Článek
Jeden z jeho významů bylo vzít mého psího seniora ještě naposled do míst, kde jsme společně prožili tolik nádherných chvil a nachodili spoustu kilometrů. Docela jsem se bála, jestli tak dalekou cestu vlakem (vlaky) ještě zvládne, ale nakonec to bylo úplně na pohodu. Cesta tam byla zcela bezproblémová a tak trochu jsem doufala, že se v podobném duchu ponese i cesta zpátky - a říkala jsem si, že 2. ledna už by ten největší nápor lidí vracejících se po svátcích z hor a z návštěv příbuzných domů nemusel být tak enormní, zvlášť v dopoledních hodinách. Jenže jsem se přepočítala.
Zatímco cesta z Horažďovic do Plzně byla pohodlná a příjemná, protože jsme seděli v sotva zpola naplněném menším vlaku, vlak InterCity z Plzně do Prahy byl natřískaný k prasknutí. Vlezla jsem se psem v náručí do jeho středu a pak se vydala spolu se štosem dalších cestujících nalevo, kde jsem těkala očima po obsazených sedadlech v naději, že někde odhalím nějaké volné a to ideálně u okýnka. V takto nacpaném vlaku jsem totiž psa nechtěla mít v uličce, protože by to byl neustálý stres, aby mi ho někdo při korzování tam a zpět nezašlápl. Vlak neměl kupéčka, ale klasická sedadla ve dvojicích či čtveřicích za sebou. Když cestuju se psem, zřídkakdy si dělám na nějaké konkrétní sedadlo rezervaci - vždy mi bylo příjemnější najít si místo, které by nám oběma co nejvíc vyhovovalo a aby tam měl ideálně nějaký ten prostor i psík a tato potřeba se s jeho - věkem výrazně sníženými mentálními i pohybovými schopnostmi spolu s potřebou neustále „pochodovat“ ještě zvětšila.
A pokud jsme takové místo, které by tyto nároky splňovalo, v aktuálním spoji nenašli, většinou jsme se usalašili na zemi ve vagónu společně s koly, kde nám bylo dobře. Když jsem šnečím tempem se psem v závěsu došla spolu s dalšími cestujícími přede mnou do posledního - téměř plně obsazeného vagónu, bylo mi jasné, že v prostorech pro kola skončíme i tentokrát. Jen jsem se trošku bála, aby nebylo narváno i tam, ale překvapivě jsme tam nakonec našli víc než pohodlné útočiště. Cestou mezi sedadly v uličce jsem si ale nemohla nevšimnout známého a klasického nešvaru - kdy velká spousta dvousedaček byla obsazena pouze jednou osobou, zatímco na druhé si hověl batoh nebo jiné zavazadlo daného cestujícího.
Neříkám, že já sama jsem nějaký Mirek Dušín, který si vždy své zavazadlo ve vlaku umístí předpisově na klín nebo do přihrádek nad sedadly - v případě, že je vlak poloprázdný, samozřejmě taky volím přirozenější a pohodlnější možnost a dám si ho vedle sebe. Ale i u toho se - než se vlak rozjede (nebo než v zastávce nastoupí další cestující) dívám kolem a v případě, že bych zavětřila někoho, kdo by se rád posadil vedle mě, ráda mu sedadlo obsazené zavazadlem uvolním.
Pokud je ale ve vlaku hodně lidí, dát ho vedle sebe by mě ani nenapadlo. Přijde mi to absurdní až arogantní - zablokovat zavazadlem sedadlo v naději, že nikdo nesebere odvahu a nepožádá mě, jestli bych ho neuvolnila, případně mi ho rovnou nezasedne, abych měla pro sebe víc prostoru a ostatní cestující kvůli tomu museli stát. Bohužel jaké jsou (určitě nejen) mé zkušenosti - hodně lidí, přepravujících se ve veřejných dopravních prostředcích smýšlí jinak.
Kdybych s sebou neměla psa, normálně bych kohokoli z takovýchto „baťůžkářů“ požádala, aby mi místo k sezení uvolnil a sedla bych si do uličky, takto jsme zamířili (jak už bylo zmíněno) až úplně dozadu do prostoru pro kola. Tady už se ale mezitím shromáždilo pár viditelně nakrknutých a nervózních cestujících, kteří sotva přišla průvodčí zkontrolovat jízdenky, začali „upouštět páru“ a dávat průchod důvodu své nespokojenosti. „Prosimvás, my bychom si rádi sedli, ale lidi tam maj batohy. To jim nemůžete něco říct?!“ Vystartoval jeden pán na mladou ženu v uniformě Českých drah. Ta se zarazila a na chvíli zamyslela, než mu odpověděla - slušně a zdvořile. „Nemůžu. Respektive, mohla bych tady všechny ty lidi jednoho po druhém obejít a požádat je, aby si své batohy dali jinam, ale to můžete udělat zrovna tak vy.“ Pán - muž v pozdním středním věku byl její reakcí viditelně zaskočený a vypadal natolik ztraceně, že se ho průvodčí zželelo a řekla mu, aby chvíli počkal, než zkontroluje všem jízdenky a pak že s ním obejde vagon a nějaké to místo k sezení mu pomůže najít.
Chápu, že pro některé lidi může být prostě oslovení cizího člověka ve veřejné dopravě z různých důvodů složité. Může mít strach z odmítnutí, může mít strach z možného konfliktu, takže raději zůstane stát a je naštvaný na celý svět. Vidím to dnes a denně.
Bylo by hezké, kdybychom k sobě navzájem uměli být laskavější a ohleduplnější a více věnovali pozornost svému okolí a tomu, co se kolem nás děje. Bohužel nám to v mnoha případech moc nejde. Proto bych všechny tyto váhavé a nesmělé cestující, kteří si netroufají požádat jiného, aby jim uvolnil místo, podpořila, že na tom opravdu vůbec nic není. Ten člověk si nezaplatil za druhé sedadlo, aby na něm mohl sedět jeho batoh, takže vy máte úplně stejné právo na to se posadit jako on.
Je taky samozřejmě důležité, jakým způsobem svoji žádost řeknete. Pokud na někoho rozlíceně „nalítnete“ ve stylu: „jak si vůbec můžeš dovolit tady mít batoh, když JÁ si chci sednout“, šance, že vcelku nevinná a snadno řešitelná situace přeroste v konflikt, se pochopitelně zvýší. Protože ne každý takový člověk přece musí být zákonitě „ignorant“, je možné, že si třeba jen neuvědomil, jak je dopravní prostředek přeplněný. Ale samozřejmě že můžete narazit i na pitomce nebo hulváta, který vás odmítne a i z vaší slušné žádosti udělá konflikt.
To se ale může stát kdykoli a bude to svědčit jen o slabomyslnosti a aroganci daného jedince, ne o vás. A co nejhoršího se vám tedy ve finále může vlastě přihodit? Maximálně to, že zůstanete stát, jako byste stáli tak jako tak.
Takže se nebojte normálně zeptat.
