Článek
V babím létě loňského roku jsem vyrazila na pár dní na Šumavu a toulala se v okolí Kašperských Hor. Jeden den jsem se vydala po stejné trase, kterou jsem šla před pár lety - v roce 2017 - po naučné stezce Povydří a rozplývala se nad nádherami divoké scenérie, kterou vytvořila řeka Otava.
Povydří
Fascinovala mne její ledová voda jantarové barvy s odlesky do měděna, způsobená vyluhováním přírodních huminových látek, kterou bych vydržela - uvelebená na některém z ohlazených kamenů - sledovat i poslouchat hodiny.
Uprostřed stezky jsem opustila červenou turistickou značku a zamířila do prudkého stoupání vedoucího na Huťskou horu. Tady jsem ve zmíněném roce zažila jednu z nejhorších nocí v životě, kdy mne v místech zaniklé osady Zhůří - kousek pod vrcholem Huťské hory chytila v noci šílená bouřka a vichřice a já se bála, jestli to vůbec přežiju.
Informační cedule v místě bývalého Zhůří s dobovými fotografiemi
Dnes jsem tu ale byla za krásného slunečného dne a zelenající se kopce nijak nepřipomínaly tehdejší nehostinné podmínky, co tu oné noci panovaly.
Výhledy z Huťské hory: v pozadí uprostřed je vidět Roklan, druhý nejvyšší šumavský vrchol, ležící na německé straně
2017
Celou patálii, která mohla dopadnout opravdu špatně, jsem si zavinila svou vlastní lehkomyslností, nedostatečným vybavením a přehnaným sebevědomím. Vyrazila jsem tenkrát v létě na své druhé samostatné šumavské putování jen se svým psem, přičemž jsem nevlastnila ani chytrý telefon ani mapu. Doma jsem si pečlivě vypsala všechny rozcestníky, u kterých mám zabočit a kam, abych na trase Horažďovice - Železná Ruda viděla všechno, co jsem hodlala navštívit a jelikož moje loňská horská premiéra proběhla hladce, myslela jsem si, že to znamená, že už jsem zkušený horal a dobrodruh, který si hravě poradí s čímkoli, co mu příroda naservíruje. A dostala jsem pořádně za vyučenou.
Když jsem dokráčela toho dne na NS Povydří, byl už podvečer a já neměla ponětí, jaký terén je přede mnou a věděla jsem, že už bych se pomalu měla začít porozhlížet po místě, na kterém se pod hvězdami na noc utábořím. Na stezce bylo příjemně, jenže čím dál jsem jí postupovala, tím víc sílila moje nervozita, protože okolní vysoké a hustě zarostlé svahy znemožňovaly výhled do okolní krajiny a také zapovídaly jakoukoli možnost„ustlat“ si na nich. U řeky nebo na stezce to pochopitelně taky nešlo a tak když jsem přišla k Turnerově chatě, kde byl rozcestník, rozhodla jsem se odbočit po žluté nahoru do kopce, od čehož jsem si slibovala vymotání se od řeky nahoru, kde - jak jsem doufala - určitě najdu vhodné místo, na které bych si mohla položit karimatku a spacák.
Turnerova chata
Když jsem se konečně z lesa vydrápala na rozlehlou paseku, na jejímž konci stála malá chatička, naskytl se mi dechberoucí pohled na úplně rudé nebe. Měla jsem s sebou jen starou flexaretu po dědovi a v ní černobílý svitkový film, takže jsem nádhernou scénu nemohla zachytit, ale alespoň na chvíli jsem si tu sedla a kochala se tou krásou.
Dědův flexaret
Pak jsem pokračovala dál kolem křížku lesem, na jehož konci jsem hodlala najít nějaké vhodné místo k přespání.
Došla jsem až k silnici, nad kterou se táhly další paseky a jelikož už se smrákalo a já neměla ani baterku, už jsem ani moc neviděla, jaký je tam vlastně terén. Ale moc na výběr už jsem neměla, takže jsem tam zamířila a krátce po vstupu na mez jsem se probořila do silně podmáčené půdy. Pořádně jsem si zanadávala, ale pokračovala dál v naději, že najdu nějaký suchý úsek, což se mi pak opravdu povedlo nedaleko jednoho pozůstatku zhůřského obydlí.
