Článek
Trudy přišla na svět jako třetí dcera německých přistěhovalců. Po ní se jejím rodičům narodily ještě další dvě děti, takže vyrůstala ve společnosti čtyř sourozenců. Se svou starší sestrou Margaret tvořily odmalička nerozlučitelné duo, kam šla jedna, šla i druhá. Její otec Henry vedl v New Yorku prosperující řeznictví. Rodina vlastnila letní sídlo v New Jersey nedaleko ústí řeky Shrewsbury, což se pro malou Trudy stalo osudové. Spolu se sestrami se tu začala učit plavat a aby se tolik nebála, uvázal ji její otec kolem pasu prádelní šňůru, na kterém ji jistil z mola.
Trudy se pohyb ve vodě zalíbil natolik, že pak doma nepřestávala naléhat na rodiče, aby ji zapsali na lekce plavání. Otec o tom zprvu nechtěl ani slyšet, ale nakonec před urputností svojí dcery kapituloval.
Trudy se společně s Margaret stala členkou Ženské plavecké asociace (WSA), organizace, která byla založena v roce 1917 s cílem zajistit ženám srovnatelné podmínky pro trénink závodního plavání jako měli muži. Tady se začala učit americký kraul - plavecký styl vyvinutý Louisem Handleyem. Učitelé plavání si brzy všimli, že Trudy má v sobě vzácnou kombinaci talentu, pracovitosti a píle. Netrvalo dlouho a dospívající dívka vytvořila 18 nových světových rekordů na různých plaveckých tratích.
První opravdu významná chvíle ale přišla až trošku později - 1. srpna 1922 na Mezinárodním mistrovství žen v dálkovém plavání. Trudy tu soupeřila s takovými esy jako byla Helen Wainwright, Aileen Riggin a Hilda James - všechno olympijské medailistky. Oči přihlížejících diváků se proto během závodu soustředily na ně - od tehdy ještě neznámé plavkyně nikdo nic neočekával. Mladičká Trudy ale všechny přesvědčila o tom, že by s ní do budoucna měli počítat, protože závod nejen vyhrála, ale doplavala téměř o minutu dřív než ostatní závodnice.
Když se proto o dva roky později konaly v Paříži olympijské hry, byla už Trudy horkou favoritkou na vítězství v několika plaveckých disciplínách. Jenže se objevila komplikace, se kterou plavkyně nepočítala - ubytování pro sportovkyně bylo od bazénu vzdáleno přes hodinu cesty autobusem, který byl často narvaný k prasknutí, což Trudy před závody nedělalo vůbec dobře. Kvůli křečím v nohách využívala pomoc maséra, kterého si s sebou přivezl tým z Havaje, ale pomáhalo jí to je zčásti. „Svaly měla tvrdé jak vlašské ořechy“ poznamenal masér tisku.
Trudy se na olympiádě očekávání naplnit nepodařilo, nejcennější kov pomohla vybojovat členkám svého týmu jen při štafetě a jinak brala 2× bronz - za 100 a 400 metrů plavání volným stylem. Ze svého výkonu byla velmi zklamaná. Ale nijak ji to neodradilo od pomýšlení na další výzvy.
Gertrude Ederle
Netrvalo dlouho a vytvořila další světový rekord - na trati z Battery Parku na Manhattanu do Sandy Hook v New Jersey, 17,5 míle dlouhém úseku. Překonala jej za sedm hodin. Její ambice dál rostly - začala uvažovat nad přeplaváním kanálu La Manche, který odděluje Anglii od Francie, což se do té doby ještě žádné ženě nepodařilo.
První, kdo kanál La Manche překonal, byl v roce 1875 kapitán Matthew Webb. Do roku 1926, kdy se o to podruhé pokusila Trudy, to zvládli ještě další čtyři muži. Jedním z nich byl i Thomas Burgess, který Lamanšský průliv zdolal po 16 pokusech. Bude to právě on, pod jehož vedením si Trudy nakonec dojde pro slavné prvenství.
Zatím jsme ale ještě v roce 1925, kdy Trudy začala trénovat s Jabezem Wolffem, známým skotským dálkovým plavcem, který se o přeplavání kanálu pokusil dvaadvacetkrát. Ale neuspěl. Trudy pracovala na zlepšení své kondice každodenním cvičením - běhala, veslovala, skákala přes švihadlo a posilovala. Wolff ji zrazoval od jejího rozhodnutí, že se průliv pokusí přeplavat rychlým kraulem - což dosud nikdo nezkusil, všichni plavali klasická „prsa“. Tvrdohlavá dívka na něj ale nedala.
Čekala ji 21 mil dlouhá trať plná rozbouřených vln, mlh a žahavých medúz. Ale největší problém představovala ledová voda - před vstupem do vln bylo proto tělo plavkyně pokryto silnou vrstvou sádla smíchaného s lanolinem, petrolejem a olivovým olejem, která měla izolační vlastnosti.
