Článek
Zvalchovaný hřbet z krosny (která byla kvůli tomu, že mi celý její obsah promokl, 2× tak těžká, než když jsem do hor vyrážela), bolavá lýtka z ušlých kilometrů, do krve rozedraná chodidla z mokrých sandálů, tělo poseté štípanci. A hlavně psychické vyčerpání z toho, co jsem přežila a že jsem přežila. Tohle všechno způsobilo, že jsem byla následující den po svém příjezdu domů, když jsem se okolo poledního vyhrabala z postele, úplně mimo.
Bylo začátkem července a Prahu sužovala obrovská vedra. Vstala jsem a v pyžamu se odbelhala do koupelny vyčistit si zuby. Pak jsem se vrátila a nachystala si snídani. Míchaná vajíčka se šunkou, zaprášená pažitkou a k tomu pořádný krajíc chleba s máslem. Potřebovala jsem doplnit energii a po pěti dnech v divočině na rozdroleném toastovém chlebu a opoceném salámu to byla mana nebeská. Pak jsem na sebe hodila nějaké oblečení na ven a vyrazila vyvenčit psisko, které se mělo čile k světu a na veškeré útrapy předešlé horské noci už viditelně dávno zapomnělo.
Až po návrat zpět domů z procházky probíhalo všechno stereotypně.
Sotva jsem za sebou ale zabouchla vstupní dveře, praštil mne do nosu smrad, vycházející z koše, ve kterém zcela evidentně něco vesele uhnívalo. Cítila jsem to už včera, ale to mne takové maličkosti pranic nevzrušovaly a jediné, co jsem svedla, bylo dát si rychlou sprchu a svalit se do postele. Chtěla jsem tašku s odpadky vzít už cestou ven na procházku, ale taktak jsem doma nezapomněla psa nebo vodítko, takže jsem nad tím mávla rukou a řekla si, že odpadky prozatím vystrčím ven na chodbu a vynesu je pak při druhém pravidelném psím venčení. Jelikož už bylo kolem jedné odpoledne, slunce žhnulo na plné perdy a v panelákové garsonce stoupala teplota k neúnosným výšinám.
Otevřela jsem proto okno dokořán a shodila ze sebe tepláky. U trika do pasu s krátkým rukávem jsem se zcela nelogicky zarazila a ponechala si ho oblečené. Doteď netuším proč, ale s ohledem na nastávající události díky bohu aspoň za to. Pak jsem otevřela dvířka od kuchyňské linky, za kterými se ukrýval smrdutý obsah koše, vytáhla ho ven a tak, jak jsem byla, čili polonahá, se ho vydala vystrčit na chodbu.
Vše ostatní bylo dílem vteřiny.
Opět zcela proti mým obyčejným zvyklostem, jsem do chodby vystoupila oběma chodidly - normálně totiž zůstávám jednou nohou v bytě, aby se mi nemohly zabouchnout dveře, nebo si pro sichr beru do dlaně klíče. A hlavně vycházím z bytu VŽDY oblečená. Ani jedno z jistících opatření teď vinou únavy neproběhlo. Průvan z otevřeného okna trpělivě počkal, až budu z bytu venku, pak mohutně zadul a se škodolibým uchechtnutím přirazil dveře za mým holým zadkem. Udělala jsem bleskurychlou otočku a nevěřícně zírala na nepřístupný vchod do mého bytu.
Jedna z prvních myšlenek, která mi prolétla hlavou, byla, že tohle bude fakt zábavná historka, až ji jednou budu někomu vyprávět. Pak začalo přituhovat a v řádu několika okamžiků se u mne projevil klasický scénář prožívání nějaké katastrofy podle americké psycholožky Kübler-Rossové, která definovala pět fází smutku jako reakci člověka na nemoc, smrt či ztrátu. V mém případě se jednalo o velice reálně hrozící ztrátu důstojnosti, protože mi vnitřní hlas našeptával, že z tohohle se sama nevyvlíknu a že se o f(akt) své polonahoty budu muset dřív nebo později s někým bratrsky podělit.
Tohle snad nemůže být pravda! Vykřikl mi v mysli vyšokovaný hlásek vycházející z fáze popírání. To se neděje a pokud jo, tak se to určitě neděje mně! Vždyť jsem šla jenom vynést koš, určitě ještě stojím napůl v bytě, nebo svírám v ruce klíče, tohle všechno je jenom blbý vtip.
To si ze mne snad děláš prču, osude, to jako myslíš vážně? Málem mne zabiješ při pitomé túře a teď ještě tohle? Proč já? Co jsem komu sakra udělala, že se mi tohle stalo?!!! Popírání přešlo plynule do vzteku a ten pak do smlouvání:
Bože, prosím, fakt moc prosím, dostaň mě z toho ven, já vím, že je to pokrytecký, prosit tě o to, když v tebe vlastně ani nevěřím, ale fakt tě strašně moc prosím, udělám na oplátku, co jen budeš chtít…
Následovala fáze deprese: Jsem v háji, nikdo mi nepomůže, všichni z baráku mě tady takhle uviděj, ježíši, to bude trapas, já to nepřežiju, budu se muset odstěhovat, ach bože, já se nechci stěhovat, miluju to tady, jak jen můžu být takovej idiot, tohle fakt není normální, to se může stát jenom takovýmu hňupovi jako jsem já, proboha, proč se mi dějou takový věci…
Opakovaně a dlouho jsem zírala na všechny tři zavřené dveře, nacházející se v mém zorném poli. K těm za mnou jsem se znovu a znovu otáčela, abych se znovu a znovu zklamaně přesvědčila o tom, že jsou opravdu beznadějně uzavřené, ty další dvoje patřily sousedním bytům. Přišlo mi, že už jsem tam takhle stála věčnost a konečně mi docvaklo, že to za mne nikdo jiný nevyřeší, a už vůbec ne tak, aby tím neutrpěla moje čest.
