Plané sliby, nadávky příbuzných i riziko napadení. Jak vypadá práce vychovatele v dětském domově?

Pokud jste „hračička“ stejně jako já, která se mezi dětmi cítí jak „ryba ve vodě“, ráda s nimi „lítá“ po venku a nemusíte ji dlouho přemlouvat k zapojení do jakékoli hry, při práci v dětském domově budete mít prostor se „vyřádit“. Setkala jsem se zde také se spoustou naprosto skvělých „srdcařů“, kteří dělali vychovatele mnoho let. Někteří z nich už byli dokonce důchodového věku a sami měli doma vlastní vnoučata, ale přesto se rozhodli svůj čas věnovat opuštěným dětem z „děcáku“. Pro ně to nebyla práce, ale poslání, a já jsem si řady z nich obrovsky vážila.

Rodinné skupiny bývají složeny z dětí různého věku a dle zákona by jich v jedné skupině nemělo být víc jak osm, přičemž platí pravidlo, že se - pokud je to alespoň trochu možné - nerozdělují sourozenci. Vychovatelé v dětských domovech pracují zpravidla na 12hodinových směnách v systému krátkého a dlouhého týdne, kdy se dva kmenoví vychovatelé, kteří mají danou skupinu na starost, točí proti sobě. V některých zařízeních slouží vychovatelé jak denní, tak noční služby, jinde je to rozděleno, a na denních službách pracují lidé s vyšším vzděláním (nezbytné je VŠ vzdělání v oboru speciální nebo sociální pedagogika), zatímco noční službu mohou vykonávat zaměstnanci s nižším vzděláním, jelikož v noci tu figurují hlavně jako dozor. Já jsem pracovala vždy jen jako denní vychovatelka.

Pracovní den vychovatele začíná nejčastěji okolo poledne, kdy se vám začnou vracet ze školky nebo školy nejmladší děti. Až se vám vrátí všechny, děláte s nimi domácí úkoly a přípravu do školy, „prudíte“ je úklidem vašeho rodinného „bytu“ a přichystáním oblečení a batohů na druhý den do školy, a pak pomáháte spoluvytvářet jejich odpolední program, kterého se samozřejmě také účastníte. Vše uvedené je o to složitější, že pracujete jak s malými dětmi, tak s dospívajícími, kteří mají každý jiné zájmy. V některých dětských domovech vychovatel s dětmi zajišťuje i každodenní stravu, tam, kde jsem pracovala já, fungovala v pracovních dnech kuchyně, takže jsem nakupovala a vařila společně s dětmi pouze o víkendech. S ostatním personálem domova jsme se pak střídali na ranních službách, kdy bylo třeba zajistit odvoz/doprovod dětí do vzdělávacích zařízení a stejně tak i v odpoledních službách, kdy je bylo třeba naopak dopravit zase zpátky do domova.

V prvním dětském domově, kde jsem pracovala, jsem měla ve skupině trojici sourozenců - šestiletého chlapečka, čtyřletou holčičku a malého, sotva dvouletého „prďolu“. Byli odebráni matce - uživatelce návykových látek, se kterou dokonce nějakou dobu žili na ulici, než byli umístěni do dětského domova. Obě starší děti reagovaly nepřiměřeně na běžné věci, jako bylo například uložení ke spánku v jejich pokoji a zavření dveří. Hystericky brečely a křičely, ať je tam nenechávám, že se bojí bubáků a to i přesto, že pokoj byl velký a měly v něm rozsvícenou lampičku.

Bývala jsem také opakovaně svědkem telefonátů jejich matky, která jim každý týden volala a slibovala, že je brzy přijede navštívit - děti se těšily, jenže vždy to mělo stejný konec - po pár dnech následoval další telefonát, kdy jim matka jejich naději vzala s tím, že přijet nemůže. Důvody nespecifikovala. Ale chlácholila je tím, že jim do příště koupí kinder vajíčko. Žádné příště se ale nekonalo. Doslova jsem viděla, jak se tomu šestiletému klučíkovi při každém takovém telefonátu láme srdce a mně se lámalo spolu s tím jeho.

