Marie: znásilněná dívka, kterou policie poškodila víc než pachatel

Marie, což je prostřední jméno dívky (a také jediný identifikační údaj, který o ní kdy pronikl na veřejnost), si na své skutečné rodiče moc nepamatovala. Když s ní krátce po jejím vstupu do systému sociální péče vedl odborník na psychické zdraví dlouhý, pětihodinový rozhovor, řekla mu, že o své matce téměř nic neví, jelikož s ní moc času nestrávila, protože ji nechávala jako malou holčičku často na hlídání u svých přítelkyň. S biologickým otcem se za svůj život setkala pouze jednou. Co si ale z raného dětství pamatovala dobře, byl nekonečný pocit hladu, který se snažila utišit i tím, že jedla psí žrádlo.

Když jí bylo šest let, ujala se jí první pěstounská rodina, u které si ale dlouho nepobyla, pak další a zase další. Dospělí lidé do jejího života vstupovali a aniž by často věděla proč, zase jej opouštěli. Neustálé přesuny z místa na místo, neustálé zvykání si na nové tváře a jejich chování, na nové spolužáky ve škole. Někteří z pěstounů Marii sexuálně zneužívali a fyzicky napadali. Za svůj život byla celkem v 11 pěstounských rodinách. V osmi letech začala brát zoloft (antidepresivum), později k němu přibyly i další léky a drogy.

Okolo jejích 14 let to začalo vypadat, že se začíná blýskat na lepší časy - dostala se do nové pěstounské rodiny, kterou si zamilovala a stejně tak si oblíbili i oni ji. Chtěli si ji dokonce adoptovat. Konečně zažívala ve svém životě nějakou stálost, pocit, že někam patří. To ještě posílil nástup na střední školu, do třídního kolektivu totiž zapadla taky a škola ji bavila. Krátce po jejím nástupu na střední však Marii ve škole překvapil sociální pracovník, který jí přišel oznámit zdrcující zprávu - její pěstounská rodina ztratila povolení k pěstounské péči, což pro ni znamenalo to, co už velmi dobře znala - přestěhovat se zase jinam.

Na krátkou dobu se jí ujala realitní agentka a „zasloužilá“ pěstounka Shannon, se kterou si Marie díkybohu „sedla“, jelikož, jak později Shannon vzpomínala, byly obě „trochu praštěné, dokázaly se jedna druhé smát a dělat si legraci“. U Shannon ale bohužel natrvalo zůstat nemohla a po pár týdnech si balila kufry znovu - tentokrát k dětské advokátce Peggy do Lynnwoodu, menšího města severně od Seattlu. Pro Peggy to bylo její první dítě, které jí bylo svěřeno do pěstounské péče a přála si batole, pro které už měla doma přichystanou postýlku. Místo něj dostala šestnáctiletou puberťačku.

Tak, jako si Marie porozuměla s Shannon, s Peggy to bylo komplikovanější a zpočátku ke své nové pěstounce zaujímala odmítavý postoj. Cítila se osamělá, byla zvyklá žít s jinými dětmi, které Peggy neměla a k tomu milovala psy, jenž bývali častými členy domácností, kde pobývala - a Peggy namísto nich měla dvě kočky. Peggy ale na Marii pohlížela s jistým obdivem - předtím, než se dívky ujala, dostala k prostudování tři cm tlustou složku s Mariinou historií a byla překvapená, jak dobře se se vší tou hrůzou, co prožila, dokázala popasovat. Marie byla společenská, zajímali ji kluci, bavila ji tvorba - kreslení a fotografování a taky rocková a country hudba.

Přestože teď žila u Peggy, nadále se stýkala i s Shannon, která si dělala legraci, že Marii vychovávají dvě „matky“ - jedna je ta „zábavná“ (ona) a druhá ta, co dbá na disciplínu (Peggy).V Lynnwoodu se Marie přes společné přátele seznámila s dalším středoškolákem Jordanem a časem jejich kamarádský vztah přerostl do romantického.

