Jaroslav Ježek: parťák V+W žil v tmavomodrém světě. S milovanou Frances se oženil 3 dny před smrtí

Jaroslav Ježek přišel na svět 25. září 1906 na tehdy ještě samostatném Žižkově (který se do tzv. Velké Prahy začlenil jako jedna ze čtvrtí až v roce 1922). Jeho otec Adolf byl krejčí, matka Františka žena v domácnosti, která se o svého syna, který po celý svůj krátký život trpěl vážnými zdravotními problémy, svědomitě starala. Jeho prvním domovem byla dnešní Rokycanova č. 8 (tenkrát to byla ulice Všehrdova), rodina se ale v jeho dětských letech několikrát stěhovala - bydleli například i v ulicích Řehořově, Husitské nebo Bořivojově. Dva roky po Jaroslavovi se narodila jeho sestra Jarmila.

Jaroslav byl sice odmala živým a energickým dítkem, které se zvědavě zajímalo o dění okolo, nicméně často stonal a když mu byl rok, jeho matka si všimla, že se mu na pravém oku vytvořila malá tečka. Začala syna sledovat ještě pozorněji a brzo postřehla, že batole dovede dlouze hledět do ostrého světla, aniž by mu to vadilo a že pokaždé, když si chce prohlédnout nějaký předmět, strká si jej až těsně před obličej. Vzala proto malého Jarka na oční kliniku, kde se bohužel opravdu potvrdila oční vada - dítě mělo na pravém oku šedý zákal. Podstoupil několik zákroků, které mu ale nijak nepomohly a ten třetí dokonce způsobil, že na oko zcela oslepl. K tomu se postupem času bohužel zákal rozvinul i v levém oku, ale rodiče vzhledem k více než neúspěšným předešlým operacím už lékařům na další nekývli.

Jaroslav tedy viděl jen na jedno oko a to velice špatně, ale nebyl úplně slepý. Jako by toho nebylo málo, o pár měsíců později onemocněl spálou, která mu způsobila silný a hnisavý zánět uší, v důsledku čehož se mu výrazně zhoršil sluch a celý život byl nedoslýchavý. Později se také zjistilo, že chlapec nemá v pořádku ani ledviny - jednu měl zbytnělou a druhou zakrnělou. Ve svých raných letech navštěvoval Jaroslav chlapeckou školu na žižkovském Prokopově náměstí, kvůli oční vadě ale nakonec musel přestoupit do speciálního ústavu pro slepé děti, který sídlil v Loretánské ulici na Hradčanech a vedla jej Kongregace milosrdných sester Karla Boromejského. Škola pro nevidomé děti je zde i v dnešních dnech a jmenuje se po svém slavném žákovi (Škola Jaroslava Ježka pro zrakově postižené).

Tady to sice svobodomyslný Jaroslav nesnášel - školu vnímal prý jako vězení - ale naučil se zde Braillovu písmu a základům hry hned na několik hudebních nástrojů - klavír, klarinet, violoncello a kytaru. Do hry na klavír se úplně zbláznil a dokázal u něj trávit dlouhé hodiny a zkoušel komponovat jednoduché melodie. Toužil do hry na tento nástroj proniknout více a tak se po absolvování ústavu pro slepé děti v roce 1923 přihlásil ke studiu klavíru na pražské konzervatoři. Komise o jeho přijetí zprvu nechtěla ani slyšet - vzhledem k jeho velmi špatnému zraku - ale poté, co jim nebojácný mladík předvedl bravurní klavírní improvizaci, změnili názor a na studium hry na klavír ho sice nepřijali, ale nabídli mi alespoň možnost vystudovat hudební skladbu. Jaroslav souhlasil a tajně doufal, že časem přísní profesoři změní názor a přece jen mu povolí i studium milovaného klavíru. Což se pak nakonec opravdu stalo. Krátce po přestěhování se spolu s rodinou ze Žižkova do Kaprovy ulice mu otec spolu se sestrou dokonce pořídili vlastní klavír (byť z druhé ruky) a on v tu chvíli nemohl být šťastnější.