Čas od času se podaří, že si někdo dítě z domova osvojí nebo adoptuje a pokud to má dobrý konec - tedy, že se dítě v nové rodině asimiluje a stejně tak jej dokáží přijmout jeho noví „příbuzní“, je to skvělé. Ale bývá to oříšek. Děti, které jsou v „děcáku“, za sebou mají zpravidla velmi těžkou minulost a nesou na zádech obrovský batoh plný traumat, a tak prostě často reagují úplně jinak, než byste čekali. A bohužel to pak kvůli tomu někdy dopadá tak, že rodina osvojené dítě vrátí nazpět do domova, protože si s ním neví rady. Zažila jsem třináctiletou slečnu, kterou si takto „vyzkoušely“ tři rodiny a všechny ji vrátily zpátky. Měla úplně mrtvý výraz, ze kterého mrazilo a říkala, že „ví, že ji v životě nečeká nic hezkého“.

Vychovatelé se také pravidelně setkávají s ataky ze strany příbuzných dětí, kteří je proti nim štvou a navádí je, aby je neposlouchaly. Z vyprávění vychovatelů, kteří tuto práci vykonávali řadu let, jsem si vyslechla i zkušenost, že někteří příbuzní dokonce chodívali až k branám domova a na vychovatele, kteří byli s dětmi zrovna venku, pokřikovali nadávky a výhrůžky. A pokud jednou za čas dítě jede k příbuzným na návštěvu, dovede vám to pak v těch špatných případech doslova rozbourat vaše horko těžko udržované fungování rodinné skupiny, protože dítě, které do té doby normálně fungovalo, vás najednou vůbec nerespektuje, brojí proti vám a navádí k tomu i ostatní děti.

Děti v dětském domově se potýkají s řadou zdravotních problémů, nejčastěji s těmi psychickými - trpí mentální retardací, různými psychiatrickými diagnózami, suicidálním chováním (velmi často se sebepoškozují a výjimkou nebývají ani pokusy o sebevraždu), a záchvaty agrese, které mohou být v případě většího dítěte, jež má oproti vám výraznou výškovou a váhovou převahu, velmi nebezpečné.

„To je velmi těžké zamedikovat,“ řekla mi moje známá, která pracuje jako dětská psychiatrička v jedné pražské fakultní nemocnici.

Já sama jsem zažila velmi vyhrocenou situaci, kvůli které jsem nakonec z dětského domova odešla. Už před svým nástupem jsem si tehdy vyslechla informaci, která byla varovná, protože mi vedení sdělilo, že vychovatelka, se kterou jsem měla na skupině sloužit, je „trochu problémová“ a nikdo s ní jaksi „neumí vyjít“. Ale co, myslela jsem si, zkusím to a uvidím.

Po měsíci jsem byla s dětmi venku na dvorku, mladší drandily na koloběžkách nebo kolech, starší hrály vzadu na hřišti fotbal a holky kolem dvanácti let se sdružovaly u laviček a nacvičovaly taneční sestavu podle TikToku. Šla jsem se projít po rozlehlém areálu, abych všechny „svoje děti“ zkontrolovala, a uprostřed cesty si mě odchytla kolegyně z jiné skupiny. Tvářila se vážně. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. „Hele, já to nechci nějak rozmazávat, ale přistihla jsem P., jak se chtěla pořezat střepem.“ Poděkovala jsem jí za informaci a šla P. najít. Krčila se ubrečená u rohu budovy s kamarádkou a ustrašeně se na mě dívala. Nad kolenem měla rudý šlem od tupého střepu. „Teto,“ začala, než jsem stihla cokoli říct, „že to neřekneš tetě R.“ (moje kolegyně na této rodinné skupině). „Ona by na mě pak byla ještě hnusnější.“ Udělalo se mi zle a požádala jsem P. kamarádku, aby nás nechala o samotě. P. nepřestávala vzlykat, tak jsem ji chytla kolem boků a odvedla stranou, kde jsme se posadily do trávy.