Na jaře 2008 bylo Marii osmnáct a Peggy souhlasila s tím, že s ní může dál žít, pokud bude dodržovat nastavená pravidla, jenže Marii to táhlo pryč - toužila se osamostatnit a začít nový život na vlastní pěst. Nakonec se jim povedlo najít program „Ladder“ (Žebřík), který pomáhal mladým dospělým, kteří vyrůstali v pěstounské péči, aby se naučili, jak žít samostatně a obstát v běžném dospělém životě. Projekt zároveň poskytoval i dotované bydlení. Pro Marii to byla trefa do černého a přestože o místo v programu byl mezi mladými lidmi velký zájem, povedlo se jí do něj nakonec dostat. Přestěhovala se do Alderbrooke Apartments v Lynnwoodu a získala svou první práci v obchodě.

Jedno srpnové pondělí v roce 2008 obdržela lynnwoodská policie oznámení o znásilnění v apartmánech Alderbrooke a krátce před 9. hodinou ranní se tam rozjeli. Mezi policejním týmem byli i dva detektivové - seržant Jeffrey Mason a Jerry Rittgarn. 39letý Mason pracoval za svou policejní praxi hlavně v hlídkové službě a na protidrogovém oddělení. S případem znásilnění se předtím setkal pouze jednou, přesto měl tohle vyšetřování vést. Rittgarn byl u policie 11 let, z toho poslední čtyři roky pracoval jako detektiv.

Když dorazili do jednoho z bytů v apartmánech, našli oběť, kterou nebyl nikdo jiný než Marie, sedící na gauči, zabalenou do deky. Měla uslzené oči, ale jinak se zdála orientovaná a až překvapivě klidná. V bytě s ní byla její pěstounka Peggy a vedoucí projektu „Ladder“.

Začali s výslechem.

Marie jim sdělila, že ji v noci probudila tíha na jejím těle a když procitla, zjistila, že je u ní v bytě neznámý muž, který jí svazuje ruce, zavazuje oči a do úst cpe nějakou látku, aby jí znemožnil křičet. Pak si nasadil kondom a opakovaně ji znásilnil. Moc podrobností o jeho vzhledu policistům poskytnout nedovedla, jen to, že byl vysoký, běloch a měl na sobě šedý svetr. Než odešel, řekl Marii, že se jí omlouvá a že se cítí hloupě, protože „to v jeho hlavě vypadalo lépe“.

Marii se prý po jeho odchodu povedlo nohama vydolovat ze spodní zásuvky nůžky, rozstřihla tkaničky na svých rukou a zkoušela telefonicky kontaktovat Jordana. Jelikož ale bylo velmi brzy ráno, nevzal jí to, a tak zavolala Peggy. Dovolat se jí poté podařilo ještě i sousedce z horního patra, která k ní rychle seběhla a přivolala pomoc. Policie začala po první vyslechnutí oběti obhlížet místo činu. Zjistili, že zadní posuvné skleněné dveře jsou odemčené a pootevřené. Na posteli ležela šňůrka od bot a na monitoru počítače pak policisté našli druhou, ke které bylo přivázáno spodní prádlo a pachateli zřejmě posloužila jako roubík nebo páska přes oči. Tkaničky pocházely z Mariiných černých tenisek. Vedle postele ležel nůž, který patřil také Marii a útočník jí s ním prý vyhrožoval. Na posteli ležela peněženka oběti a na parapetu pak vyšetřovatelé nalezli její řidičský průkaz.

Policisté poté Marii vyzvali, aby jela do nemocnice kvůli vyšetření, které bylo po sexuálním útoku nezbytné a po jejím odjezdu zevrubně prohledali její byt. Zajímal je hlavně použitý kondom, na kterém by našli tolik potřebné DNA pachatele, ale přestože prohledali koupelnu, koše i blízký svah, nenašli ho. Marii zatím v nemocnici prohlédl gynekolog, který jí provedl stěry z pochvy kvůli sexuálně přenosným chorobám a dal jí preventivně dvoje antibiotika a pohotovostní antikoncepční pilulku. Dle lékařské zprávy našli lékaři při vyšetření na Mariině těle oděrky - jak v pochvě, tak na zápěstích.

