Jakým způsobem školí Český červený kříž své dobrovolníky?

Sešli se tu studenti medicíny, herní vývojářka, administrativní pracovnice, bývalý voják i radní jedné městské části. Lektorka před nás krom prezenční listiny pokládá bílou náplast v kotouči, ze které si máme každý odstřihnout malý kousek, napsat na něj fixou své křestní jméno a pak si ho nalepit na hrudník, abychom si snáze zapamatovali, jak se kdo jmenuje. Ptá se, jestli pro nás bude v pohodě, když si budeme navzájem tykat, protože v ČČK patří tykání k firemní kultuře. Máme před sebou celkem pět setkání o frekvenci jednou týdně, každé z nich je jinak tematicky zaměřeno, přičemž nechybí témata jako krizová komunikace nebo poskytování první pomoci. V závěrečném pátém setkání pak budeme z toho, co jsme se naučili, prakticky přezkoušeni.

ČČK je humanitární společnost, která působí na území České republiky, a ve smyslu mezinárodního práva spadá jako národní společnost pod Mezinárodní červený kříž.

Dělí se do oblastních spolků, které jsou umístěny obvykle v okresních městech. Mezi činnosti ČČK mj. patří:

Zatímco první dvě úvodní dvouhodinovky byly teoretickou „nalejvárnou“, ve druhé půlce je kurz daleko víc o samotné praxi - k tomu patří i osvojování, jak správně poskytovat první pomoc. Já jsem už v minulosti nějaké kurzy první pomoci absolvovala (navíc bylo poskytování první pomoci součástí mé maturity), přesto mi z nich v hlavě z nějakého důvodu moc nezůstalo. Stejně tak jsem nebyla poprvé ani na školení od ČČK, v době covidové pandemie jsem se zúčastnila jejich kurzu moderního ošetřovatelství, kde proškolovali dobrovolníky, aby se mohli zapojit do pomoci přetíženým nemocnicím a dalším zdravotnickým a sociálním zařízením.

Lektorka nám v úvodu lekce o první pomoci předá pár základních pravidel, kterými bychom se při jejím poskytování měli řídit: zazní například, že nejdřív je nutné zajistit bezpečí sami pro sebe a teprve poté jít pomáhat druhému (stejný princip je doporučován například i v případě letecké katastrofy, kdy mají rodiče dětí prvně nasadit kyslíkovou masku sobě a pak až dětem) nebo že určitě není nutné nutit se k dýchání z úst do úst u člověka, u kterého se vám do toho prostě nechce (ať už z hygienických důvodů nebo proto, že se obáváte nákazy nějakou nemocí), velmi účinnou pomocí je i „pouhé“ stlačování hrudníku - tzv. nepřímá srdeční masáž, díky které zraněnému nahrazujete přečerpávací funkci srdce.

Přistupujeme k samotnému nácviku: Rozdělíme se do dvojic - jeden sebou „švihne“ na podložku a druhý ho „zachraňuje“. Zkoušíme zvrácení hlavy dozadu, aby se uvolnily dýchací cesty, to, jak zjistit, jestli postižený člověk dýchá či nikoli a pak i ukládání do stabilizované polohy. Na závěr vytáhne lektorka z poličky figurínu, a my jeden po druhém postupně přikládáme své ruce do míst, kde má živý člověk hrudní kost a v pravidelných rytmech místo stlačujeme a uvolňujeme. Zapne nám k tomu i aplikaci na tabletu, kde můžeme vidět, jestli masáž provádíme dostatečně rychle a do potřebné „hloubky“.

V poslední půlhodince se rozdělujeme na dvě poloviny - jedni hrají zraněné, druzí je ošetřují. Já si vyberu představování poraněného člověka a lektorka mi vytvoří na paži „ránu“ z hmoty, která připomíná rozmrazené kuřecí maso. Svůj výtvor pak ještě zaleje červenou tekutinou, symbolizující krev. Na mé ruce se objeví pořádný kousanec od psa:

Po „ošetření“ a následném rozmotání obvazu prosím jednu ze studentek, aby mi uměle vytvořenou ránu vyfotila. Vypadá to příliš dobře na to, abych se o to s někým nepodělila. Lektorka moji prosbu trochu s despektem komentuje, že „jsem jak to malé dítě, hlavně si to vyfotit“, což se mě vůbec nedotkne (naopak mne to trochu potěší), dávám jí s úsměvem za pravdu a už se nemůžu dočkat, až si z někoho vystřelím. Cestou domů posílám fotku nejdřív bráchovi, kterého vyděsím a než mu vzápětí napíšu, jak se věci mají, myslí si, že mě takhle zřídil můj psí senior. Pak fotku posílám ještě kamarádovi, který je ve Vietnamu, ale už s vysvětlením, že je to jen „jako“. Tak jako tak mě přetrumfne, protože mi po chvíli pošle fotku svých dodřených nohou - shodou okolností se totiž odpoledne vysekal s nějakým domorodcem na motorce.

