Článek
Labilní paní domácí
Moje první útočiště se nacházelo v jednom z monstrózních panelákových komplexů na pražské Velké Ohradě, stačilo sejít dolů z kopce a byla jsem v kouzelném Prokopském a Dalejském údolí. Pronajala jsem si pokoj ve 3+1 v jednom z nejvyšších pater za pět tisíc měsíčně. Tenkrát jsem pracovala v knihkupectví na Nových Butovicích, takže jsem to měla i kousek do práce, chodili jsme to většinou pěšmo i s mým psím parťákem. Majitelkou bytu byla velmi labilní paní, která v něm žila se svou devítiletou dcerou a předtím i partnerem, se kterým se nedávno rozešla, což byl i důvod, že nabízela pokoj k pronájmu, aby si finančně přilepšila.
Jenže on ten rozchod nebyl tak úplně rozchod, bývalý partner do bytu docházel docela často a podle toho, jak se k sobě s majitelkou občas měli, byste asi nehádali, že už oficiálně nejsou spolu. Sem tam tokali jako dvě hrdličky, sem tam se velmi divoce až nenávistně dohadovali. To by ale nebylo to nejhorší - nejvíc mi vadilo, jakým způsobem se zmíněná paní chovala ke své dceři, která měla lehkou mentální retardaci, ale bylo to strašně milé dítě, které si rozhodně nezasloužilo způsob, jakým s ním bylo zacházeno. Pronajímatelka totiž měla dvě polohy chování - v té první byla milující matkou a příjemnou a pohostinnou „domácí“, v té druhé se z ní stávala fúrie, která se absolutně nedovedla kontrolovat, což nejvíc schytávala právě ta malá a často za úplné pitomosti.
I když jsem byla zavřená ve svém pokoji, v panelákovém bytě bylo všechno strašně slyšet, takže jsem byla i takhle na dálku svědkem jejích výlevů, kdy si na dcerce vylívala zlost a občas ji dokonce udeřila. Jednou jsem jí i řekla, že mi to nepřijde v pořádku, ale vůbec nechápala, co řeším. Po pár měsících jsem se začala poohlížet po samostatném bydlení a celkem rychle se mi povedlo sehnat pronájem garsonky nedaleko odsud - v Řeporyjích. A za příjemnou cenu.
Místo normální vody tekla bílá
Garsonka byla předělaná z garáže rodinného domku a když jsem tam šla poprvé na prohlídku, místo se mi celkem zalíbilo (rozhodující pro mě byla především cena, protože v knihkupectví jsem si opravdu moc nevydělala), ale člověk, co tam bydlel předtím, byl silný kuřák a byt byl doslova nasáklý cigaretovým kouřem. Majitel se ale dušoval, že ho předtím, než se nastěhuju, dá vymalovat, což opravdu dodržel a pomohlo to. Bohužel poté, co jsem se nastěhovala, jsem zjistila, že na první pohled čistý byt a jeho vybavení takové ve skutečnosti nejsou, matrace na posteli byla vyloženě nechutná a posetá spoustou malých skvrn a jednou velkou uprostřed, zrovna tak koberec, poličky byly lepivé a stejně tak i kuchyňská linka a nádobí. Ale co, no tak jsem to tam pořádně vydrhla, matraci překryla několika vrstvami lůžkovin a naplánovala si koupi nové.
Co mě ale zarazilo víc, byla tekoucí voda. Když jsem si ji poprvé napouštěla do rendlíku, abych si uvařila oběd, překvapilo mě, že tekla jen velmi slabě a měla úplně bílou barvu. Zkusila jsem se napít a chutnala zvláštně. Ale jelikož mě nikdo neupozornil, že by s vodou mělo cokoli být, nějakou dobu jsem to neřešila, vodu jsem používala k vaření a k pití si kupovala balenou, protože mi ta tekoucí nechutnala. Po čase mi to ale začalo vadit a nejvíc mě štvalo, že mě na to majitel bytu neupozornil - i když voda byla pitná, tak byla specifická a bylo by fajn to před podpisem smlouvy zmínit. Otevřela jsem s ním tedy toto téma a s pochopením jsem se opravdu nesetkala. „Jo, to je od těch skal všude okolo,“ odbyl mě neurvale a když jsem se ho zeptala, proč mě na to předtím neupozornil, vyjel po mně. „A prosimvás, o co vám de? Voda je normálně pitná, tak to neřešte. Nikdy to nikomu nevadilo. A pokud s tím máte problém, odstěhujte se.“ Asi nepřekvapí, že jsem jeho radu záhy ráda uposlechla.