Po návratu z nemocnice zavolala Marie bývalé pěstounce Shannon a informovala ji o tom, co se jí stalo. „Ale nebyly v tom žádné emoce…“ vzpomínala později Shannon, „bylo to, jako by mi říkala, že si udělala sendvič.“ Na základě toho zapochybovala, jestli je to, co Marie tvrdí, pravda. Rozjela se za ní a udivilo ji, že se jí vyhnula pohledem, což nikdy nedělala. Dívka se chovala uvolněně, chichotala se a nic nenasvědčovalo tomu, že si před pár hodinami prošla velkým traumatem. Když se proto Shannon od Marie vrátila zpátky domů, zavolala Peggy, která s ní její pochybnosti sdílela. Řekla, že když jí Marie před příjezdem policejní hlídky volala, „brečela a ona sotva slyšela, co jí říká, protože její hlas byl najednou takový tenký hlásek, který nedokázala rozeznat a jí to neznělo opravdově“. A když jí pak Marie vyprávěla, co se jí stalo, měla pocit, jako by jí vyprávěla nějakou epizodu kriminálního seriálu. Peggy se po poradě se Shannon nakonec rozhodla kontaktovat policii, aby jim mohla sdělit jejich společné pochybnosti.

13. srpna pozvala policie Marii na stanici, aby tu písemně sepsala, co se jí stalo. A přestože její prohlášení mělo jen jednu stránku, Mason v ní našel - podle něj - výraznou nesrovnalost oproti původní Mariině výpovědi: Jednalo se o to, že zatímco předtím řekla, že Jordanovi volala ještě svázaná, v písemné výpovědi uvedla, že mu volala až poté, co přeřízla tkaničky na rukou. Mason se posléze poradil s kolegou Rittgarnem, který předtím mluvil s Peggy a shodli se na tom, že na základě zjištěných poznatků si Marie své znásilnění pravděpodobně vymyslela. Zavolali jí proto a požádali, aby přijela a když se zeptala, „jestli má nějaké potíže“, ještě víc je to utvrdilo v jejich domněnce.

Po Mariině příchodu jí detektivové řekli, že mezi jejími výpověďmi a výpověďmi jiných svědků existují nesrovnalosti. Marie vypadala zmateně a - jak jim připadalo - velmi nejistě, což následně potvrdila i její slova, když řekla, že „věří, že ke znásilnění došlo“. Rittgarn ji poté konfrontoval se svým míněním, že si dle policie celý příběh vymyslela. Poté se dívky zeptal, jestli po městě opravdu pobíhá nebezpečný násilník, po kterém by měli pátrat a Marie sklopila oči a tiše odvětila, že ne. Policisté poté Marii nařídili - aniž by ji seznámili s jejími právy - aby napsala nové prohlášení, ve kterém uvede, že lhala a na chvíli ji v místnosti zanechali samotnou. Jenže když se vrátili, nová výpověď sice byla na světě, ale přiznání ke lži v ní nebylo.

„Proč jsi nenapsala, že sis to celé vymyslela?“ Zeptal se jí Rittgarn, který už začínal ztrácet trpělivost.

Marie už nedokázala zadržet pláč a vzlykajíc odpověděla, že „věří, že ke znásilnění skutečně došlo. Že si je tím celkem jistá“.