Tady jsem ji objala kolem ramen, aby se mohla vybrečet. Když se trochu uklidnila, opatrně jsem se snažila zmapovat situaci, abych zjistila, jak moc závažný to měl být pokus. „Já nevím, teto, já jsem začala myslet na špatný věci, hlavně na to, jak je na mě teta R. hnusná a bylo mi z toho najednou strašně smutno a dřív mi pomáhalo, když jsem se pořezala… Ale že jí to neřekneš, teto?“ Vysvětlila jsem jí, že to musím řešit, protože mi jde samozřejmě o její bezpečí a pohodu a že to určitě chce i druhá teta, i když jsem tomu věřila čím dál míň. Později jsem šla za zástupkyní, abych jí událost nahlásila a udělaly jsme o tom zápis. Zeptala se mě, jestli do toho mají nějak zasahovat oni jako vedení nebo to chci zatím řešit jen já v rámci naší skupiny, tak jsem jí řekla, že s R. nejdřív zkusím promluvit sama. K tomu jsem dostala příležitost za dva dny.

Sedla jsem si s ní ve vychovatelně a řekla jí, co se stalo včetně strachu P., abych ji o tom vůbec informovala. „Hm, tak dostane přes hubu,“ odvětila R. „To nemyslíš vážně? Přijde ti v pořádku, že se tě bojí natolik, aby se svěřila, že ji něco trápí?“ R. mávla rukou. „Ty vůbec nevíš, jak to s těmahle děckama chodí. Jen ať se mě bojí, to je dobře. Akorát intrikuje a štve tě proti mně. To je tím, že ji neznáš.“ Zírala jsem na ni jak spadlá z višně. „Je to dvanáctiletá holka, která se pořezala střepem. Potřebuje se především cítit v bezpečí a to je přece naše práce, ne?“ „Jak říkám, počkej, až pochopíš, jaký ty děcka jsou, jsi akorát naivní. P. je stará intrikánka, která se mi tímhle akorát mstí za to, že jsem ji tuhle nechala ostříhat“ (minulý víkend nahnala R. všechny holky z naší skupiny ke kadeřnici, která je ostříhala na kluka - aby se jim líp vyčesávaly vlasy kvůli častému výskytu vší. I skoro třináctiletou P., která to obrečela, protože si na svých delších vlasech zakládala). „R., musíš přece chápat, že je to puberťačka a my jsme tady ti dospělí, který by měli mít nadhled a pochopení, proč o ní mluvíš takhle zle, i o svém psovi mluvíš daleko líp než o nich…“ řekla jsem už v koncích. „Protože Skořinka je pro mě tisíckrát důležitější a přednější, než tydle děti,“ vpálila mi do tváře. Seděla jsem jako opařená. „Tak dobře, ale později si o tom ještě promluvíme, jo?“ „Už není o čem mluvit,“ odsekla.

Vypravila jsem se tedy opět za zástupkyní, abych jí řekla, jaký výstup z rozhovoru s kolegyní vzešel. Explicitní slova jsem vynechala, nechtěla jsem donášet, zároveň jsem ale celou situaci a postoj kolegyně řešit musela. „Půjde ti po krku,“ oznámila mi věcně vychovatelka z jiné skupiny, která řezající se P. na dvorku našla, když jsem jí o celé anabázi vyprávěla. „Jakmile se někdo odváží jít proti ní, udělá cokoli, aby ho vyštvala.“ Měla pravdu. Začalo to hned druhý den, kdy mne seřvala za špatně uklizenou skupinu, u kterého padlo i několik vulgarit na mou adresu. Nenechala jsem si to líbit a vědět, kam až bude moje kolegyně ochotná zajít, vykašlala bych se na tuto práci právě v tento okamžik.

Když jsem jela uprostřed týdne do práce, pípla mi smska od R., v níž bylo kusé sdělení, že v důsledku neplnění školních povinností starších dětí jim až do jejího návratu má být zakázána veškerá elektronika.

