Článek
Teď, na začátku března, panovalo v oblasti ještě zimní počasí. Už dávno padla tma a celá pětičlenná rodina ležela ve svých postelích. Viktoria Gabriel podřimovala v úzké světničce spolu se svými dvěma dětmi - sedmiletou dcerkou Cäzilií a dvouletým batoletem Josefem. Náhle ji ze spaní probudil nějaký zvuk - zmateně se posadila na posteli a mžourala do šera místnosti. Pak to uslyšela znovu a tentokrát už zvuk dokázala identifikovat. Byly to kroky. Roztřásla se chladem, který v místnosti panoval, protože z ní změnou polohy sjela peřina, ale zároveň i hrůzou. Nebylo to totiž poprvé, co v poslední době ona nebo jiný člen domácnosti něco podobného slyšel. Služka, která před několika dny dala výpověď, si stěžovala, že má neustálý pocit, jako by ji - zejména ve večerních hodinách, někdo sledoval a v noci slyšela divné zvuky, které si neuměla vysvětlit. Ze služby proto odešla s přesvědčením, že na statku straší. Viktoria přinutila ztuhlé nohy do pohybu, zapálila lampu a vydala se na obhlídku. Neslyšně pootevřela dveře ložnice svých rodičů - Andrease a Cäzilie, ale zjistila jen to, co předpokládala - oba tvrdě spali. Chvíli váhala, jestli se má vydat ven do vánice a zkontrolovat i stodolu, ale nakonec k tomu nesebrala odvahu. Vrátila se zpátky do svého pokoje a se zatajeným dechem ještě chvíli naslouchala nočním zvukům. Ale kroky už neslyšela a tak stejně jako v předešlých případech přesvědčila samu sebe o tom, že se jí to celé jen zdálo.
Rodina Gruberových se představuje
Andreas Gruber poznal svou budoucí ženu Cäzilii v roce 1886. V té době byl 28letý svobodný dělník a ona o devět let starší vdova se dvěma dětmi, jejíž manžel Joseph Asam von Hinterkaifeck nedávno zemřel a jí zůstal na krku statek, kterému nikdo neřekl jinak než Hinterkaifeck. Mladý a celkem pohledný Andreas se starší Cäzilii začal dvořit a zanedlouho se nesourodý pár vzal. Od začátku bylo evidentní, že se nejedná o žádné romantické láskyplné spojení, ale o „sňatek z rozumu“ - Cäzilia potřebovala chlapskou sílu, která by jí pomohla s hospodářstvím i dětmi, a Andreas zase uvítal příležitost střechy nad hlavou, vlastního statku a trochy té něžné ženské péče. Cäzilia trpěla manželovou hrubostí a prudkostí, ostatně, nechoval se tak pouze k ní, ale i k personálu, který na statku manželům vypomáhal a který ho za způsob, s jakým s nimi zacházel, upřímně nenáviděl. Páru se postupně narodily tři děti, dvě z nich ale zemřely v raném věku a dospělosti se dožila pouze Viktoria.
Statek Hinterkaifeck hraničil s lesem v Bavorsku a nacházel se zhruba 70 km severně od Mnichova. Obytné prostory, stáj a stodola byly spojené dohromady pod jednou střechou, oddělené vnitřními stěnami a dveřmi. Podkroví v patře bylo zcela otevřené a přístupné po žebříku z obydlí i ze stodoly. V oblasti se nacházelo několik dalších podobných hospodářských usedlostí - byly ale roztroušeny daleko od sebe a nejbližší sousedé Gruberových žili 1,5 km od Hinterkaifecku. Vzdálenost od jiných lidí jen podporovala izolovanost rodiny, do které se Gruberovi sami dobrovolně uzavírali. A měli k tomu pádný důvod.
Andreas totiž upřel velmi nevhodnou pozornost na svou jedinou dceru v období jejího dospívání, kdy ji začal sexuálně zneužívat. Viktoria se se svým trápením ve svých šestnácti letech svěřila matce, ale žádné změny po tomto obvinění nenastaly. Skutečnost, že v domácnosti rodiny Gruberových dochází opakovaně k incestu, se stala veřejným tajemstvím. Sousedé říkali, že Andreas se ke své dceři choval velmi majetnicky a někdy na její účet poznamenával „vtipy“ typu, že se jeho dcera „nebude muset nikdy vdát, protože on ji dokáže obsloužit“.