Slečna bordelářka, která byla opravdu špatná „panička“
Našla jsem si spolubydlení naproti parku Cibulka, kde pronajímala velmi hezký a prostorný pokoj mladá slečna, která velký byt zdědila po prarodičích. Měla psa - švýcarského ovčáka. A toho nechávala doma, když byla v práci, a vůbec si nelámala hlavu nad tím, že pes trpí silnou separační úzkostí, dokonce ho zavírala do svého pokoje, kde zoufale skákal na dveře a kňučel. Dalším bonusem bylo, že prakticky vůbec neuklízela. Hned na začátku jsme si sice domluvily systém úklidu, ve kterém jsme se měly střídat po týdnu, ale slečna ho vůbec nedodržovala. Nijak jí nevadil přetékající odpadkový koš, zachlupacený gauč, pošlapaná zem, na kterou jste se občas, když jste měli kliku, dokonce přilepili nebo dřez plný nádobí. Za tři měsíce, co jsem u ní bydlela, provedla něco, co by se dalo s přimhouřením všech očí považovat za nějakou formu úklidu asi dvakrát.
Dokola opakovala, že už je dlouho sama a velmi touží po partnerském vztahu, říkala jsem si v duchu, že to teda „good luck“ a upřímně jsem litovala jejího budoucího partnera. Krátce předtím, než jsem se od ní odstěhovala, jsem jednou měla možnost zahlédnout stav jejího pokoje, jelikož od něj nechala pootevřené dveře. Na zemi se válela kupa špinavého prádla a obalů od čokolád, věci na poličkách byly rozházené, stejně tak postel. Dílo zkázy korunoval použitý kondom, válející se mezi oblečením na zemi. Udělalo se mi špatně a fakt jsem se těšila, až odsud vypadnu.
Z bláta do opravdu pořádné louže
Jenže jsem si teda ani trochu nepomohla. Žádné rozumné bydlení (rozumějte bydlení, které jsem si mohla finančně dovolit a nebyla to úplná tragédie) jsem nemohla najít, a tak jsem nakonec vzala zavděk pronájmem dalšího pokoje v Malešicích. Slečna, která jej nabízela (a která tam byla sama v pronájmu), byla už od pohledu divná a bez nadsázky vypadala jako typická uživatelka návykových látek. Byla v projevu velmi nervní a celkově působila „vycukaně“, ale na prohlídce se snažila být milá, pokoj byl hezký a cena byla přijatelná, tak jsem do toho šla. A to jsem teda fakt dělat neměla.
Hned, jak jsem se nastěhovala a byla nucena se se slečnou na denní bázi potkávat ve společně užívaných prostorách, začalo peklo. Cokoli jsem udělala, bylo špatně, vadil jí jakýkoli můj krok. Špatně jsem - údajně - dovřela ledničku. Nechala jsem odkapat umyté nádobí a hned ho neutřela. V lednici jsem měla na její vkus moc jídla (přestože bylo v mých vyhrazených poličkách). A podobně. Mívala takové výbušné „zkraty“, kdy se strašně kvůli zmíněným věcem rozčílila a nadávala mi - jenže ne přímo mně, ale mumlala si to pro sebe, ačkoli jsem stála třeba hned vedle ní. „Ta - (sprostá nadávka) - neumí ani pořádně zavřít ledničku - (další sprostá nadávka) - jedna.“ Bylo to, jako kdyby ani neregistrovala, že tam jsem, a když jsem se jí jednou zeptala, jestli má nějaký problém, usmála se a odpověděla, že vůbec žádný.
