy, ale způsobuje újmu a narušuje mezilidské vztahy. Snaží se hledat řešení, která povedou k nahrazení této újmy a reakci na skutečné potřeby obětí, budou pachatele motivovat k převzetí odpovědnosti a napomáhat tak obětem, pachatelům a dotčeným komunitám uzdravit jejich životy, které byly zasaženy trestným činem. Pod restorativní justici se řadí i činnost Probační a mediační služby.
Dnešní konzultace je u konce, domlouváme se na dalším termínu. Dneska se mi povedlo to nejpodstatnější – navázala jsem kontakt. Kontakt s člověkem. Ne s grázlem, který něco spáchal, ne s členem spodiny společnosti, který si nezaslouží slušné zacházení, ne se ztraceným případem, kterého by měli pověsit na šibenici, pokud by byla ještě povolená. Jakkoli jsem i s tímto pohledem často zajedno. Zkušenost se sociální prací mne naučila, že pokud chcete zkoušet cokoli pozitivně ovlivnit v životě klienta, se kterým spolupracujete, musíte ho napřed přijmout takového, jaký je.
Jakkoli to někdy může být těžké.
ZDROJE:
https://restorativni-justice.cz/o-restorativni-justici/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Retributivn%C3%AD_justice