Viktoria se ale nakonec ve svých 27 letech přece jen vdala - vzala si mladíka z nedaleké vesnice Karla Gabriela. Novomanželé spolu krátce žili na statku spolu s Andreasem a Cäzilií, ale Karl se po pár měsících z neobjasněných důvodů odstěhoval zpátky k rodičům. Ti na něj naléhali, aby se vrátil za svou ženou, tak, jak se slušelo a patřilo, ale Karl místo toho vstoupil do německé armády. Právě totiž probíhala I. světová válka, ve které Karl v prosinci 1914 padl během boje ve Francii. V té době byla Viktoria v pokročilém stupni těhotenství a měsíc poté, co Karl zemřel, se jí narodila holčička, kterou pojmenovala po své matce: Cäzilia. Jelikož se ale tělo Karla nikdy nenašlo, byl dokonce po masakru zvažován jako jeden z podezřelých, ačkoli jeho spolubojovníci přísahali, že jeho ostatky viděli ležet na pláních u francouzského Arrasu. V roce 1923 byl ale ze seznamu podezřelých oficiálně vyloučen.
Po smrti manžela Andreas na svou dceru naléhal, aby se už nikdy s žádným dalším mužem nezapletla. Vždyť pro to neměla jediný důvod - měla přeci jeho. Když v září roku 1919 Viktoria porodila své druhé dítě Josefa, sousedé tím byli velmi pohoršeni, jelikož nepochybovali o tom, že jeho otcem je jeho vlastní dědeček - Andreas. Pobouření veřejnosti dosáhlo takové míry, že byla o celé situaci informována policie a Andreas i Viktoria byli obviněni ze spáchání incestu. Andreas si dokonce nějaký čas pobyl i ve vězení a lidé v okolí se rodině začali ještě více vyhýbat. Považovali je za zvrácené devianty.
Tři roky po smrti manžela navázala Viktoria tajně milostný vztah se 48letým vdovcem Lorenzem Schlittenbauerem, který bydlel na usedlosti asi kilometr od Hinterkaifecku. Krátce nato otěhotněla a Lorenz ji jako řádný muž požádal o ruku - v té době neměl žádné pochybnosti, že by snad dítě nemělo být jeho. Andreas se ale o milostných pletkách své dcery nakonec dozvěděl a rázně je utnul - nehodlal připustit, aby se jeho dcera znovu vdala. Viktoria chabě protestovala, ale nakonec otce neochotně uposlechla a vztah s Lorenzem ukončila. Kdo byl skutečně otcem Josefa, nebylo nikdy jednoznačně určeno.
Obyvatelé statku mizí ze světa
V březnu 1922 začal Andreas sousedům a známým, kteří jej byli ochotni poslouchat, vyprávět historky o zvláštních úkazech na Hinterkaifecku. Řekl jim, že na svém pozemku našel vyřazené mnichovské noviny a den nato i neznámou knihu, která nepatřila nikomu z rodiny. Ze svazku klíčů dva z nich zmizely a někdo rozbil zámek u vstupních dveří. Obyvatelé statku nezávisle na sobě pravidelně v noci slyšeli z prostorů nad nimi kroky. Andreas pak jednoho dne našel při obchůzce v čerstvě napadaném sněhu linii lidských stop vedoucích z lesa ke statku. Stopy vedly pouze k němu, zpátky už ne. Sousedé byli popisovanými jevy zneklidněni a ještě víc je znepokojoval laxní přístup Andrease, který jim je podával bez jakýchkoli obav. Naléhali na něj, aby vše nahlásil na policii a nabízeli mu i pomoc při prohledání statku a celého pozemku, ale Andreas se jim místo poděkování vysmíval. Nepochyboval o tom, že by si s jakýmkoli vetřelcem dovedl hravě poradit, a na duchy, kterých se obávala bývalá služebná, nevěřil. O podivných úkazech policii nikdy neinformoval.
Poslední březnový den přijela bývalá služebná rodině představit svou sestru Marii Baumgartner, která po ní byla ochotná místo převzít. 44letá dobrosrdečná a trošku prostoduchá Marie se Andreasovi zalíbila a bez váhání ji přijal. Nejnovější posila hospodářské usedlosti si odnesla pár kufříků se svými věcmi do malého pokoje vedle kuchyně a rozloučila se se sestrou. Ta byla posledním člověkem, který celé osazenstvo statku viděl naživu.
Následující den brzy ráno (v sobotu) viděl známý rodiny, který kolem statku projížděl, dva cizince, kteří postávali u okraje lesa. Když si ho povšimli, rychle se otočili, aby jim nebylo vidět do tváře. O pár hodin později dorazili na statek dva prodavači kávy, ale marně ťukali na dveře. Nikdo jim neotevřel ani nereagoval na jejich volání. Odpoledne se na statku zastavili dva muži, kteří si chtěli od rodiny zakoupit nějaké farmářské výrobky. Když tu nikoho nenašli ani se nikoho nedovolali, odešli. Nikoho tu nezastihl ani pošťák, kterému to sice bylo divné (zvlášť ho překvapilo, že neslyšel ani štěkot německého špice, který jeho příchod pokaždé zuřivě ohlašoval), ale dál to nezkoumal a poštu s novinami nechal rodině na parapetu.