Tedy mobily, televize, tablety, herní konzole. Mobil mělo každé starší dítě vlastní, ale praxe byla taková, že je dostávaly až po příchodu ze školy a splnění všech úkolů, což jsem já dodržovala (ač jsem se musela často dohadovat s těmi nejstaršími, proč je otravuju, když teta R. jim normálně mobily nechává nonstop). Byly na nich regulérně závislé, takže mi po přečtení smsky bylo hned jasné, oč jde - R. chtěla opět vyvolat konflikt, který bych musela řešit já a střídající vychovatelka, která po dobu dovolené R. na skupině zaskakovala. Takže leda kulový, pomyslela jsem si a na zprávu ani nereagovala. Jenže než jsem přišla do práce, o tomto „nařízení“ už věděli všichni, a těsně před každodenní krátkou poradou mi hlásila střídající vychovatelka, že konzole i televizní ovladače už ze skupiny odstranila a já ať si „pošéfuju“ mobily.

Měla jsem v tu chvíli co dělat, abych se udržela, počkala jsem ale, až přijde i vedení a začne porada. Na ní jsem oznámila, že já nic takového dělat nebudu a že s tím naprosto nesouhlasím. A opravdu už jsem to neříkala milým a přívětivým tónem. Vedení mi dalo za pravdu, střídající vychovatelka překvapeně vykoktala, že ona jen chtěla být poslušná a splnit nařízení kmenové vychovatelky a věci, které na naší skupině sebrala, mi vrátila. Po poradě jsem šla na vychovatelnu pro nějaké formuláře a mezitím přijely ze školy děti z mojí skupiny. Můj plán byl to s nimi probrat, říct jim, že jsou na ně stížnosti ve škole, ale že jim žádnou elektroniku zabavovat nebudu, pokud začnou normálně pracovat.

Jenže jsem byla pěkně naivní.

R. totiž byla důmyslná a neposlala nařízení ohledně zákazu elektroniky jen vychovatelům a vedení, ale rovnou i dětem. Hlavně těm dvěma nejstarším klukům (třináctiletému a čtrnáctiletému), kteří se oba léčili na psychiatrii a oba měli ve svých složkách glejt o potížích se zvládáním agrese, na což brali i medikaci.

V. byl jako nejstarší člen skupiny R. největším oblíbencem. Měl oproti ostatním dětem velké výhody, které mohl čerpat výměnou za své „protislužby“. Ty spočívaly v tom, že R. ulehčoval práci a „dozoroval“ děti v době její nepřítomnosti (když místo toho, aby se dětem věnovala, pospávala nebo si četla na vychovatelně). Opakovaně jsem byla svědkem toho, jak V. udeřil mladší dítě tak silně, že jej srazil na zem, kde se prudce rozbrečelo a když jsem mu v tom chtěla zamezit, vysmál se mi, že to má povolené od tety R.

Podle zuřivého dusotu, který se nesl ze schodiště až ke mně na vychovatelnu jsem pochopila, že je zle. První doběhl V. a za ním i L., a než jsem se nadála, letěly mým směrem dva telefony, před kterými jsem stihla taktak uskočit a přistály na skříňce. Zbytečně jsem se snažila klukům vysvětlit, že já s tím nařízením nesouhlasím, že se s nimi chci domluvit… přišli už v afektu a nebylo to k ničemu. Další, co se proletělo vzduchem byly dva talíře a hrnky i s jídlem a pitím, co ležely na stole, a pak ještě L. vší silou praštil pěstí do zdi, ze které se vydrolila spousta omítky. Za hlasitých nadávek pak oba odešli na skupinu. Vzala jsem si mladší děti ven na chodbu, kde jsem s nimi udělala úkoly a pak šla pro ostatní do „bytu“ s informací, že jdeme ven. Odpovědí mi od obou kluků byla jen spousta nadávek. Ale nakonec šli.

Když jsem je pak ale asi o hodinu a půl později šla zavolat, že jdeme domů, ukázali mi prostředníček a znovu mne zahrnuli spoustou nadávek.

A já už to neustála a ruply mi nervy.

Lidsky se chápu, profesně to bylo selhání, ale řekla jsem jim, že já jsem jim nic neudělala a že se chovají jako kreténi.