„Celkem jistá nebo naprosto jistá?“ Naléhal na ni Rittgarn a Mason ho poté doplnil s informacemi o rozporech v jejích výpovědích a ve výpovědích svědků. Marie najednou přestala plakat a dlouze se zadívala na své ruce. „Přepnula spínač“, jak tomu říkala, když se potřebovala vypořádat s pocity, se kterými si nevěděla rady. Pousmála se na detektivy a řekla, že se omlouvá a že napíše ještě další prohlášení. Uvedla v něm mj. i toto:

Detektivové měli konečně kýžené písemné doznání ke lži a dovolili Marii odejít domů. Jenže jen pár dnů nato se dívka vrátila v doprovodu dvou sociálních pracovníků z projektu, aby své přiznání odvolala - a znovu tvrdila, že ke znásilnění skutečně došlo. Zoufale chtěla, aby jí policisté věřili a žadonila, ať ji napojí na detektor lži, který jim potvrdí, že si nevymýšlí. Rittgarn odvětil, že test klidně podstoupit může, ale jestliže se prokáže, že neříká pravdu, půjde do vězení. Přidal ještě, že pokud se tak stane, doporučí manažerům projektu, do kterého byla Marie zapojena, aby ji z něj vyloučili. Marie znovu sklopila hlavu a když ji policisté odvedli zpět k sociálním pracovníkům, řekla jim, že si vše vymyslela a chce už jít hlavně domů.

Tím to ale ještě neskončilo - sociální pracovníci se cítili podvedení a přinutili Marii, aby na skupinovém setkání s ostatními mladými lidmi, zapojenými do projektu přiznala, že jim všem lhala. Přišla o jejich důvěru i přátelství. Její nejlepší kamarádka dokonce vytvořila webovou stránku, na kterou umístila Mariinu fotku doplněnou jejím jménem a zkopírovala tam policejní zprávy s dovětkem, že je Marie lhářka. Jejího případu se chytla i média, díky kterým se jí dostalo další negativní pozornosti. To ale ještě stále nebylo vše - pár dní nato přišlo Marii předvolání k soudu - policie ji obvinila z křivého oznámení.

U soudu jí nabídli dohodu - když odsouhlasí, že bude rok pod dohledem probačního úředníka, bude docházet na psychoterapii a zaplatí 500 dolarů za soudní náklady, obvinění proti ní bude staženo. Marie už neměla sílu na jakékoli protesty. Dohodu přijala a snažila se vrátit ke svému starému životu. Hodlala předstírat, že se nic z toho nestalo, že ji nic z toho nezasáhlo. Dobře to znala ze svého dětství - dělat, že je v pohodě, dokud opravdu zase nebude. A tak své další velké zranění zakopala co nejhlouběji uvnitř sebe.

Jenže přes veškeré úsilí se jí život rozpadal jak domeček z karet - musela opustit práci, kterou měla ráda, protože tam najednou nemohla vydržet. Přestala chodit do kostela. Bála se dokonce vyjít ven z bytu. Začala kouřit a pít ve velkém alkohol, aby se co nejvíc utlumila. Aby byla schopná alespoň usnout.

Pachatel, který Marii znásilnil, ve svých útocích pokračoval dál. V zimě 2011 napadl studentku vysoké školy na předměstí Denveru. Svázanou ji znásilňoval čtyři hodiny. Vše si nafotil a vyhrožoval jí, že pokud to nahlásí, zveřejní její fotografie na internetu. Pak ji přinutil, aby se důkladně osprchovala a vyčistila si zuby. Při odchodu sebral prostěradlo a ložní prádlo. Studentka útok přes jeho výhrůžky nahlásila a policii sdělila dva důležité identifikační detaily, které si z pachatele zapamatovala - měl velké znaménko na levém lýtku a hnědé oči. Víc toho neviděla, jelikož měl přes hlavu nasazenou kuklu. Ještě než odešel, ukázal jí, jak se mu povedlo vloupat do jejího bytu a doporučil jí, aby si do spodní kolejničky dala hmoždinku, ať už se k ní nikdo jiný vloupat nedokáže. „Choval se jako gentleman,“ řekla policistům. „A myslím, že to nedělal poprvé.“

