Článek
„Zázračný pes“ Bobbie
Kříženec kolie a anglického ovčáckého psa se ztratil rodině Brazierových, která jela v létě roku 1923 navštívit příbuzné do Indiany ze svého bydliště v Silvertonu v americkém státě Oregon. Dvouletý Bobbie trůnil celou - přes 4 tisíce kilometrů dlouhou cestu na kufrech, které rodina přepravovala na zadních sedadlech. Už byli téměř u cíle, když autu začala docházet „šťáva“, a tak Frank Brazier zastavil na pumpě, aby natankoval. Z auta vylezla i jeho žena Elizabeth a zbylí členové rodiny, aby si protáhli zdřevěnělé končetiny a Bobbie to měl pochopitelně v plánu taky. Jenže krátce poté, co se začichal u nízkých keřů opodál, vyběhla zničehonic odněkud tříčlenná parta místních psích tuláků, která na něj zaútočila.
Bobbie se rozeběhl pryč, aby jim utekl - a to bylo naposled, co Brazierovi svého psa viděli. Tedy pro následujících šest měsíců. Marně jezdili po okolí a dávali inzeráty do místních novin, po Bobbiem nebylo nikde ani vidu, ani slechu. Nakonec v místě zanechali instrukce, aby v případě, že se někde objeví, byl poslán vlakem na náklady rodiny zpět do Oregonu, ale jejich naděje, že se se svým čtyřnohým parťákem ještě někdy shledají, s ubíhajícím časem víc a víc pohasínala.
V únoru následujícího roku kráčela Nova Baumgarten - dcera Elizabeth z přechozího manželství s kamarádkou po ulici v Silvertonu, když najednou zahlédla třesoucího se psa, který vypadal velmi zuboženě. I přes špatný stav zvířete v něm okamžitě poznala ztraceného Bobbieho. Byl vyhublý a tlapky měl rozdrásané do krve. Psí „hrdina“ překonal přes čtyři tisíce kilometrů přes drsný terén Skalnatých hor, aby se mohl zase shledat se svou rodinou. Jeho příběh plnil přední stránky novin několik dalších týdnů a z Bobbieho se stala celebrita - dostalo se mu různých ocenění a vystupoval jako čestný host při několika ceremoniích, na kterých se na něj přišly podívat desítky tisíc lidí. Tento věhlas zapříčinil, že se rodině Brazierových začali ozývat lidé, kteří Bobbieho na jeho pouti domů potkali a přilepšili mu nějakým jídlem nebo možností přespání.
Díky nim se nakonec podařilo dát dohromady alespoň obrysy Bobbieho cesty a způsoby jeho chování: pes se nějakou dobu potuloval v okolí Wolcottu, kde Brazierovým utekl a když tam svou rodinu nenašel, vydal se na severovýchod. Rodina na zpáteční cestě odstavovala auto každou noc na čerpacích stanicích - a Bobbie při svém hledání navštívil každou z nich, dokud se na začátku roku 1924 nezjevil ve svém rodném Silvertonu. Bobbie si své slávy bohužel dlouho neužil, o tři roky později totiž zemřel.
Bobbie a mapa jeho trasy v dobových novinách
Bígl Laser a fenka z útulku Georgia May
V květnu 2010 byla rodina LePage na pláži poblíž své chaty v kanadském Winnipegu - 80 km od jejich domova, když se jejich tříletý pes Laser vyděsil kvůli ohňostroji, vyvlékl se z vodítka a utekl. Rodina psa vlastnila teprve měsíc, kdy si ho vzali z místního útulku. Pro nalezení Lasera dělali, co se dalo včetně vylepení plakátů s jeho fotkou po okolí. Každou chvíli jim někdo volal, že jejich bígla někde zahlédl a 5. července se psa podařilo odchytit pouhé dva kilometry od domu LePageových. Cesta domů mu zabrala šest týdnů.
Bígl (ilustrační foto)
Na konci června 2015 se majitelce Kris Andersonové zaběhla fenka Georgia May, kterou několik let nazpět zachránila z psího útulku. Stalo se to v přírodní rezervaci Penasquitos Canyon v San Diegu, když její majitelka ignorovala výstražnou ceduli, která návštěvníkům rezervace nařizovala, aby psy vůbec nepouštěli z vodítka. Kris Georgiu hledala celý dlouhý den až do setmění a nakonec se k ní přidal i strážce parku. Ten jí nakonec řekl, že šance, že by Georgia v rezervaci přežila noc, je mizivá, na uvedeném místě totiž žijí kojoti. Kris se ale přesto do oblasti vracela osm dní, aby fenku hledala. Devátý den ji ale čekalo velké překvapení, když se její milovaný pes, kterého už považovala za ztraceného, zjevil ve dveřích jejího domu - 35 kilometrů od místa, kde se ztratil.
