Článek
Stojí na vrcholu Vlková (488 m n.m.) nad osadou Ládví a měří 45 metrů. Vyhlídková plošina z mřížoviny je umístěna 25 metrů nad zemí a vede na ni 150 schodů. Neměla jsem přehnané ambice vylézt až nahoru, protože se bojím výšek, ale tento rok jsem se začala snažit tu svou fobii probourávat, a když už nezdolám vytoužený objekt, ze kterého je krásný výhled celý, lezu aspoň po bod, kam mě moje roztřesené nohy pustí.
To je právě ta největší potíž - krom obrovské závratě, přesvědčení, že každý další krok znamená jistou smrt a s tím spojenou paniku, mi vypovídají službu i nohy, které se mi rozklepou jak sulc a nedaří se mi to nijak ovládnout. Miluju hory a výhledy a dívat se dolů do údolí odněkud ze skály mi nevadí tolik, jako lézt na rozhlednu, jejíž schody jsou tvořeny kovovou mřížovinou, takže těžký akrofobik jako já může vidět tu narůstající hloubku pod sebou. Můj mozek na takové konstrukci jede výhradně v módu katastrofických scénářů (uvolní se šrouby a schod se propadne, chytnu se zábradlí, to se vylomí a já se zřítím dolů apod.). A zaboha nemůžu pochopit, proč alespoň ta vyhlídková plošina úplně nahoře nemůže být z něčeho celistvého, protože to by mi obrovsky pomohlo.
Takže když jsem na fotce viděla bělostnou rozhlednu Ládví, která vzhledem připomíná šroubovici (díky kovovému schodišti, které ji obtáčí), řekla jsem si, že když už nic jiného, podívám se alespoň k ní, a když to půjde, vylezu třeba do třetiny.
Ráno i celé nedělní dopoledne bylo krásně listopadově sychravo a mlha jak na blatech:
Takže když jsem vyběhla menší kopeček, na kterém se nad Týncem nad Sázavou tyčí zřícenina hradu Zbořený Kostelec, nebylo odsud skoro nic vidět.
Pobavil mne tu ale „občerstvovací samoobslužný koutek“, naaranžovaný v jedné z hradních zdí, který sestával z plné pixly plnotučné hořčice, dvou zázvorovo-medových bonbonů a otřískané krabičky Tic Taců, které doprovázel milý vzkaz napsaný na malém čtvercovém papíru. Nabídka byla odekorována klacíkem, šiškou a kaštany a barevně ladila s listy na stromech v okolí:
Krátce poté, co jsem se pod hradem napojila na červenou a vydala se po ní podél Sázavy se vyjasnilo, a celé okolí se potáhlo zlatavým hávem. Když jsem v Nespekách odbočila na modrou turistickou značku a ponořila se hlouběji do lesů Přírodního parku Velkopopovicko, přišlo mi, jako bych byla někde uprostřed šumavských hvozdů a ne dvacet kilometrů od české metropole. Krajina byla příjemně zvlněná, sem tam jsem překračovala zurčící potok a žasla nad tou barevnou nádherou, jaké podzimní období v přírodě vykouzlilo. V životě jsem si neuvědomila jako tady a teď, jak je podzim krásný:
Čekalo mne dnešní poslední stoupání až k rozhledně, které mně - „koňařce“ - přineslo další potěšení v podobě rozsáhlých pastvin plných koní, které jsem si mohla podrbat:
O půl čtvrté jsem stála před rozhlednou, což byl ideální čas na to vyběhnout si alespoň pár schůdků, protože rozhledna se ve čtyři zavírala. Nebylo tu ani živáčka, ale když jsem popošla blíž ke schodišti, narazila jsem na muže s malým chlapečkem.
„Jdete s náma nahoru?“ Zeptal se přátelsky. „Nahoru asi ne, ale kousek snad vylezu. Strašně se totiž bojím výšek,“ odpověděla jsem. „To já taky, ale už jsem tam párkrát vylezl, bydlíme totiž kousek odsud. Jen pojďte, to dáte.“ „Tak to se asi nebojíte tolik jako já“ usmála jsem se. „To nemůžete vědět“ kontroval muž, a protože jeho syn už se během našeho rozhovoru mezitím vydal nahoru, zanechal mě u paty schodiště a pospíchal za ním.
Nejistými krůčky jsem ho pomalu následovala. Prvních pár metrů to bylo v pohodě, ale jakmile hloubka pode mnou narůstala, začala se rozjíždět má fobie na plné obrátky a já jsem se čím dál křečovitěji držela zábradlí a co chvíli se zastavovala, abych aspoň trochu rozdýchala sílící paniku. Slyšela jsem ty dva vysoko nad sebou a z nějakého důvodu mne to nutilo vyjít ještě alespoň pár dalších schodů a přiblížit se jim. Takže jsem si zhruba od poloviny schodiště začala dávat drobné cíle - ještě tři schody a pak půjdu dolů. A znova. A znova.
Najednou jsem byla na dosah plošiny a ačkoli panika neustupovala, bylo mi líto to teď vzdát, navíc jsem se na úzkém schodišti, obklopená ze všech stran tou hrůzostrašnou výškou, bála otočit.
Takže jsem pokračovala až nahoru.
Když jsem se objevila na plošině, pán zezdola mě vítal, jako kdybych právě zdolala osmitisícovku: „To jste teda fakt dobrá, že jste to dala, já to napoprvý lez několikrát, než jsem se vykopal až sem“ řekl nadšeně a pak napřáhl ruku, abychom si plácli. „Tondo, že je teta hustá, že sem vylezla“ obrátil se na syna (kterému to bylo fuk), a nepřestával mě chválit, zatímco já jsem se tiskla ke středové konstrukci a nutila se dívat před sebe na pozlacenou krajinu, nad kterou zapadalo slunce:
„Já bych si to ráda vyfotila, ale k tomu zábradlí fakt nejdu,“ poznamenala jsem a natáhla ruku s telefonem, abych si výhled vyfotila aspoň odsud. Jenže to by na fotce byl i kus zábradlí, a to bylo na prd. „Ukažte, tak já vám to vyfotím“ nabídl se muž, ale když viděl moje zaváhání, pochopil snad dřív než já, že to chci dokázat sama: „Jen běžte, to dáte, když už jste zvládla vylézt sem. Jestli chcete, budu vás držet zezadu za batoh, ať máte větší jistotu.“ „Tak jo“ přitakala jsem, a on mě opravdu chytl za poutko batohu a já se rychle přiblížila k zábradlí a cvakla dva snímky. Chvilku jsme si ještě nahoře povídali, ale malý se po chvíli začal nudit a chtěl jít dolů. A já jsem to teda taky uvítala.
„Půjdete dolů s náma, nebo chcete jít sama?“
„Jestli vám to nevadí, půjdu s váma.“
„Fajn, tak já půjdu první a budu vás jistit.“
Cesta dolů, když jsem před sebou viděla tu výšku, ke které jsem při zdolávání rozhledny byla většinu času zády, byla příšerná, ale pán mě rozptyloval tím, že si se mnou celou dobu povídal, takže jsme všichni tři zdárně a v pořádku dorazili na pevnou zem.
Tam jsem mu poděkovala (už asi po dvacáté), potřásli jsme si rukama a rozloučili se.
A já se ten poslední kilometr na autobusovou zastávku v Ládví nemohla přestat usmívat.
ZDROJE:
https://www.obeckamenice.cz/turistika/zajimavosti-v-obci/rozhledna-ladvi/
www.mapy.cz