Případ přijela vyšetřit detektivka Stacy Galbraith, která pak jeho detaily sdílela doma s manželem Davidem, který byl rovněž policistou. Přiznal, že podobný případ znásilnění zaznamenali i u nich v okrsku. Kontaktovala proto ve Westminsteru tamní detektivku Ednu Hendershot s dotazem, jestli neevidují z poslední doby něco takového, co jí popsala v připojeném textu. Ta si vzpomněla na případ z loňského srpna, kdy došlo velmi podobným způsobem ke znásilnění 59leté ženy, která nedávno ovdověla. Na rozloučenou pachatel poznamenal, že „věří, že příště už nenechá otevřená okna“. Pak jí v mysli vytanul ještě i další případ - v roce 2009 byla znásilněna 65letá žena. Násilníkovi prý po ataku doporučila, aby vyhledal odbornou pomoc. „Na to už je pozdě,“ odvětil.

Obě policistky se rozhodly - celkem netypicky - spojit síly. „Dvě hlavy, tři hlavy, čtyři hlavy… jsou někdy lepší než jedna, ne?“ Prohlásila Edna Hendershot. Stacy Galbraith byla mladší a velmi energická. Říkalo se o ní, že se pohybuje rychlostí „100 km za hodinu“. Hendershot byla zase daleko zkušenější a v případech znásilnění se velmi dobře orientovala. Za svou kariéru jich pomáhala řešit víc než stovku. Byla puntičkářská, pečlivá a velmi náročná a svou mladší kolegyni vhodně doplňovala.

Moc důkazů k odhalení pachatele neměly - byl velmi důkladný, aby po sobě nezanechal nic, co by ho prozradilo. Přesto ne dokonalý. Jednu chvíli dokonce zvažovaly i teorii, že by to mohl být policista. Ale něco málo, od čeho by se mohly odpíchnout, přece jen měly. Na záznamu bezpečnostní kamery u bytu jedné z obětí našly bílý pickup Mazdu, kroužící opodál, poznávací značka ale byla nečitelná. Měly taky otisky bot ze sněhu, které nakonec dovedly přiřadit ke konkrétním botám - Adidas ZX 700. Oslovily i jiné okrsky, díky čemuž se dostaly k dalšímu případu - 46leté umělkyně, které se podařilo před pachatelem utéct skokem z balkonu. Zlomila si u toho tři žebra a propíchla plíci, ale znásilnění unikla. I v blízkosti jejího bytu našly vyšetřovatelky pachatelovy stopy.

9. února 2011 se konala schůze několika policistů a agentů FBI, aby si vyměnili své zkušenosti a sdělili, jak pokročili ve vyšetřování. Ale nebylo moc věcí, kterými by se mohli pochlubit. Na konci setkání se přihlásil nesměle o slovo mladý kriminální analytik, který prozkoumal hlášení o podezřelých vozidlech nebo lidech v okruhu půl km od domu oběti z Lakewoodu (té, které se podařilo utéct) za předchozích šest měsíců. Něco totiž našel - pár týdnů před pokusem o její znásilnění nahlásila na policii telefonicky nějaká žena, že vidí na ulici podezřelý zaparkovaný bílý pickup s mužem uvnitř. Než na místo dorazila policie, byl pryč. Hlášení hlídky nicméně analytika zaujalo, jelikož parkoval nedaleko místa bydliště oběti, navíc se jednalo o Mazdu. Vůz byl registrovaný na jméno Marc Patrick O'Leary. Když si vyšetřovatelé našli jeho fotku z řidičáku, zjistili, že se jedná o 180 cm vysokého muže s hnědýma očima.

Policisté cítili, že jsou konečně na správné stopě. Popis pachatele, který jim oběti poskytly, se shodoval s mužem na fotografii. Teď už jim zbývalo jen získat od O´Learyho jeho DNA, aby ho mohli usvědčit. Hlídkovali u jeho domu, dokud se nedočkali chvíle, kdy vyšel ven spolu s nějakou ženou. Sledovali je do restaurace, kde se pak chopili jejich použitých hrnků. Mezitím ale policista, který chtěl u domu nainstalovat bezpečnostní kameru zjistil, že v obydlí je ještě jiný muž - skutečný Marc Patrick O´Leary - a že muž, kterého vyšetřovatelé sledovali, je jeho bratr. DNA ze sklenice se shodovalo s tím, které bylo nalezeno na místě činu. Znásilnění tedy opravdu páchal někdo z O´Learyho mužské linie, ale který z bratrů?