Co na to říká věda?
I v žilách domestikovaných psů stále koluje krev jejich předchůdců šedých vlků s jejich nezaměnitelnými vlastnostmi. Studie ukazují, že si psi jsou stejně jako lidé „schopni vytvářet mentální mapy svého prostředí“, přičemž při vytváření těchto map používají daleko více čich a pachové stopy, pomocí kterých se pak orientují. Psi disponují 10 000 - 100 000× lepším čichem než lidé, díky čemuž dokážou u člověka identifikovat například určitou nemoc ještě předtím, než ji odhalí moderní lékařské metody. Naši čtyřnozí parťáci také dovedou rozpoznávat orientační body podle svého zraku, sluchu a čichu. Je pravděpodobné, že se zaběhnutí psi orientují díky tomu, že dovedou rozpoznat svou aktuální pozici vůči relativní poloze nějakého jim známého orientačního bodu a ten pak vůči jejich domovu.
Mezi lety 2014 - 2017 se v České republice uskutečnil výzkum zaměřený na psí orientaci, kterého se zúčastnilo 27 loveckých psů 10 různých plemen. Bylo provedeno 622 pokusů v 62 lokalitách v horském a lesním terénu. Jednotlivé testy se konaly ve dne a v různých ročních obdobích. Psi byli společně s jejich majiteli na určené místo dopraveni autem a před samotným testem dostali 10 minut na aklimatizaci. Jejich majitelé se pak schovali za hustou vegetaci tak, aby nebyli vidět a zůstali na svém místě, dokud je jejich pes nenašel. Psi byli vybaveni GPS trackerem a kamerou a poté vypuštěni do zcela neznámého terénu.
Psi vychovávaní společně s lidmi si mohou k člověku vytvořit pouto, které se podobá vazbě mezi dítětem a rodičem, a klíčovým aspektem tohoto druhu vazby je silná motivace k opětovnému shledání, když jsou odloučeni.
Necelých 60 % psů, kteří se zúčastnili výzkumu pro svou hledací a návratovou strategii použilo svůj čich, pomocí něhož dovedli najít cestu ke svým majitelům po pachových stopách - využívali tedy strategii tzv. „trackingu“. 30% procent psích respondentů se ale zachovalo odlišně - krátce a prudce vyrazili nějakých 20 metrů podél severojižní geomagnetické osy po zcela nové trase, přičemž do rovnice svého počínání vůbec nezapočítávali polohu, ve které se nacházel jejich majitel. Psi se takto chovali bez ohledu na pohlaví či plemeno. Vědci tuto strategii nazvali „během s kompasem“ (tzv. "scouting") a zjistilo se, že psi, kteří si pro nalezení svého psovoda zvolili ji, svého pána nalezli rychleji než psi, kteří se při hledání spoléhali výhradně na svůj čich. V několika případech zkoumaní psi dokonce obě strategie kombinovali.
Vědci se na základě nasbíraných dat domnívají, že psům s jejich orientací v neznámém terénu s největší pravděpodobností pomáhá magnetické pole Země a že jej v případě, že se ztratí, dovedou propojit se svou „mentální mapou“, aby se v terénu zase zorientovali.
Výsledky výzkumu, které byly publikovány v roce 2020 tak naznačují, že psi mohou v případě, že se zatoulají, využívat magnetické pole země jako svůj „univerzální referenční rámec“, díky čemuž jsou pak schopni nalézt cestu domů i na velké vzdálenosti.
ZDROJE:
https://www.nationalgeographic.com/animals/article/lost-dogs-homing-scent-magnetic-field
https://elifesciences.org/articles/55080
https://www.oregonencyclopedia.org/articles/bobbie_the_wonder_dog/#.XxmVR1ApDOQ
https://offbeatoregon.com/o1101a-bobbie-the-wonder-dog-put-silverton-on-map.html
https://www.cbc.ca/news/canada/manitoba/lost-dog-makes-six-week-trek-home-1.915349
https://www.nbcsandiego.com/news/local/kris-anderson-georgia-may-lost-dog-travels-35-miles-home-san-diego/1995515/
https://en.wikipedia.org/wiki/Bobbie_the_Wonder_Dog