S velkou úlevou jsem tu rozbila tábor a hladově zhltla večeři. Pak jsem se převlékla a zalezla si do spacáku. Už jsem začala trochu poklimbávat, když na mou tvář dopadla studená kapka. Zmateně jsem otevřela oči a hleděla na tmavé nebe, ze kterého se během chvilky spustil déšť. A netrvalo dlouho a horizont přede mnou ozářily blesky blížící se bouřky. Vyděsila jsem se k smrti - byla jsem na široké planině bez možnosti kamkoli se schovat a navíc ve vysoké nadmořské výšce, ideální cíl pro zásah bleskem. Cesta dolů bez baterky nepřicházela v úvahu a stejně tak jsem nechtěla riskovat stavěním stanu.
Prudce se ochladilo, déšť sílil a přidal se k němu i pořádný vítr. Vzpomněla jsem si letmo na instrukce, které jsem si před cestou doma četla, jak se zachovat v případě, že vás chytí bouřka na nějakém vyvýšeném místě a jelikož radu č. 1: „Urychleně sestupte do nižších poloh a vyhledejte úkryt“ už jsem zavrhla, rozhodla jsem se postupovat dle rady č. 2: „Najděte si co nejníže položený bod v krajině, dřepněte si, skloňte hlavu a stůjte pokud možno na špičkách“. Tak jsem rychle obalila krosnu do pláštěnky, sebe do druhé a pak vzala psa a mobil a vyrazili jsme k příkopu u silnice. Tam jsem zaujala doporučovanou polohu a věřila, že se bouřka rychle přežene. Pro jistotu jsem do koruny stromu položila i mobil v sáčku a psovi sundala obojek, na kterém byly kovové cvočky. Jenže bouřka se mi nad hlavou zlomyslně točila dobré dvě hodiny a já za tu dobu měla úplně zdřevěnělé nohy a byla celá potlučená od kamenů v příkopu, do kterých jsem párkrát vysílením uklouzla.
Teprve když se bouřka konečně rozhodla přesunout o kus dál, odvážila jsem se vrátit i s třesoucím se psem k mým věcem. Tady jsem zjistila další nemilou věc - že prudký vichr strhl z batohu pláštěnku, takže jsem většinu věcí v něm uložených měla mokrých nebo minimálně navlhlých. S další porcí nadávek jsem vydolovala úplně zespodu stan a promrzlýma rukama ho postavila. Pak jsme si tam s psiskem zalezli, já ze sebe shodila promáčené oblečení a zakutala se do napůl vlhkého spacáku. Stále ale foukal ostrý vítr, který mi začal vytrhávat stanové kolíky, v důsledku čehož se narušila stabilita stanu a začalo mi do něj zatékat. Zapírala jsem se do stěn, abych ho udržela na místě a v takto radostných podmínkách čekala na rozednění.
Ráno jsem si na záda naložila - vinou promáčení - příšerně těžkou krosnu, namísto mokrých pohorek nazula sandály a vydali jsme se k Turnerově chatě. Sandály mi na blátivém terénu rychle navlhly a cestou z kopce se mi jejich popruhy ostře zařezávaly do nohou a způsobily mi ošklivé poranění. Pouť jsem se po tomto zážitku rozhodla ukončit dřív a vrátit se domů.
I tak jsem ale byla hluboce vděčná za to, že to celé dobře dopadlo a cítila obrovskou pokoru před silou přírody. Uvědomila jsem si, jak je proti ní člověk bezmocný. Na další horské výpravy už jsem pak vyrážela daleko lépe vybavená a připravená.
Štědrovečerní letecká tragédie
Když se od bývalého Zhůří vydáte po zelené trase až k rozcestníku „Pod Huťskou horou“ a odsud napravo po žluté, dostanete se k pomníčku obětem letecké havárie, který můžete vidět na úvodní fotografii. Ta se odehrála v podvečer Štědrého dne roku 1937 a připravila o život tři lidi. Dopravní letadlo F-AMYD typu Wibault - Penhoet 283-T 12 společnosti Air France bylo na cestě z Vídně do Prahy - z Vídně vyráželo vinou menší závady se zpožděním, v 15:55 h. Let měl trvat hodinu a čtvrt.