Bylo vidět, jak se L. zatmělo před očima a kopl mým směrem vší silou balon, se kterým hráli fotbal. Jen těsně minul moji hlavu. Šla jsem tedy nazpět za zbylými dětmi, s nimiž jsme vešli do domova, kde jsem potkala ředitelku, která byla zrovna na odchodu. „Tak mi teď řekněte, co mám jako dělat?“ Zeptala jsem se jí a krátce jí popsala, co se po příchodu dětí ze školy děje. „No to bych se na to podívala,“ vykasala si ředitelka silácky rukávy a šla pro kluky ven sama. Po delší době je opravdu přivedla, ale nepřestávali nadávat a vyhrožovat - tentokrát už nejen mně, ale i jí a další vychovatelce, která se také vracela domů zvenku. Namísto toho, aby se obě pokusily situaci zklidnit, začala na ně ředitelka křičet něco o nevychovancích a starší vychovatelka k tomu ještě přidala větu, která byla úplně mimo: „A uvědomte si, že za vás všecko platí stát. Vy ani vaši slavní rodiče jste nikdy nic nezaplatili!“

Kluci byli už úplně mimo sebe a já si jasně uvědomovala, že se to může snadno zvrtnout v reálné násilí směrem k domnělému úhlavnímu nepříteli, kterým jsem pro ně byla hlavně já. Zůstala jsem proto s menšími dětmi na chodbě ještě s dalšími vychovateli, zatímco L. střídavě vybíhal ze skupiny, aby mi nadával a vyhrožoval, že mě zmlátí. „Ty vole, co to děláš? Chápeš, že já jsem byla na tvojí straně?“ Řekla jsem mu přiškrceně se sílícím strachem, načež ze skupiny pro změnu vyběhl V., který už se uklidnil, a odtáhl bratra pryč. Po chvíli se zpoza schodů vynořila ředitelka, která se nevěřícně zeptala: „Sylvo, slyšela jsem dobře, že jste mu řekla vole?“ Teď jsem pro změnu zase nevěřícně zírala já na ni a říkala si, jestli se mi to jen nezdá. Skoro čtrnáctiletý vysoký metrákový týpek tady kolem mě pobíhá, máchá pěstmi a vyhrožuje mi fyzickou likvidací kvůli situaci, kterou zcela záměrně vyvolala jiná vychovatelka a ona řeší tohle???! „Ano, paní ředitelko, pravděpodobně mi to uklouzlo. Ale to asi nebude důvod, proč se L. takhle chová, viďte?“ řekla jsem nakonec. „To sice ne, ale je to jedno s druhým,“ odvětila a odešla v klidu domů.

Přemluvila jsem jediného mužského vychovatele, který tam zrovna byl, aby tam ještě nějakou chvíli zůstal, ačkoli neměl službu, ale i ten asi za hodinu odešel a na moje stesky: „co když mě L. napadne“, odvětil, že „to může napadnout i mě“ a pak se mi ještě pokusil dodat kuráže slovy: „kdyby se to stalo, normálně se neboj zavolat policii“ a odešel. Celou tu dobu jsem vážně přemítala, že to normálně zabalím, nechám to tam tak, jak to je a spakuju se - že mi práce a hlavně celá tahle prašivá situace nestojí za to, abych kvůli ní riskovala, že dostanu „na budku“. Navíc jsem si byla jistá, že pokud by se na mě L. ve své nepříčetnosti a fyzické převaze vrhl, nespokojil by se s jednou ranou. Ale zůstala jsem, nějak to tam do konce služby zvládla a odjížděla s tím, že hned v pondělí podám výpověď. Celý víkend jsem se pak klepala strachy, jaký ten poslední den v práci bude a uklidňovala se, že za ty tři dny, kdy jsem měla volno, se L. určitě uklidní.

Jenže neuklidnil.

Usmyslela jsem si, že pokud na to bude aspoň trochu nastavený, zkusím si s ním o celé situaci v klidu promluvit, ale nastavený byl jedině na to, že mi „rozbije hubu“. Přilítl hned po škole za mnou na vychovatelnu a drze se dožadoval telefonu, na můj dotaz, jestli si pamatuje, jak se minulý týden choval mě poslal velmi vulgárně někam, a zakřičel na mě, že jestli mu telefon nedám, zbije mě.