V noci z 1. na 2. dubna si jiný kolemjdoucí všiml, že se uvnitř domu svítí a že z komína vychází kouř. Popošel proto blíž ke statku, když ho náhle oslepilo ostré světlo lucerny, která mu svítila do tváře. Kdosi, kdo ji držel v ruce, k němu rychle kráčel, což muže vylekalo a vyděšeně pospíchal pryč. Následujícího rána lidi v kostele v blízké vesnici překvapilo, že rodina Gruberových nedorazila - na nedělní bohoslužby totiž pravidelně chodili. Viktoria byla navíc členkou místního pěveckého sboru. V pondělí a úterý chyběla malá Cäzilia ve škole, čehož si učitelé pochopitelně všimli. V úterý 4. dubna ráno přijel do Hinterkaifecku najatý mechanik, který byl s Andreasem domluvený, že opraví motor mlátičky. Byl překvapený, že za celé čtyři hodiny, které tu strávil, potkal pouze dobytek, ale dál se po tom nepídil a když dokončil svou práci, odjel.
Hrůzný nález, který hluboce otřásl veřejností
Stejného dne odpoledne si konečně jeden soused uvědomil, že Gruberovi už čtyři dny vůbec nikdo neviděl a že se jim na parapetu hromadí pošta. Přemluvil proto dva další sousedy, aby se ke statku vydali na průzkum. Jak se přibližovali ke stavení, víc a víc se ošívali, protože se obávali, že budou rušit a že je vzteklý Andreas „vyprovodí“ pořádným virválem. Prvně proto nezamířili k obytným prostorám, ale do stodoly. Když odsunuli těžké bytelné dveře, zůstali přimraženi stát. Hned za vchodem uviděli ležet několik těl, které někdo stáhl na hromadu, posypal slámou a překryl starými stájovými dveřmi. Muži z hromady těl odsunuli dveře a spatřili těla Andrease, jeho ženy Cäzilie, dcery Viktorie a vnučky Cäzilie. Všichni měli brutálním způsobem poraněny hlavy a obličej. Sousedé se následně rozeběhli do obydlí, kde v pokojíku vedle kuchyně našli mrtvolu nové služebné Marie vedle ještě nevybalených tašek. V kolébce pak leželo ledové mrtvé tělíčko malého Josefa s rozbitou hlavou.
Na místo přijeli policisté a lékaři a taky se sem postupně začali srocovat další sousedé a zvědavci. Těla byla ze stodoly vynesena na dvůr, kde bylo více světla. Vyšetřovatelé zjistili, že vrah (nebo vrazi) ušetřil hospodářská zvířata a masakr přežil i německý špic, kterého našli s nastávajícím večerem schouleného v rohu stáje. Byl vážně zraněný, ale naživu. Byla provedena pitva, která zjistila, že všechny oběti byly usmrceny silnými údery do hlavy. Vypadalo to, že hlavním terčem útoku byly ženy rodiny Gruberovy - protože jak 72letá Cäzilia, tak 35letá Viktoria byly kromě několika úderů do hlavy také škrceny. Sedmiletá Cäzilia měla navíc podříznuté hrdlo a v jejích drobných rukou se nalezly chomáče vlasů. Lékař to vysvětlil zdůvodněním, že po útoku ještě několik hodin žila a v agónii si sama vytrhávala vlasy.
Závěry vyšetřování a seznam podezřelých
Vyšetřovatelé zjistili, že vyvraždění rodiny se odehrálo večer 31. března 1922, nedlouho po příjezdu nové služebné Marie. Všechny oběti kromě Marie a malého Josefa byly ubity ve stodole, protože nikde jinde nebyly nalezeny krevní stříkance. Pachatel musel nějakým způsobem vylákat členy rodiny do stodoly, kde je zabil a pak se vrátil do obydlí, aby zavraždil i zbylé dva členy osazenstva statku. Těla byla tedy nalezena až po čtyřech dnech a během této doby několik svědků vidělo na statku známky života - včetně zapálené pece, kouře stoupajícího z komína a neznámých osob. Vypadalo to, že vetřelci se po celou tu dobu pohodlně pohybovali po statku, krmili a dojili krávy, dopřávali si maso ze spíže a aby jim nebyla zima, rozdělávali oheň.