Začala jsem se regulérně obávat o svou bezpečnost, slečna to evidentně neměla v hlavě v pořádku a já se bála, aby mi něco neudělala. Zkusila jsem znovu projet nabídky dostupného bydlení v Praze, ale nikde nic. Tak jsem napsala poptávkový inzerát a vložila ho na jeden web, kde nabízí bydlení přímo majitelé nemovitostí bez zapojení realitních kanceláří. Dosud si ho pamatuju a zrovna tak si pamatuju, kolik byla moje požadovaná cena za měsíční pronájem celého bytu (po mých zkušenostech už jsem nehodlala jít do dalšího spolubydlení) - v roce 2016 jsem chtěla sehnat pronájem za maximální cenu 8 500 Kč/měsíčně včetně všech poplatků. Už tenkrát to byla hodně optimistická vize.
Jenže se na mě - konečně - usmálo „bydlící“ štěstí, protože zareagoval majitel garsonky jedné menší čtvrti na Praze 4, kterou pronajímal za sedm tisíc se vším všudy. Už dopředu jsem se děsila, co to za tu cenu bude, ale zbytečně. Jela jsem tam na prohlídku a okamžitě poté, co proběhla, jsem sdělila majiteli, že mám vážný zájem. „A jste si opravdu jistá? Nechcete si to ještě nechat projít hlavou? Pokud ano, samozřejmě můžete. Jen upozorňuji, že máme několik dalších zájemců.“ To si teda sakra pište, že jsem si byla jistá, věděla jsem, že pokud si plácneme, bude to výhra v loterii - samostatné bydlení v Praze, navíc v nádherné lokalitě přímo naproti lesa a k tomu za hubičku. Dokonce jsem ho udolala, aby si ze všech zájemců vybral mě, přestože jsem byla majitelkou psa, kterého tam původně nechtěl mít.
Poslední den v bytě v Malešicích se odehrálo něco kouzelně karmického, čemu se i teď po letech od srdce směju. Ráno jsem šla na toaletu - se vším všudy - a když jsem chtěla spláchnout, zjistila jsem, že to nejde. Orosila jsem se, protože mi bylo jasné, jaký z toho bude virvál (byť komunikovaný ve třetí osobě), ale zároveň už mě to tolik nepálilo, protože jsem se měla brzy stěhovat. Byl zrovna víkend a za nějakou dobu se vyhrabala ze své ložnice ona podivínská slečna, které jsem třesoucím hlasem oznámila tu lapálii. „Jo, on je ucpanej odpad, sem ti to včera neřekla. Musím to prošťouchnout.“ U toho jsem být nechtěla, tak jsem se utekla schovat do svého pokoje a jen poslouchala nadávky a nářky, když se snažila „prohrabat“ vším tím nadělením, které tam na ni čekalo. Byla to její chyba - měla mi to říct už včera a navíc - dovedete si představit lepší zakončení takového šíleného pronájmu? Dostala, co si zasloužila.
Konečně vytoužené útočiště podle mých představ
V tomto bytě jsem se usídlila na opravdu dlouhou dobu a bylo to bydlení - až na pár ojedinělých situací - velmi příjemné. Měla jsem kliku i na sousedy a ti, co bydleli hned ve vedlejším bytě, mi dokonce krátce po nastěhování zachránili mou - doslova - holou kůži, když jsem si polonahá přibouchla dveře. Nás paneláček byl veskrze „nudný“ - chudý (díkybohu) na nějaké vyhrocené události či situace, ale i on měl svého exota.
Byl jím pán v pozdních středních letech, který bydlel v jeho nižší části a dennodenně chodíval kouřit na balkon. Na tom by nebylo nic divného, kdyby na balkon, který měl průhledné krytí (takže bylo celkem dobře vidět všechno, co za ním bylo) nechodil jenom ve slipech. Bylo naprosto jedno, jaké zrovna bylo roční období - i za těch nejtužších zim tam takto dlouze postával se žvárem v ruce a vyloženě si vychutnával pohledy kolemjdoucích na spodní část jeho těla.
Kdykoli jsem v minulosti přemítala nad možností odstěhovat se jinam (protože rušná a přeplněná Praha nikdy nesedla mé hypersenzitivní nátuře, které je nejlíp v lese a v horách), pokaždé mi bylo upřímně velice líto opustit tento „svůj“ byteček. Říkávala jsem, že bych ideálně tenhle kout Prahy vyřízla a přenesla někam do klidnější lokality, jenže to jsem bohužel nesvedla. Ale všechno má svůj čas, a tak to bylo i s ním.
Strávila jsem tu osm spokojených let, ale ten devátý už prožiju jinde.
