Článek
Ráda jsem taky soutěžila v online verzi této soutěže - ať už s někým blízkým nebo neznámým člověkem a právě při online soutěžení jsem si nejvíc uvědomila, jaký je AZ-kvíz vlastně vabank - že se prostě někdy namíchají otázky zrovna v tom konkrétním kole tak, že téměř všechny víte a cítíte se díky tomu jako mistr světa s obrovským rozhledem, a pak se dostanete do situace, kdy co otázka, to jedna velká neznámá a vy nemáte ani tucha.
S bráchou jsme se v průběhu let tak trochu provokovali, že se jednou do „reálného“ AZ-kvízu přihlásíme, až jsem se jednoho dne „kousla“, řekla si, o co vlastně jde a vyplnila přihlášku. Po nějaké době mi přišlo potvrzení z České televize, že jsem se zařadila na seznam čekatelů a že budu čekat minimálně 11 měsíců, než mě pozvou do úvodního kola, jehož součástí byl vědomostní test, ve kterém jste museli mít určitý počet správných odpovědí, abyste postoupili do vyřazovacích bojů, které už jsou natáčeny a následně vysílány v televizi.
Pozvánka do „rozstřelu“ mi nakonec přišla po 14 měsících a já se vypravila do Líšně v Brně, kde se AZ-kvíz natáčí. Na recepci jsem se prokázala občankou a zvacím dopisem a pak se opřela zády o stěnu, protože všechna místa k sezení ve vstupní hale už byla obsazená. Byla jsem překvapená, kolik je tu lidí, nepočítala jsem to, ale odhadem nás tam bylo kolem čtyřiceti. Po chvíli jsem se dala do řeči s jednou mladou ženou - jak jsem posléze zjistila - maminkou na mateřské, která soutěž pro odreagování sledovala a trochu mě zarazilo, když konstatovala, že jí ty soutěžní otázky připadají lehké. Moje nervozita ještě zesílila. Ty kráso, já neprojdu ani tímhle úvodním kolem, to bude dobrý výbuch, hlodal ve mně červíček pochybností.
Po čtvrthodinovém čekání pro nás konečně přišla nějaká paní a protáhla nás tmavými chodbami do velké haly s mnoha židlemi. Tam už za stolem seděly další dvě, které se představily jako dramaturgyně pořadu. Krátce nám vysvětlily, jak to bude celé probíhat a pak nám rozdaly papíry s „otázkami“ - ony to totiž nebyly přímo otázky, ale jednotlivá písmena abecedy, na které vždy začínala správná odpověď - otázky samotné četla jedna z žen. Prvních pár jsem věděla, jenže pak přišlo „hluché místo“ a já jsem se vůbec nechytala. Usilovně jsem se snažila z mozku vylovit správné odpovědi u dvou otázek, která tam někde v hlubinách mých vědomostí vězely, ale vydolovala jsem jen jednu. Nervózně jsem těkala očima po ostatních lidech - někteří vypadali zcela klidně a soustředěně, ale na pár mužích bylo vidět, že jsou ztracení a dokonce se snažili - co nejvíc nenápadně (což jim vůbec nešlo) - nahlédnout ke svým sousedům a alespoň něco málo opsat. Ani jeden z nich nepostoupil.
Po vyplnění si od nás dramaturgyně papíry vzaly zpátky a začaly je vyhodnocovat, my jsme měli mezitím pauzu, ale nesměli jsme se vzdalovat z budovy. Vyměňovali jsme si s ostatními dojmy a správné odpovědi a já jsem horečnatě počítala, jestli budu mít dostatek bodů na postup nebo ne, ale nedovedla jsem to říct s jistotou - bylo to buď anebo. Nakonec jsem měla o jeden bod víc, než bylo potřeba pro postup do vyřazovacích bojů. „Na natáčení to bude určitě lepší“ řekla mi napůl káravě, napůl povzbudivě paní dramaturgyně. Těch několik lidí, kteří nesplnili limit, si zklamaně balilo věci, jeden pán vznesl dotaz, jestli by mohl svůj test dostat s sebou na památku. Nemohl, což ho celkem rozzuřilo a začal se tam s koordinátorkami dohadovat. Postoupila i ona sebevědomá maminka na mateřské (s daleko vyšším počtem bodů, než já), takže jsme si u východu popřály navzájem štěstí.
Telefonát s pozvánkou na natáčení přišel nečekaně brzy - na úvodním testu se nás totiž ptali, jestli je v našich možnostech být náhradníkem - což znamenalo, že jsme byli dostatečně flexibilní na to zúčastnit se natáčení v průběhu dvou - tří dnů od telefonátu - jako náhradník jsme sice neměli jistotu, že ten konkrétní den přijdeme na řadu, ale pokud by to nevyšlo, s jistotou bychom šli soutěžit následující den. A to byl přesně můj případ. Po necelých třech měsících od „rozstřelu“ jsem tedy jela znovu do Brna - večer před natáčecím dnem (který byl další den od rána), abych měla jistotu, že tam budu včas a nemusela se nervovat. Ubytovala jsem se v penzionu a podle očekávání se nervovala stejně - a já když se nervuju, nemůžu spát. Vůbec.
Dopoledne následujícího dne už jsem seděla v jedné z těch tmavých chodeb a na malé televizi sledovala natáčení soutěžních dvojic, které byly přede mnou. Náhradníci jsme tam v ten den byli dva a většina z těch lidí, kteří tam se mnou čekali, byli na rozdíl ode mne zkušení AZ-kvízový mazáci, kteří se natáčení účastnili opakovaně. I když jsem byla příšerně nervózní, modlila jsem se, abych se dostala na řadu už dnes a nemusela se klepat (a s největší pravděpodobností i nespat) až do zítřka. Kolem druhé odpoledne ale bylo bohužel nám náhradníkům oznámeno, že se všichni soutěžící, kteří se ten den měli dostavit, řádně dostavili a my tedy budeme soutěžit až zítra. Bezva.
Česká televize nám ale na vlastní náklady zajistila ubytování v moc pěkném hotelu i se snídaní:
Jela jsem se tedy ubytovat, smýt ze sebe všechno to vypětí a ve zbytku dne jsem si udělala výlet do mých oblíbených Obřan, kde jsem v minulosti nějakou dobu žila.
Relax mezi kozami v Obřanech
V noci jsem se opět nevyspala, takže jsem na natáčení jela jak praštěná po palici. Měla jsem soutěžit s vítězem jednoho z posledních kol, o tom, kdo z nás bude začínat, rozhodlo, jestli jsme si z natažených rukou jedné z producentek zvolili tu, ve které byl oranžový žeton. To štěstí měl můj soupeř - velmi vysoký sympaťák, který působil jen lehce nervózně - byl tu už poněkolikáté a empaticky naprosto chápal moji nervozitu - a říkal, že když byl na natáčení poprvé, myslel, že se zblázní. Krátce před tím, než jsme přišli na řadu, nás nahnali do maskérny, kde mi na tvář nanesli obrovské množství pudru, rtěnku a řasenku (vypadala jsem rázem o deset let starší), což v kombinaci s kruhy pod očima a vpadlýma očima z nevyspání vypadalo fakt čarokrásně.
Nastala hodina H - byli jsme na řadě.
Došla jsem na rozklepaných nohách do natáčecí místnosti a když jsem uviděla všechny ty kamery, myslela jsem, že vezmu roha. Umístili na mne malý mikrofon a nasměrovali k soutěžnímu pultíku. Pak nastala vtipná situace - jelikož já jsem malá (měřím 162 cm) a můj soupeř měl ke dvěma metrům, tak mne „vypodložili“ takovým stupínkem, aby ten rozdíl nebyl tak markantní a v televizi do nevypadalo blbě. V ten natáčecí den AZ-kvíz moderovala Eva Machourková.
Začali jsme soutěžit a bohužel nastalo to, čeho jsem se obávala - otázky mi vůbec nesedly a po mém snažení zůstávala v soutěžním poli jen smutná černá políčka. Třetí otázku jsem věděla a když jsem pak uhádla i následnou soupeřovu, kterou jako jednu z mála nevěděl, znovu ve mně zahořela naděje, že to ještě nemusí být ztracené. Jenže pak nastal až příliš dlouhý úsek otázek, o kterých jsem neměla ani tucha. Zato můj soupeř jimi proplouval s elegantní lehkostí a převyšoval mne tak nejen výškou, ale i vědomostmi. Chytla jsem se až ke konci, kdy už bylo jasné, kdo z nás vyhraje a stejně jako jsem věděla dvě otázky na začátku kola, uzavřela jsem hru dalšími dvěma správnými odpověďmi. Bylo po všem - pogratulovala jsem soupeři a byla šťastná, že to mám za sebou.
Nutno říct, že ač jsem byla unavená a měla obrovskou trému, ani jedno můj výsledek neovlivnilo - otázky, na které jsem znala odpověď mi v hlavě naskočily a ty zbylé jsem prostě neznala. Byla to ale zajímavá zkušenost, o které jsem ráda, že jsem ji mohla zažít a můžu tak dávat k dobru další vtipnou historku (doslova z natáčení).
Jo a… o pár měsíců později se do AZ-kvízu přihlásil i brácha. Stále čeká - jenže v mezičase produkce soutěže zrušila úvodní vyřazovací test a tak půjde - grázlík - přímo na natáčení.
