Článek
Posledních několik měsíců jsme se s mou psychoterapeutkou při našich sezeních dostaly k hodně hlubokým a těžkým tématům a já jsem občas po uplynutí vyměřených 50 terapeutických minut potřebovala ještě trochu vydechnout a nechat doznít místy velmi silné emoce, takže jsem se při této potřebě uchylovala na toaletu, abych měla soukromí.
Přesně to jsem udělala i před pár dny.
Bylo šest hodin večer a vůbec mě nenapadlo, že už v centru kromě mě a ní nikdo není, protože kvůli tomu, jak jsou jednotlivé kanceláře psychoterapeutů rozmístěny, jen tak nepoznáte, jestli v nich někdo je, nebo není. A vlastně mě ani nenapadlo, že jsem byla dnešním posledním klientem mé terapeutky - v minulosti jsem totiž mívala termín i po šesté hodině, takže jsem asi i nějak předpokládala, že po mně bude mít ještě nějakého dalšího klienta.
Na toaletě jsem mohla být tak deset minut, když jsem najednou z chodby uslyšela podezřelé zacvaknutí. Můj mozek mi naštěstí téměř okamžitě vyslal výstražný signál, že to bude patrně od uzamčení mříží, oddělujících prostor centra od obytné části vysoké několikapatrové budovy. Vystřelila jsem rychle ze záchodu k chodbě, abych zůstala zaraženě stát u zamčených mříží, u kterých už nikdo nebyl. Terapeutka musela pospíchat, když už jsem ji přes můj bleskový přesun nedokázala zastihnout.
No ty kráso, tak tohle je v háji, pomyslela jsem si.
Rychle jsem vytáhla z kapsy mobil a vytočila její číslo a srdce mi u toho tlouklo až v krku, protože jsem se z dobrého důvodu obávala, že pokud už jí dnes skončila práce, že si vypnula vyzvánění a tím pádem mi to už nevezme, což se bohužel záhy potvrdilo. Znovu a znovu jsem vytáčela její číslo, ale odpovědí mi bylo jen nezúčastněné vyzvánění. Přestala jsem tedy s voláním a napsala jí smsku. Pak mne napadlo, že by taky stálo za pokus napsat jí e-mail, pro případ, že by se opravdu dnes už na svůj pracovní telefon nepodívala a třeba si doma ještě večer projížděla e-mailovou komunikaci. Zároveň jsem se ještě podívala na stránky dalšího institutu, kde také působí, a e-mail přeposlala i na mailovou adresu, kterou jsem tu u jejího kontaktu našla.
Co dalšího ještě můžu pro své vysvobození udělat? A co jiného teď musím kvůli své situaci zabezpečit?
Prošla jsem se po studené dlouhé chodbě, vedoucí kolem kanceláří a do oka mi padla nástěnka s kontaktními údaji na samotné centrum. Bylo mi jasné, že je to předem prohraný boj, protože uvedená telefonní čísla byla na recepci a do příjmové kanceláře centra a v těch už v těchhle hodinách dávno nikdo nebyl, přesto jsem je několikrát zkusila vytočit v naději, že mobil by třeba přece jen mohl někdo zvednout. Nezvedl. S hlubokým povzdechem jsem se vydala do čekárny u recepce a doufala, že tam alespoň pojede topení a bude tam tepleji než na chodbě, kde se do mě brzy dala zima. Topení naštěstí fungovalo a protože jsem na chodbě prochladla, nastavila jsem jej na maximum.
Bylo třeba vyřešit zabezpečení mého psího pradědečka, který na mě čekal v bytě - zavolala jsem tedy blízkému člověku, který má náhradní klíče a informovala ho o mé svízelné situaci. Dohodli jsme se, ať ještě nic nepodniká a že si dáme vědět zhruba za hodinu, jestli se mi do té doby moje terapeutka neozve a pokud ne, vyjede se o psa postarat. Zároveň mě požádal o její telefonní číslo, že jí bude také zkoušet volat. Zbývalo ještě napsat lidem, se kterými jsem měla na večer domluvený program a zrušit ho.