Díky studiu na konzervatoři se Jaroslav poznal s mnoha mladými umělci - mezi nimi byl i Vítězslav Nezval, E. F. Burian nebo ředitel konzervatoře a jeden z budoucích zakladatelů hudebního festivalu Pražské jaro Václav Holzknecht, se kterým ho pojilo celoživotní přátelství. Silné pouto si vytvořil i se zmíněným V. Nezvalem, se kterým rád po nocích obrážel místní hospody, přičemž si nejvíce oblíbili bar Trocadero v Náplavní ulici. Měli tam klavír, na který oba kumpáni rádi hráli, popíjeli a skvěle se bavili. Nemohli si nevšimnout, že s každou jejich návštěvou přibývá v baru víc a víc lidí, kteří si jejich vystoupení užívali a povzbuzovali je bujarým potleskem. A tak si řekli, že přece nebudou zvedat tržbu majiteli baru zadarmo - že z toho chtějí mít taky něco pro sebe. Pravidelné vystupování směnili za bezplatnou konzumaci jídla a pití. Majiteli se to ale časem začalo zajídat a vyzval mládence, aby se laskavě odporoučeli jinam, což bez námitek učinili. Netrvalo ale ani dva týdny, než Nezvalovi přišel zoufalý dopis majitele Trocadera, v němž ho žadonil, aby se on i jeho kamarád vrátili zase zpátky a to za stejných podmínek. Po jejich odchodu mu totiž výrazně klesla návštěvnost.

V roce 1927 podepsal Ježek smlouvu s Osvobozeným divadlem, kde brzy vytvořil nesmrtelnou trojici spolu s Voskovcem a Werichem. Zatímco on skládal hudbu (inspiraci čerpal hlavně z jazzu) a bravurně improvizoval, Voskovec s Werichem jeho skladby pro své hry, které se s měnící se politickou situací v sousedním Německu stávaly víc a víc ostrou a kousavou politickou satirou, doplňovali trefnými a vtipnými texty. Ježek miloval improvizování - kdy při představeních vyzýval publikum, aby mu dávalo různé úkoly - a zkomponoval například na libovolné čtyři tóny posluchači píseň na přání nebo „předělával“ známou českou odrhovačku „Šla Nanynka do zelí“ tak, jak by mohla znít z pera slavných hudebních skladatelů typu Mozart nebo Smetana. Řada jeho skladeb se stala hity a řada jich zlidověla: Kdo by neznal Život je jen náhoda, Šaty dělaj člověka, Klobouk ve křoví či Tři strážníky?

Právě poslední jmenovaná skladba patřila k prvním, které geniální trio roku 1928 vytvořilo, jak po letech vzpomínal Jan Werich: „Ježek sobě a nám dvěma tento titul oficiálně udělil: My tři strážníci si přece rozumíme, veď, říkával s nadšeným usměvem, kdykoliv jsme v blázinci zákulisí nebo nad jeho pianem rozřešili vespolek nějaký zmatený a beznadějný problém, který ohrožoval premiéru. Tři strážníci, to byla autorská solidarita, svízele řemesla, to byly premiérové ovace, fašistické demonstrace i společný odjezd za oceán. Tři strážníci, to byl pro nás obraz věrnosti, symbol všeho, oč jsme se společně pokoušeli.“

Jaroslav Ježek byl k sobě velmi tvrdý, snažil se, aby obecenstvo pokud možno nikdy nepřišlo na to, že je téměř úplně slepý:

V roce 1929 se trojice marně snažila během turné v Brně narychlo vytvořit nějakou chytlavou písničku do následujícího skeče a Jaroslav Ježek už začal ztrácet nervy a spílal svým kolegům, že by bylo fajn, kdyby ti „volové vymysleli aspoň první řádku, aby se měl čeho chytit“. Pak kdosi vyhrkl větu: „Netoliko, že je tma, ale nevidím“, Ježkovi se to zalíbilo, začal si cosi polohlasně broukat a za chvíli měl na světě melodii. Společně s Voskovcem a Werichem pak dopsali i zbytek textu: „Netoliko že je tma, ale nevidím. Vím, že je tu všude tma, já ji nevidím. Vidím jenom to, že nevidím nic, když připustím, že vidím, měl bych vidět víc. Svou hlavu, trup, dvě ruce, nohy nevidím. Tak, kam se poděl můj doposud dokonalý zrak? Na všem leží neproniknutelně modrý mrak, tmavomodrý mrak.“ Píseň, která dostala název Tmavomodrý svět přesně vystihuje Ježkovu realitu, s jakou kvůli zrakové vadě okolní svět vnímal - dovedl rozpoznat jen tmavé odstíny modré barvy.

