Článek
Chlazení potravin v 19. století
Lednice ani mrazáky ještě nebyly v 19. století rozšířené, první lednice s chladícím cyklem spatřila světlo světa teprve v roce 1876. Mezi širší veřejnost se lednička poprvé dostala až v roce 1911, a to v Americe. Před tímto převratným vynálezem udržovali lidé své potraviny déle čerstvé pomocí ledu, který se získával za tuhých zim z jezer a rybníků a poté se uchovával v podzemních jámách, kde dovedl vydržet až do léta. V Praze byly například v roce 1911 vystavěny Branické ledárny, jejichž stavbu iniciovali pražští hospodští, kteří zoufale potřebovali ve velkém chladit pivo.
Branické ledárny dva roky po svém vzniku
Místo bylo více než vhodné i proto, že se jednalo o jedno z nejchladnější míst ve vltavském údolí. Led se získával přímo z Vltavy, která protéká za areálem Ledáren.
V současnosti je areál Branických ledáren ve značně zchátralém stavu
Rozšíření ledové sladkosti v Británii a varianta zmrzliny pro chudé
Zmrzlina se do Velké Británie dostala díky přistěhovalcům z Itálie. Italští prodejci gelata, kterým se říkalo „hokey-pokey men“, zapouštěli své nové kořeny jak v britských pobřežních oblastech, tak i ve velkoměstech typu Londýn nebo Manchester. Brázdili městské ulice s kárkou, do níž byl instalovaný malý box se zmrzlinou, kterou tlačili před sebou a nabízeli z ní mlsným a chudým anglickým jazýčkům sladkou ledovou pochoutku v miniaturních skleničkách za 1 penny. Pro tyto předchůdce dnešních kornoutů se vžil název „penny licks“:
Skleničky „penny licks“
Byl to ukázkový příklad klamání zákazníka, protože skleničky byly koncipovány tak, aby budily mylný dojem, že je v nich daleko větší porce zmrzliny, než jaká v nich skutečně byla. Sklo totiž bylo silné a vnitřek pohárku byl ze 3/4 vyplněný, takže se do něj opravdu příliš zmrzliny vměstnat nedokázalo. Nebývalo proto nijak neobvyklé, když se nespokojený zákazník prodejci pomstil tím, že podvodnou skleničku ukradl nebo rozbil. Tyto miniaturní pohárky měly dokonce několik velikostí - klasickou „penny“, menší „halfpenny“ nebo naopak větší „twopenny“.
Malé bakteriální okénko
Do poloviny 19. století neměli ještě lidé správnou představu o přenosech chorob a o bakteriích, ta se do většího povědomí veřejnosti začala dostávat až s příchodem jednoho ze zakladatelů moderní epidemiologie Johna Snowa, který se proslavil zejména tím, že sledoval zdroj epidemie cholery v londýnské čtvrti Soho, které ho dovedlo až k veřejnému vodnímu čerpadlu.
John Snow
Jeho poznatky o pár let později ještě více rozšířil Louis Pasteur, který přišel na to, že proces kvašení způsobují malé živé organismy. Netrvalo dlouho a po tomto novém objevu se dostavilo uvědomění, že podobné miniaturní potvůrky budou nejspíš zapříčiňovat i lidské nemoci.
Louis Pasteur
Zjištění obou svých vědeckých předchůdců poté v 70. letech 19. století „zarámoval“ Robert Koch, který objevil bakterie, způsobující tuberkulózu, choleru a anthrax.
Robert Koch
Nechutné „penny licks“ s bonusem v podobě smrtelné nákazy
Hlavní potíž u pouličních prodejců, nabízejících zmrzlinu v „penny licks“ spočívala v tom, že často nedodržovali ani ta nejzákladnější hygienická opatření. Pohárky se zbytky roztáté zmrzliny, které jim zákazníci vrátili, buď jen vytřeli špinavým hadrem, nebo je ponořili do ještě špinavější vody, která ležela v teple klidně několik dní a obsahovala zbytky zmrzliny, smíšenou se slinami předchozích zákazníků. Jen ta představa v nás dnes dovede vyvolat znechucené otřepání, jenže nejhorší bylo, že „hokey - pokey men“ neměli ani tušení, jak moc svým produktem, servírovaným v malých skleničkách, hazardují se zdravím mlsných zákazníků.
Zmrzlina se takovýmto způsobem vesele prodávala několik desetiletí a teprve v roce 1915 vyšel v časopise „The Lancet“ článek „The Filthiest Trade in London“ (Nejšpinavější obchod v Londýně) s ostrou kritikou, zabývající se nechutností tohoto typu prodeje, který obsahoval i víc než jasné upozornění, jak velkým rizikem „penny licks“ jsou:
Jejich zmrzlina je, nebo zcela být může vyrobená ve stoce, a náznaky toho jsou vidět úplně všude. Použití malých skleniček, které se vysají pusou, je opravdu nechutné. K tomu, aby je umyli, je ponořili do špinavé vody, která byla plná slin od předchozích zákazníků. Pak je „očistili“ malým, mokrým, nechutným hadříkem a položili je vzhůru nohama na zašpiněný bar.
Obliba skleniček, ve kterých bylo víc bakterií než zmrzliny, sice začala slábnout, přesto prodejní vozy z ulic zcela nezmizely. Řada chudých obyvatel měst se totiž k písemným informacím, varujících před koupí tohoto produktu ani nedostala (nebo jim nevěřila), a rádi si sladkou lahůdku za drobný peníz dál kupovali.
Na sklonku 19. století přišel prodejce gelata Italo Marchioni na to, že z vafle, kterou svým zákazníkům nabízel ke zmrzlině, lze přeložením vyrobit kornoutek. Náhodně se tak dostal k převratnému vynálezu - kornoutku na zmrzlinu, ze kterého jsme zvyklí zmrzlou pochoutku konzumovat dnes. V roce 1903 si nechal patentovat první stroj na výrobu zmrzlinových kornoutků:
Vaflové kornouty brzy vytlačily i poslední pojízdné stánky s „penny licks“ z britských ulic.
https://ceramics.org/ceramic-tech-today/video-penny-licks-the-sinister-history-of-a-sweet-treat/
https://www.praha4.cz/file/COd31/2018-05-TUC-na-web.pdf (str. 14)
https://www.italyonthisday.com/2023/12/italo-marchioni-ice-cream-maker.html
https://fyzikhistorikem.cz/clanky/penny-licks/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC1325279/pdf/bumc0019-0024.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ledni%C4%8Dka