Když jsem vyřídila nezbytné existenciální věci, začala jsem přemýšlet pragmaticky. Být zamčená v nejvyšším patře velké budovy nebylo nic příjemného, zároveň jsem si s jistou úlevou uvědomovala, že to ještě není tak hrozné, jak by být mohlo, kdybych neměla přístup k toaletě, pitné vodě a vytápěné místnosti. A k tomu s jistotou věděla, že i pokud nastane ta nejhorší možná varianta a terapeutka si zprávy od mne už dnes nepřečte, ráno mne odsud někdo ze zaměstnanců s jistotou vysvobodí.
V čekárně to tedy žádný velký komfort nebyl - po dlouhých letech, kdy do centra chodím, jsem si poprvé měla možnost vyzkoušet sezení na jedné z židlí v čekárně (vždy jdu na terapii totiž rovnou od výtahu do kanceláře mojí psychoterapeutky), abych zjistila, že jsem o nic nepřišla, protože židle byly jedny z nejméně pohodlných, na kterých jsem kdy seděla.
Zapípal mi mobil a já jsem se po něm dychtivě vrhla a doufala, že mi píše terapeutka, ale byl to jen člověk, co ji nepřestával vytrvale prozvánět, který mne informoval o tom, že to stále nebere. Což mi bylo jasné, protože jsem nepochybovala o tom, že kdyby se k ní informace, že mne zamkla v centru dostala, už dávno by mi volala, nebo rovnou přiběhla.
Začala jsem se pomalu smiřovat s myšlenkou, že je čím dál pravděpodobnější možnost, že v centru budu muset strávit noc. Nejvíc mě to štvalo z důvodu, že jsem měla na druhý den mít zkoušku s improvizačním souborem, na kterou jsem se těšila a bylo mi jasné, že po bezesné noci, strávené na tvrdé zemi čekárny, budu příliš unavená na to, abych na ni šla. Další extrémně nepříjemnou věcí bylo, že se tu nedalo absolutně nic dělat - nebyl tu žádný časopis, který bych si mohla přečíst odpředu dozadu a zase zpátky, abych nějak zabila čas, a tentokrát jsem s sebou neměla ani nic vlastního na čtení. Sledovat nebo číst si něco na mobilu jsem nemohla, protože jsem měla slabou baterku a nemohla jsem si v mé situaci dovolit, aby se mi telefon vybil.
V duchu jsem se celkem bavila představou, až budeme tuto prekérní záležitost probírat na dalším psychoterapeutickém sezení a moje terapeutka mi položí takovou tu klasickou otázku: „A jak jste se cítila, když…“ Najednou jsem z chodby uslyšela už známé cvaknutí a vyletěla z čekárny jak kulový blesk. V odemčeném vchodu mříží stála zaražená uklízečka. Musela jsem se držet, abych ji radostí neobjala. „Já tu byla na terapii, víte a terapeutka mne tu omylem zamkla, já jsem tak ráda, že jste mě vysvobodila“ blekotala jsem vděčně a ona jen pokrčila se zaraženým úsměvem rameny a odvětila se silným přízvukem: „To já nevím, já sem jdu jen uklízet.“
S obrovskou úlevou jsem seběhla schody a nadšeně se venku nadechla čerstvého vzduchu. Pak jsem informovala všechny zúčastněné včetně terapeutky o šťastném konci a nasedla na tramvaj domů. Okolo desáté hodiny mi přišla smska od psycholožky, že se strašně omlouvá, a že vůbec netušila, že tam ještě jsem. Omluvu mi pak zopakovala ještě i osobně.
Když jsem si dnes naproti ní sedla do křesla a probraly jsme celou situaci celkem neterapeutickým způsobem, nastalo pak na moment ticho. Poté se na mne zadívala a pronesla: „A jak jste se cítila a co jste si myslela, když jste tu byla zamčená?“
Významně jsem na ni pohlédla a pochopily jsme se i beze slov. A namísto odpovědi jsme se obě hlasitě rozesmály.