Čtvrtý týden nás přijde seznámit jiný lektor se základy krizové komunikace a podobně jako v tom přechozím, po krátké teorii se vytasí s úkolem. Dva z nás budou popisovat nějaký obrázek (který uvidíme pouze my) a ti zbylí ho podle našeho popisu budou kreslit. Dobrovolně se spolu s další „kolegyní“ hlásím na „popisování“ a stranou od ostatních dostanu obrázek, připomínající nejvíc ze všeho volkswagena brouka (tvarově, přičemž některé části jsou jiné, nebo jakoby nedokončené) a po mém popisu, který se ostatní budou snažit zachytit ve formě kresby na papír, se mě ještě budou moci doptávat. Druhá dobrovolnice má stejné zadání, jen s tím rozdílem, že jí se zbylí frekventanti už na nic doptávat nemohou.

Jsem překvapená, jaké nečekané záludnosti během mého úsilí popsat to, co před sebou na obrázku vidím, nastanou - jak silnou mám například tendenci kromě slovního popisu naznačovat daný předmět i rukama (což dělat nemám) apod. K tomu mne při snaze definovat tvar předmětu nenapadne nic lepšího než slovo „krtinec“, které ještě řeknu po „slovácku“ (pocházím z jihu Moravy): „krčičinec“, čímž nebohé frekventanty úplně zmatu.

V závěru si pak vyměníme dojmy a postřehy.

Poslední čtvrtek nás vítá naše stará známá lektorka z úvodních lekcí včetně první pomoci a sotva nám stihne říct pár slov o tom, co nás dnes čeká, vtrhne do prostor zadýchaný a rozrušený postarší muž. „Prosím vás, mně se u tramvaje ztratila dcera s dítětem, všude je hledám a nedaří se mi, můžete mi pomoct?“ Krátce se po sobě navzájem zaraženě podíváme, ale pak téměř jako jedno tělo vstáváme a spolu s mužem míříme z vyhřáté místnosti do večerního ledového chladu. Každého cestou něco napadá - ptáme se, jestli jí zkoušel volat (prý nemá číslo), kde ji viděl naposled, kolik je dítěti apod. Mě pak napadne zkusit „dceru“ najít na Facebooku - díky tomu zjistíme, jak vypadá ona i syn a já ji přes FB zkouším i kontaktovat. Ale nedovolám se a ani na zprávu v messengeru nereaguje.

Muž nakonec nachází v kapse kabátu „dceřinu“ vizitku (je zaměstnankyní Červeného kříže), kde je i telefonní číslo, tak na něj zkoušíme volat. Vezme nám to její čtyřletý syn, který nám oznámí, že maminka „spadla za školkou a je v bezvědomí“. Pospícháme tedy na úpatí Petřína, kde po krátkém pobíhání nalézáme pod stromem ležící dospělou ženu s malým dítětem. Dva z nás si k ní klekají a zkouší ji probrat a když nereaguje, přistupují k první pomoci. Další vytáčí „záchranku“ (t.č., které jsme dostali přidělené hned v úvodu) - zvedne to „operátorka RZS“ - což, jak se posléze dozvíme v reálném životě skutečně dělá - a my jí popisujeme situaci a ona nás instruuje při provádění resuscitace.

Mimochodem - paní figurantky, ležící na zmrzlé zemi je mi fakt líto, za tu dobu musela v takových podmínkách pěkně promrznout:

Společně se vracíme zpět do prostor ČČK, ale posedíme si jen chvíli, protože z ulice přichází další „zoufalý“ člověk, který nás přijde poprosit o pomoc - tentokrát s jeho kamarádem na invalidním vozíku, který se zasekl ve stojanu na kola. Třetím úkolem je anglicky hovořící slečna, která si žádá vysvětlení, co že to ten Červený kříž vlastně je a jaké činnosti vykonává. Velkým finále je zaměstnanec pobočky, který „padá ze štaflí a zvrtne si kotník“.

Osvědčení dostaneme všichni a spolu s ním nám lektorka představí možnosti, jak se do činnosti ČČK můžeme jako dobrovolníci zapojit. Já už jsem si nějaké „předvybrala“ v průběhu kurzu, takže teď jen nabydou konkrétnější obrysy.

Kurz byl zajímavou zkušeností (přestože jsem jako vystudovaný sociální pedagog, který několik let pracoval v sociálních službách řadu informací už znala), a hlavně díky školení první pomoci a následným krizovým situacím „naostro“ jsem se naučila hodně nových a užitečných věcí, které můžu využít i v běžném životě.

ZDROJE:

https://www.cervenykriz.eu/kdo-jsme

https://www.cervenykriz.eu/nase-cinnost