Původně předpokládaný motiv vražd - vloupání - policie rychle vyloučila. Ať už je spáchal kdokoli, ze statku si nic cenného neodnesl, na místě se našla poměrně velká hotovost a další cennosti. Brutalita provedených útoků vedla vyšetřovatele k závěru, že šlo o pomstu a že vrahem (vrahy) musel být s největší pravděpodobností někdo, koho rodina znala. Vražednou zbraní byl pravděpodobně mattock (nástroj podobný krumpáči), nalezený na místě činu. To bylo nicméně ještě před příjezdem vyšetřovatelů kontaminováno řadou lidí, kteří se po něm pohybovali, přesouvali věci a dokonce i manipulovali se samotnými těly.
LORENZ SCHLITTENBAUR
Bývalý milý Viktorie patřil ke skupině, která jako první prohledala statek a našla těla, se kterými dokonce před příjezdem policie manipulovala. Podle svědků prý opakovaně křičel: „Kde je můj syn Josef?“ A dobýval se do obytné části pomocí klíče, který před vraždami hlásil Andreas jako ztracený. Podezření vůči němu přetrvávalo řadu let a ačkoli se Lorenz nijak netajil svou nenávistí vůči Andreasovi, jakoukoli spojitost s vraždami vytrvale odmítal. Dokonce zažaloval několik svých nejhlasitějších kritiků za pomluvu a vysoudil na nich nějaké peníze. Lorenz zemřel v roce 1941 a až do konce života trval na své nevině.
UPRCHLÍ TRESTANCI
Policie uvažovala i nad teorií, že na izolovaný statek narazila skupina trestanců či válečných dezertérů, která hledala úkryt, střechu nad hlavou a jídlo.
NEZNÁMÝ MUŽ, KTERÝ O SOBĚ PROHLAŠOVAL, ŽE JE VRAH
Několik týdnů po vraždách narazil jeden sedlák, který bydlel nedaleko Hinterkaifecku, na neznámého muže, který se jej začal vyptávat na vyvražděnou rodinu. Pak prý zničehonic vykřikl: „Já jsem ten vrah!“ Načež utekl do lesa. Nikdy nebyl identifikován.
BÝVALÍ DĚLNÍCI ZE STATKU
Jak už bylo zmíněno, většina lidí, která na statku někdy pracovala, nevzpomínala v dobrém na Andrease Grubera. Mnozí z nich si na něj velmi hlasitě stěžovali anebo mu dokonce přáli smrt. Pár z nich bylo po vraždách podrobeno výslechu, ale nikdo z bývalých zaměstnanců nakonec nebyl obviněn.
NADPŘIROZENÉ SÍLY
Pár místních lidí pod dojmem historek o strašidelných úkazech, které se na statku před masakrem měly odehrávat, navrhovalo jako pachatele nadpřirozené síly. Úřady podobné závěry pochopitelně odmítly, tato teorie nicméně přetrvává v místním folklóru a dokonce se k ní i v současnosti přiklání někteří esotericky zaměření badatelé.
V sobotu 8. dubna 1922 se v nedalekém Waidhofenu odehrál pohřeb zavražděných, kterého se zúčastnilo více jak 3000 lidí. Všech pět členů rodiny i jejich nová služebná byli uloženi do jednoho hrobu.
Památník obětem vraždy na hřbitově ve Waidhofenu
Hinterkaifeck byl opuštěn, po masakru, který se tu odehrál, o jeho koupi nikdo neprojevil zájem. Místo ale lákalo spoustu lidí, kteří si chtěli na vlastní oči prohlédnout místo, kde se tragédie stala. Bylo jich tolik, že lidem z oblasti nakonec došla trpělivost a ve spolupráci s úřady nechali celý komplex zbourat.
Navzdory rozsáhlému vyšetřování, do kterého se zapojili nejzkušenější bavorští vyšetřovatelé, nebyl za vraždy na Hinterkaifecku nikdy nikdo odsouzen a případ byl oficiálně uzavřen v roce 1955.
I po více jak sto letech nevyřešená událost přitahuje pozornost profesionálních i amatérských badatelů - v roce 2007 například studenti Policejní akademie ve Fürstenfeldbrucku případ znovu otevřeli jako tréninkové cvičení, při kterém zkouší na historické důkazy aplikovat moderní vyšetřovací techniku.
ZDROJE:
https://www.guyhadleigh.com/blog/the-hinterkaifeck-mystery
https://www.youtube.com/watch?v=Kip0bb6n-Cs&ab_channel=Unpredictable
https://kimparr.medium.com/horror-at-hinterkaifeck-20389315b83a
https://kimparr.medium.com/horror-at-hinterkaifeck-part-ii-b5ce984e9523