Letadlo Wibault-Penhoet
Na Ruzyni už ho letištní personál netrpělivě očekával, jelikož to byl poslední stroj ve vzdušném prostoru a po jeho přistání se všichni konečně mohli odebrat na štědrovečerní slavnostní večeři. Třímotorové letadlo bylo navrženo pro deset cestujících a dvoučlennou posádku, tvořenou z pilota a telegrafisty, který seděl na pravé straně - na místě druhého pilota. Na tomto letu letoun pilotoval velmi zkušený 36letý pilot František Lehký a sekundoval mu 24letý telegrafista Pierre Josef Astruc. V důsledku velmi špatného počasí let odřeklo několik cestujících a tak letoun převážel pouze jednoho pasažéra - JUDr. Karla Flanderku, který se vracel do Čech ze své pracovní cesty v Bukurešti. Celkem se tedy na palubě letounu nacházeli tři lidé.
Počasí bylo velmi špatné a pilot udržoval letoun ve výšce dvou kilometrů nad zemí, kterou pod sebou vinou špatných podmínek vůbec neviděl. Okolo půl šesté převzalo navigaci letadla pražské gonio (pozemní letecká stanice, která letadlo naviguje - hlavně za tmy nebo špatného počasí), které v tu chvíli řídil telegrafista Václav Živsa. Letadlo už bylo nadohled Prahy a radiotelegrafista Astruc do palubního deníku v 17:30 zapsal: „Nalevo vidím Vltavu, napravo Kbely.“ Kousek před Prahou požádal Austruc Živsu o potvrzení kurzu, dostal ale úplně jinou odpověď, než jakou čekal - dle pokynů mělo letadlo otočit k jihu. Živsa se totiž mylně domníval, že letoun už Ruzyni přeletěl a nachází se nad Mělníkem.
Pilot tedy uposlechl a kvůli tomu se namísto nad Prahu dostal k Šumavě. Když se mlha pod ním konečně trochu protrhala a on pod sebou uviděl světýlka ze země, domníval se pravděpodobně, že má pod sebou kýženou Prahu a začal klesat na přistání. Jenže neměl ponětí, že je to sebevražedná mise a on míří přímo do Huťské hory, do které narazil v 17:39 h.
Usedli jsme kolem štědrovečerního, tehdy chudého stolu, před 18. hodinou, rodiče, sestra a já. Uslyšeli jsme hukot letadla, a protože tenkrát přelet území byla novina, vyběhli jsme do zimní noci, zda letadlo uvidíme, jak si svítí na cestu. Náhle však hukot ustal. Otec povídá: Tak se mi zdá, že pilot nedoletěl. To vypadá, jako by se zřítil…
I další pamětníci z okolí Rejštejna a Kašperských hor vzpomínali, že slyšeli dunění a praskot kmenů stromů. Letadlo si nárazem do hory, která byla hustě zarostlá stromy a keři urazilo obě křídla a jeho trup se dopadem roztříštil. Trosky se rozlétly až do vzdálenosti sta metrů. Letoun byl nahlášen jako pohřešovaný a na Šumavě se začalo s pátrací akcí. Policejní úředník dr. Folprecht se spolu s několika dobrovolníky vydal do horského terénu, kvůli husté mlze se ale museli vrátit domů. Trosky objevil na druhý den ráno náhodně syn hajného. Byla mezi nimi i tři bezvládná těla. Dílo zkázy završovaly neporušené lahve šampaňského - součást letecké pošty, které bizarně trčely ze sněhu.
Směrové kormidlo havarovaného letadla v muzeu na Kvildě
Přestože během vyšetřování vyšlo najevo, že největším viníkem nehody (která nebyla do dnešních dnů zcela objasněna) je telegrafista Živsa, nikdy nebyl potrestán. Po okupaci kvůli obavám z perzekuování své rodiny přijal německé občanství.
Vdova po pilotovi letadla Františku Lehkém, která na manžela 24. prosince 1937 marně čekala na ruzyňském letišti, nechala na místě havárie postavit pomníček, který můžete vidět na úvodní fotografii.
ZDROJE:
