Článek
Zůstal ležet s poraněnými křídly na zemi, a protože byla Jeanna velkou milovnicí zvířat, požádala po skončení bohoslužby matku, jestli by mohla netopýra zvednout a vynést ven před kostel v americkém městečku Fond du Lac. Soucitně vzala malého zraněného tvorečka do dlaní a vydala se uličkou mezi lavicemi na plácek před kostelem. Tam jí padl do oka strom, do jehož koruny se ho rozhodla vysadit, jenže když ruku, ve které ho držela, zvedla nad hlavu, ucítila ostrou bolest ve svém levém ukazováčku. Stáhla ruku zase zpátky a nevěřícně hleděla na malou, sotva viditelnou ranku v prstu. Přestože rána byla velká asi tak jako po píchnutí špendlíkem, krvácela a silně v ní škubalo. Jeanna položila netopýra na zem a vrátila se k matce, které řekla, že ji netopýr kousnul. Matka ji doma maličký vpich vyčistila peroxidem vodíku a dál celou záležitost ani jedna neřešily - nemohly tušit, že do Jeannina oběhu byl právě vpraven smrtící virus vztekliny.
Třítýdenní inkubační doba
Jenže po necelých třech týdnech začalo být Jeanne špatně. Trpěla sliněním, silně ji brněla levá paže, zvracela a obraz se jí rozdvojoval. Cítila se extrémně zesláblá a brzy už ani nedovedla vstát z postele. Vyděšení rodiče ji odvezli na vyšetření do nemocnice St. Agnes ve Fond du Lac, kde jí lékaři udělali CT mozku a vyšetřili na lymskou boreliózu, meningitidu a další možná onemocnění, které by její příznaky dokázalo vysvětlit. Všechna vyšetření ale byla negativní a nikdo nevěděl, co s Jeanne je. Teprve následující den napadla její matku možná souvislost s pokousáním netopýrem před pár týdny a řekla o něm doktorovi. Zesinal a nařídil převoz pacientky do blízké specializované dětské nemocnice, kde jí provedli lumbální punkci a odebrali mozkomíšní mok. K tomu ještě otestovali vzorky Jeanniny kůže.
Výsledky potvrdily nejhorší obavy dětského lékaře z původní nemocnice - dospívající dívka měla vzteklinu a jelikož už se u ní projevily příznaky nemoci, nedalo se vůbec nic dělat. Symptomatickou vzteklinu bez očkování dosud ještě nikdo nepřežil a na očkování už bylo pozdě. Zdravotnický personál byl nucen oznámit šokovaným rodičům, že jejich dcera umírá a oni pro ni nejsou schopni vůbec nic udělat. Jediné, co jim byli schopni nabídnout byla možnost, nechat Jeanne v nemocnici, kde by finální stadium její nemoci měli alespoň pod kontrolou nebo jim pomoci zařídit domácí hospicovou péči, aby mohla zemřít doma.
Co je vzteklina, jaké má projevy a jaké jsou možnosti léčby?
Jedná se o virové infekční onemocnění, způsobující akutní encefalitidu. Nemoc se přenáší pokousáním, při kterém dojde ke kontaktu otevřené rány s infekční slinou nakaženého zvířete. Nejčastějším přenašečem vztekliny je v Evropě liška obecná, od které nemoc velmi často dostanou psi.
Pes v pozdní fázi „němé“ paralytické vztekliny. Nakažené zvíře vypadá v této fázi sklesle a letargicky.
Česká republika patří shodou okolností právě od roku, kdy se nemocí nakazila Jeanna (tedy 2004) mezi oblasti, které jsou tzv. „Rabies-free“ - což znamená, že se na našem území nemoc již nevyskytuje. Od roku 1953 se v naší zemi uzákonilo povinné očkování proti vzteklině u domácích psů a mezi lety 1989 - 2009 probíhala 2× do roka orální vakcinace lišek. Inkubační doba vztekliny je od 10 dnů do několika měsíců (nejobvyklejší rozmezí bývá od 3 do 8 týdnů), přičemž platí, že rozvoj nemoci je tím rychlejší, čím blíže mozku byl na svém těle postižený člověk pokousán.
Symptomy vztekliny se dostavují poté, co začne virus napadat mozkové buňky. Mezi prvotní příznaky patří výrazná únava a poruchy spánku, neklid a emoční nestabilita, bolest hlavy, pocit napětí v ráně, kudy se virus dostal do organismu, zvýšená teplota a dezorientace. Za dalších pár dnů začne postižený jedinec trpět nechutenstvím a nadměrným sliněním a pocením. Poté se dostaví potíže s polykáním, provázené velkou bolestivostí polykacích svalů spojeném s dušností - nemocný se nemůže ani napít a k tomu trpí hydrofobií, kdy byť jen pohled na vodu nebo zvuk tekoucí vody vyvolá prudkou reakci. Ve finálním stadiu se zvyšuje pacientova úzkost a agrese a zcela chybí jakýkoli pocit strachu. To je zapříčiněno velkým utrpením z bolesti po všech podnětech, po nichž dojde k aktivaci nervových spojů. Medicína do dnešních dnů přesně neví, jakým způsobem vlastně virus pustoší lidskou nervovou soustavu.
V boji proti této nemoci nejsme o nic dál než před 40 lety.
Většina nakažených zemře na srdeční selhání po některém ze záchvatů nepříčetnosti nebo křeče, smrt nastává zpravidla 2-10 dnů po propuknutí symptomů.
Pakliže se pokousaný člověk dostaví k lékaři včas - všeobecně se věří, že jestliže se s léčbou vztekliny započne týden od poranění, má nakažený šanci, že u něj nemoc nepropukne a on se uzdraví. Lékař podá nemocnému šest dávek očkovací vakcíny -poslední se aplikuje až tři měsíce po té první.
Experimentální léčba zachránila Jeanne život
Shodou okolností byl ale v době hospitalizace Jeanny v nemocnici pár dnů nový lékař: Rodney Willoughby, specialista na infekční choroby. Přestože se sám v novém profesním působišti teprve rozkoukával - v době přijetí Jeanny měl teprve druhou službu, případ mladé dívky ho zaujal a odmítl se smířit s myšlenkou, že už pro ni není možné cokoli udělat. „Nikdy jsem neviděl případ vztekliny,“ řekl Willoughby. „Jediné, co nás o ní naučili ve škole bylo, že se nedá vyléčit.“
Lékař začal s rychlým pátráním po nějaké možnosti, která by Jeanne dala alespoň šanci na záchranu života - zavolal několika odborníkům na vzteklinu a ptal se, jestli neexistují nějaké nové poznatky z výzkumu nebo možné způsoby léčby, ale nic, co by mu bylo k užitku nezjistil. Při pročítání jednotlivých případů pacientů, kteří této nemoci podlehli, ho ale zaujala informace, že se „mozky obětí vztekliny po smrti nezdají být zpustošené“.
Zdá se, že virus vztekliny podněcuje mozek k sabotáži životně důležitých orgánů, možná tím, že nadměrně stimuluje centrální nervový systém. Napadlo mě: Možná tu je cesta: uspat pacienta a získat čas, aby mohl pracovat pacientův vlastní imunitní systém.
Lékař už dál na nic nečekal a rychle svolal konzilium, složené z neurologů, odborníků na kritickou péči a infekční choroby, kterým přednesl svůj ambiciózní plán - uvést Jeannu do terapeutického kómatu, který by jí pomohl překonat kritické období a během něj do ní pumpovat koktejl antivirotik. Jeho kolegové z tohoto plánu nebyli příliš nadšení - byl to zcela nevyzkoušený postup, který se nemohl opřít o žádná data, na druhou stranu neměli co ztratit, protože i kdyby léčba nezabrala, Jeannu čekala tak jako tak smrt. Willoughby se svým plánem seznámil dívčiny rodiče, kteří s ním pochopitelně souhlasili - byla to jediná šance, jak se jejich dceru alespoň pokusit zachránit. Lékař je musel upozornit i na skutečnost, že existuje vysoká pravděpodobnost, že v důsledku léčby dojde k trvalému neurologickému poškození. Pro uvedení do kómatu zvolili lékaři kombinaci ketaminu a midazolamu (k nimž se posléze přidal ještě v malých dávkách fenobarbital), z antivirotik pak sáhli po amantadinu a ribavirinu.
Reakce imunitního systému Jeanny se dostavila až po týdnu. Desátý den po svém uvedení do kómatu konečně otevřela oči a všichni byli v napětí, jak na tom bude. K obrovské radosti jejích rodičů je oba poznala, a přestože byla zpočátku kompletně paralyzovaná, mozek jí fungoval a její zorničky reagovaly na podněty. Během dvou týdnů už se byla schopná posadit a pak ji čekala velmi dlouhá rekonvalescence, během které rehabilitovala, aby se mohla zase vrátit k obvyklému životu. Musela se znovu učit jako malé dítě všechny běžné činnosti - jak chodit nebo mluvit. Jeanne to šlo ale velice rychle a rok po své experimentální léčbě už byla zase schopná vyšvihnout se na hřbet svého milovaného koně a v roce 2011 za účasti lékaře, který jí zachránil život, odpromovala na vysoké škole v oboru biologie. Dnes je z ní dospělá žena a maminka tří dětí:
Problematický Milwaukeeský protokol
Experimentální léčba dostala podle nemocnice, ve které proběhla, název Milwaukeeský protokol (v počátcích se jí také říkalo Jeannina léčba) a stála 800 000 dolarů. Z Jeanne se z jako první zdokumentované přeživší, která se dostala ze symptomatické vztekliny stala celebrita a její příběh se objevoval v médiích po celé Americe i mimo ni. Willoughby poskytoval rozhovory a sepsal několik vědeckých článků, přesto nikdo z odborníků nebyl schopen zodpovědět ani základní otázky. Ano, dívka po léčbě přežila. Jenže proč? Měla jen některou z mírnějších forem nemoci nebo byl její imunitní systém velmi silný, aby se s nemocí dokázal popasovat? Nebo ji opravdu zachránil protokol?
Spousta odborníků na tuto nemoc zavrhla možnost, že by za „zázračným“ vyléčením Jeanny stál zmíněný protokol a odmítali tento léčebný postup využívat z důvodu jeho neetičnosti a rizikovosti. Což se v následujících letech víceméně potvrdilo, když byl aplikován v několika dalších případech symptomatické vztekliny a pacienti přesto umírali. Z okolo šedesáti zdokumentovaných případů, kdy byl v léčbě vztekliny použit Milwaukeeský protokol, je známo šest dalších přeživších.
To, co bylo z velké části provedeno v původním Willoughbyho protokolu, mohlo způsobit určitou škodu, nicméně tato dívka (Jeanna) se přesto uzdravila díky své energické obraně proti viru a vynikající intenzivní podpoře života. Všichni pacienti, kteří přežili, vykazovali známky velmi skvělého přirozeného obranného mechanismu. Přežili by s největší pravděpodobností i bez protokolu.
V současnosti se Milwaukeeský protokol v léčbě symptomatické vztekliny nedoporučuje.
ZDROJE:
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2023/sep/15/experience-i-survived-rabies
https://www.northernnewsnow.com/2024/05/12/woman-who-was-first-recover-rabies-without-vaccine-marks-20th-anniversary/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vzteklina
https://www.dotyk.cz/magazin/jeanna-giese-20190802.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jeanna_Gieseov%C3%A1
https://paw.princeton.edu/article/survival-story-0
https://www.wikiskripta.eu/w/Vzteklina
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Dog_with_rabies.jpg