Pak se otočil a odešel, jenže po chvíli jsem opět uslyšela dupot na schodech a přes velkou chodbu jsem ho viděla, jak si to ke mně rychlým krokem míří. To už jsem dostala opravdu velký strach, a než ke mně stačil přiběhnout, zamkla jsem se.

L. zůstal stát ještě nějakou dobu za dveřmi a dál mi vyhrožoval.

„Bojíš se, viď? Jen počkej, až vylezeš.“

Pak konečně odešel, já se celá vyklepaná odvážila odemknout a běžela dolů za vychovatelkou na jinou skupinu, která byla zároveň vedoucí směny. Řekla jsem jí, co se děje a že už to fakt není sranda a že chci zavolat policii. Ona s tím souhlasila, ale ještě mě požádala, abych spolu s ní šla ke mně na skupinu, že se chce osobně přesvědčit, jaká je situace - a pak už to bylo rychlé. Vešly jsme, L. seděl za stolem, který byl vyhrazen jen pro vychovatele, vedle sebe měl dva mladší kluky, které proti mně naváděl a ti mi spolu s ním sprostě nadávali a k předešlým výhrůžkám přibyla i ta, že mě pobodají.

Pokrčily jsme s vedoucí směny svorně rameny, oznámily partě, že když si to teda přejí, tak jdeme zavolat policii a sešly jsme dolů, kde byla pevná linka. Vytočila jsem 158, sdělila policistovi, co se děje a policista naopak sdělil mě, že děkuje za informace, ale pokud už nejsem nikde zamčená a nikdo mě v tuto chvíli reálně neohrožuje, nemají pro mě co udělat. „Takže chápu to správně, že dokud mě teda fyzicky nenapadne, tak mám prostě smůlu?“ „Já bych to tak neřekl, ale ve své podstatě ano.“ Nakonec jsme se ale přece jen nějak domluvili a on slíbil, že do dětského domova pošle hlídku. Měli dorazit během čtvrt hodiny. Šla jsem si opět sednout do svého „azylu“ doprostřed chodby, snažila se nevšímat si L., který vybíhal ze skupiny a posměšně pronášel směrem ke mně, že „žádní cajti nepřijedou, páč to by sis netroufla“, a když se zezdola ozval zvonek, zajel na skupinu jak lasička.

Dovnitř vešli čtyři těžkooděnci, které jsme doprovodily na skupinu (v L. by se v tu chvíli krve nedořezal), vyvedly jsme ostatní děti pryč včetně L. staršího bráchy, který se vzpouzel a chtěl za každou cenu zůstat, aby mohl bráchu „chránit“. Mezitím byla o celé situaci telefonicky informována zástupkyně, která po chvíli přijela z domova a vzala si děti na starost, abych se mohla trošku uklidnit. Čtyři policisté promlouvali L. na skupině do duše asi dvacet minut. Pak ho celého roztřeseného a bledého přivedli ke mně a on vykoktal: „Já se ti moc omlouvám, teto, za to, jak jsem se k tobě choval a až se vrátí teta R. a dá mi kapesný, tak ti koupím velkou čokoládu.“ „Nic mi kupovat nemusíš, L., už ani nebudeš mít komu,“ odpověděla jsem.

Druhý den jsem přijela vyřídit nezbytné formality a ředitelka se se mnou loučila slovy, že „ji mrzí, že jsem tady zažila takové věci a že odcházím, protože je přesvědčená, že bych pro děti byla velkým přínosem.“ A ať si nemyslím, že neví, co je R. ve skutečnosti za člověka. Ale že ji nemůže vyhodit, protože má smlouvu na dobu neurčitou.

Odešla jsem s notně pocuchanými nervy a pocitem rozčarování z toho, že člověk jako R. může pracovat jako vychovatel u dětí, které si i bez jejího vlivu s sebou nesou spoustu špatného z minulosti. A že je nadále deformuje a vedení, které se vyhýbá konfrontaci a radikálnímu řešení, jí to umožňuje.

Protože až jim bude osmnáct, opustí brány dětského domova jako chodící časované bomby.