Přijala jsem celou situaci jako nezpochybnitelnou realitu, se kterou nic nenadělám a už s celkem chladnou hlavou začala vyhodnocovat svoje možnosti - dostala jsem se do poslední fáze smíření.
Na zemi pode mnou byla rohožka, na které jsem teď stála bosýma nohama a pohled na ni mi vnuknul nápad. Co kdybych se jí „obalila“, a pak co nejrychleji vystřelila ven, na ulici se pokusila vyhnout ideálně všem lidem, kteří by se mi chystali zkřížit cestu strategickou schovkou mezi stromy (bydlím přímo naproti lesa), a doběhnout ke kamarádovi, co bydlel přes kopec? Jednak by mi půjčil ošacení a druhak měl náhradní klíče od mého bytu. Jenže to mělo několik zásadních háčků. Rohožka nebyla dost velká na to, abych se jí zakryla kompletně celá, mohla bych ji jedině nést střídavě před sebou či za sebou a pyšně ukazovat buď předek nebo zadek. Dalším zádrhelem pak bylo, že většina cesty sice vedla lesem, ale část z ní po silnici a i kdybych měla sakra kliku a nenarazila cestou na moc lidí, nemohla jsem vědět, jestli bude Pavel doma. A představa, jak po absolvování takovéto strastiplné poutě stanu před jeho bytem, svírajíc křečovitě rohožku za pohoršeného pohledu kolemjdoucích, co budou zvažovat, zda by na mne neměli zavolat policii kvůli narušování veřejného pořádku, a s kapičkou poslední naděje budu tisknout pořád dokola zvonek, na který nebude nikdo reagovat… A namísto před svým bytem, kde mne může vidět jen hrstka osob, budu stát venku na sídlišti před vysokým panelákem…
Takže jsem tento nápad zavrhla.
Zbývala mi tedy už jen druhá možnost, víc jsem jich nevymyslela, ať jsem si lámala hlavu sebevíc. Musela jsem zazvonit na sousedy a poprosit je o pomoc. Protože jsem věděla, že hned ve vedlejším bytě žije rodinka s dvěma téměř dospělými dětmi, zvolila jsem ke zmáčknutí jejich zvonek. Buďte doma, buďte doma, proboha vás prosím, buďte doma…
Byli. Štěstí mi maličko přálo, protože dveře otevřela mladá blonďatá slečna, kterou jsem občas potkávala na schodech, mohlo jí být okolo 18ti let. Červená až na půlkách, což by jasně viděla, kdybych k ní byla otočená zády, jsem nervózně a vehementně, leč úplně zbytečně stahovala kraťoučké tričko co nejníže a vykoktala: „Dobrý den, víte, mně se stala taková kuriózní věc…“ Dívčin nedůvěřivý a lehce šokovaný výraz se změnil, na moment zčervenala víc jak já, a pak k mé úlevě pootevřela dveře o trochu víc a pozvala mne dovnitř. Když za mnou dveře zabouchla, zjistila jsem, že mého ponížení ještě nebylo dost, protože jsem se střetla s vytřeštěným pohledem obřího, nejmíň stokilového puberťáka, který mne upřeně sledoval z kuchyně. Ruka mu komicky zamrzla položená na noži, s nímž cosi krájel, ale důsledkem mého grandiózního vstupu už pohyb nestihl dokončit.
„To nic, to je můj brácha, pojď ke mně do pokoje,“ pobídla mne slečna a můj holý zadek tam vplul rychleji jak lasička. „Jak se ti to, proboha, povedlo? Jo a já jsem Aneta, mimochodem.“ „Sylvie, těší mě, i když víc by mě těšilo za jiných okolností…“ Aneta se zasmála a pak se začala přehrabovat mezi svým oblečením ve skříni, aby mi půjčila nějaké kalhoty. Po chvilce vylovila volné kraťasy - nasoukala jsem se do nich a půjčila si od ní ještě telefon, abych zjistila, jestli si můžu rovnou zaběhnout i pro náhradní klíče. Pavlovo číslo jsem naštěstí znala zpaměti.
O necelou hodinu později už jsem seděla zpátky ve svém bytě a přemítala, jestli se mi to celé jen nezdálo. Pobavené pohledy všech čtyř členů rodiny odnaproti, co mne provázely několik následujících dní, mne ale pokaždé vrátily zpět do reality.
Ne, nezdálo.
Každopádně v mém prvotním odhadu, který mne napadl bezprostředně po zabouchnutí dveří - totiž, že se tahle historka bude líbit, až ji budu později dávat k dobru, jsem se opravdu nemýlila.