Policisté si zajistili povolení k domovní prohlídce, které konečně usvědčilo skutečného pachatele - Marca Patricka O´Learyho. Díky velkému znaménku na levém lýtku, které si oběti zapamatovaly. V jeho domě nalezli jak boty Adidas, tak černou masku, kterou při útocích používal. V březnu pak forenzní počítačový specialista prolomil přístup k souborům na jeho pevném disku. Objevil tu složku s názvem „girls“ (dívky), kde byly fotografie obětí. Všechny už znali - dokud se neobjevila jedna, kterou ne. Na rozdíl od ostatních byla tato dívka velmi mladá, možná teprve teenagerka. Na snímcích byla vidět svázaná, s roubíkem v ústech a velmi vyděšená. Díky poslední fotografii pak nečekaně zjistili, kdo to je. Prozradil to studentský průkaz, který jí pachatel před cvaknutím spouště položil na břicho. Marie z Lynnwoodu.

O´ Leary označoval to, co svým ženským obětem dělal, jako „divadlo znásilnění“. Násilnické fantazie měl prý od dětství, kdy poprvé viděl, „jak Jabba Hutt zotročil princeznu Leu“. U soudu se přiznal k 28 případům znásilnění a 9. prosince 2011 byl odsouzen k 327½ letům vězení – dostal maximální možný trest. Na svobodu nebude nikdy propuštěn.

Po více jak dvou letech se Marie dozvěděla informaci, že útočník, který ji znásilnil, byl zatčen. Spolu s ní přiznala policie své pochybení a jako odškodnění za způsobenou újmu Marii vystavila šek na 500 dolarů. Tolik, kolik zaplatila za soudní výlohy kvůli křivému oznámení. Marie se nicméně po prvotním šoku vzpamatovala a rozhodla, že se tentokrát bude bránit - našla si právníka a zažalovala město. Vysoudila 150 000 dolarů. Z Lynnwoodu se odstěhovala a začala žít nový život jinde. Předtím se ale ještě zastavila na policejní stanici, kde si po vyšetřovatelích vymohla osobní omluvu. V novém místě bydliště si našla práci jako řidička kamionu, vdala se a porodila dvě děti.

Lynnwoodské policejní oddělení se poté, co se dostalo na veřejnost její zacházení s Marií, dostalo pod tvrdou kritiku. Potrestán nicméně nikdo nebyl. Nový velitel oddělení, Steve Rider, označil jednání policistů za „velké selhání“. Seržant Mason, který Mariin případ vyšetřoval, byl přeřazen zpět na protidrogové oddělení, jeho kolega Rittgarn zdejší policejní oddělení nadobro opustil. Mason v jednom z rozhovorů veřejně přiznal svou vinu, když řekl:

O Mariině příběhu napsali autoři T. Christian Miller a Ken Armstrong článek pro internetový portál ProPublica, za který dostali Pulitzerovu cenu. V roce 2019 vznikla pod hlavičkou Netflixu o Marii minisérie s názvem „Unbelievable“ (Neuvěřitelná). Skutečná Marie jej viděla a přiznala, že si při jeho sledování poplakala a považuje jej za „výborný počin“.

ZDROJE:

https://www.propublica.org/article/false-rape-accusations-an-unbelievable-story

https://time.com/5674986/unbelievable-netflix-true-story/

https://www.newsweek.com/netflix-unbelievable-real-marie-adler-where-she-now-1459650

https://www.womenshealthmag.com/life/a29037109/marie-unbelievable-netflix-real-person/