V roce 1926 Ježkovi navrhl jeho přítel a posléze i kolega z Osvobozeného divadla - architekt František Zelenka v bytě na Kaprově ulici pokoj v modré barvě, který byl uzpůsobený přímo jeho špatnému zraku. Pokoj, který po Ježkově emigraci do Ameriky udržovala jeho matka v původním stavu, se zachoval do dnešních dnů a v roce 1983 se z něj stala jedna z expozic Národního muzea. Je zde možné vidět jeho knihovnu, notové záznamy skladeb i klavír, na kterém hrával a komponoval.

Jelikož se Ježek podílel na tvorbě her Osvobozeného divadla, které byli zaměřené proti nacismu, byl nucen s ohledem na čím dál reálnější hrozbu postihu z Československa odjet. V lednu roku 1939 emigroval spolu s Werichem do USA, později se k nim připojil i Jiří Voskovec. Nejdřív žil nějakou dobu v Pensylvánii, poté se přesunul do New Yorku, kde si vydělával jako učitel klavíru a sbormistr. V Americe se mu velmi stýskalo po domově. Jak později zhodnotil Werich: „Von nemoh bejt nikde šťastněj než doma protože tady znal lidi po hlase, po hmatu, věděl kolik kroků je do kterýho báru, měl tady maminku.“ V Americe se mu ale nakonec povedlo poznat někoho, kdo mu chmury z nucené emigrace alespoň trochu pomáhal zahánět – přítelkyni Frances (Františku) Bečákovou, která do USA emigrovala z moravského Slovácka. Když se s mladou ženou, pocházející z maličké vsi Tupesy u Uherského Hradiště Ježek poprvé střetl, řekl jí: „Slečno, já miluju dívky z Moravy, tak si vás asi namluvím.“

Tato velmi pracovitá žena si v americkém velkoměstě vydělávala na živobytí jako hospodyně a chůva a byla vynikající kuchařka. Mimo péči o domácnost a svého čím dál víc chřadnoucího partnera se těšila zpíváním v kostelním sboru v Brooklynu. Ježkovi se okolo roku 1940 začalo horšit zdraví, byl zesláblý a trpíval motolicemi. V březnu napsal dopis Voskovci s Werichem, kde popisuje příhodu, jak „šel po ulici k domovu, a najednou se mu zdálo, že musí upadnout. Praštil sebou a výsledek byl – obě kolena rozbitá a také ruce zabolely. Hmotná škoda: jedny černé kalhoty.“ A ještě dodal, že s nimi tuto situaci sdílí proto, aby „udělal radost jednomu volovi, který si v tom zvlášť libuje“. Tím měl na mysli Jiřího Voskovce, který se různými lapáliemi svých přátel nesmírně bavil. V korespondenci, kterou psal zmíněné dvojici, je oslovoval „Moji Volové“ a sebe podepisoval jako „jistý Vůl“.

V prosinci 1941 už na tom byl velice špatně, jeho ledviny přestávaly pracovat. Pár dnů před Štědrým dnem musel být převezen do nemocnice, kde mu proti bolestem začali podávat morfium. 25. 12. oslepl, ale o čtyři dny později - 29. prosince si ještě stihnul vzít svou věrnou Frances, která se o něj do posledních chvil starala, za manželku.

Zemřel na Nový rok 1942 v pouhých 35 letech. Frances po návratu do Československa přivezla jeho popel, který byl v lednu 1947 uložen do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech.

ZDROJE:

https://edu.ceskatelevize.cz/video/4265-skladatel-jaroslav-jezek

https://dvojka.rozhlas.cz/pribehy-slavnych-jaroslav-jezek-7481435

https://web.archive.org/web/20160822203502/http://www.adresatnezastizen.cz/Jaroslav-Jezek

https://www.novinky.cz/clanek/historie-jaroslav-jezek-zivotni-cesta-slavneho-jezury-byla-lemovana-mnoha-tezkostmi-40434717

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Je%C5%BEek

https://prague.eu/cs/objevujte/narodni-muzeum-pamatnik-jaroslava-jezka/

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Holzknecht

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDi%C5%BEkov

https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/werich-jan/tmavomodry-svet-320398

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tmavomodr%C3%BD_sv%C4%9Bt