Trudy začala svůj první pokus o překonání La Manche v brzkých ranních hodinách 17. srpna 1925 z mysu Gris-Nez ve Francii. Moc si přála, aby u něj mohla být její sestra Margaret, jenže ta byla zrovna na svatební cestě. Na doprovodné lodi se vezlo zvláštní osazenstvo - kromě tisku, trenéra a jeho pomocníků se tu totiž tísnila i jazzová kapela, která Trudy při jejím úsilí vyhrávala.
Počáteční míle zdolávala plavkyně bez problémů, ale s postupujícím dnem se počasí pokazilo a moře rozbouřilo. Navzdory zhoršujícím se podmínkám Trudy pokračovala a odmítala se vzdát i přes naléhání svého trenéra. Odpoledne, po více jak devíti hodinách ve vodě, už byla velmi vyčerpaná a vypadala dezorientovaně. Wolffe proto nařídil jednomu z pomocných plavců, aby skočil do vody a Trudy pomohl. Zbytečně proti tomu protestovala - ve chvíli, kdy se jeho ruka dotkla jejího ramene, bylo po všem.
Do cíle už jí přitom zbývalo pouhých šest mil.
Když ji vylovili z moře na loď, byla Trudy vzdor velkému vyčerpaní vzteky bez sebe. I přes všechny obtíže totiž stále cítila dostatek sil na to, aby pokus zdárně dokončila a připadala si zrazená.
Nechápala taky, proč se cítí být tak „mimo“ a když po návratu na hotel prospala 18 hodin, vzniklo podezření, jestli jí Wolffe nedal něco do hovězího vývaru, kterým se během plavání občerstvovala. Uvědomila si totiž, že ta zvláštní únava a otupělost se dostavila krátce poté, co nabízený nápoj vypila. On něco takového ale samozřejmě popřel a jak to bylo doopravdy už se pravděpodobně nikdy nedozvíme.
Tvrzení Trudy spolu s popisem kontroverzního jednání Wolffeho, se kterým přerušil její pokus nicméně stačily na to, aby jej WSA propustila a namísto něj najala už zmiňovaného Burgesse. Mezitím se Trudy nechala zaměstnat jako lektorka plavání v luxusním hotelu Deauville v Miami, kde si užívala svého postavení plavecké hvězdy.
Tady se seznámila s právníkem Dudleyem Fieldem Malonem, který měl za sebou slavnou kariéru. Pomáhal sufražetkám při jejich boji za volební práva žen a později se začal specializovat na mezinárodní rozvodová řízení bohatých klientů, což mu přineslo nemalé peníze. Když poznal Trudy, vycítil příležitost a nabídl jí, že bude financovat její další pokus o přeplavání Lamanšského průlivu. Jako zkušený obchodník se pak obrátil na tisk, kterému nabídl exkluzivní přístup ke slibně se vyvíjejícímu příběhu.
29. května 1926 podepsala Trudy smlouvu s deníkem New York Daily News, který se smluvně zavázal poskytnout 5 000 dolarů na pokrytí nákladů jejího pokusu. K tomu přislíbil dalších 2 500 dolarů v případě, že jej Trudy zdárně dokončí. Do posádky doprovodné lodi tak přibyli další dva pasažéři - reportér a fotograf deníku. Trudy trvala na tom, aby na lodi nechyběl její otec spolu s její sestrou Margaret. „Bez ní by se to neobešlo, byla mojí největší inspirací“ podotkla Trudy později v jednom rozhovoru. Margaret jí během plavání z lodi zpívala oblíbené písně, zejména její zamilovanou „Let me call you sweetheart“.
Byla to právě Margaret, která pár dnů před pokusem pomohla Trudy vymyslet dvě nová vylepšení jejího plaveckého vybavení. Prvním z nich bylo vytvoření modelu dvoudílných plavek z hedvábného žerzeje (plavkyně té doby nosívaly jednodílné plavky), které měly zamezit, aby Trudy trpěla tak velkými odřeninami jako při svém prvním pokusu o rok dříve. Zároveň přišla na nápad, jak zajistit, aby do sestřiných plaveckých brýlí nepronikala slaná voda – utěsnila je pomocí roztaveného vosku.
Thomas (Bill) Burgess natírá Trudy před jejím pokusem izolační směsí
6. srpna 1926 v sedm hodin ráno se Trudy rozeběhla vstříc vlnám. Krátce před tím si ještě na svém otci vynutila slib, že ji za žádných okolností nebudou vytahovat z vody, pokud je o to sama nepožádá. Stejně jako při předešlém pokusu zdolala Trudy i tentokrát počáteční kilometry bez komplikací. Posléze se ale spustil déšť a moře se divoce rozvlnilo. Vlny Trudy neúprosně okrádaly o velkou část každé další zdolané míle. Kvůli nim musela nakonec uplavat 35 mil namísto 21. Bouře byla čím dál prudší a posádka doprovodné lodě plavkyni prosila, aby svůj pokus vzdala, protože to považovali za příliš nebezpečné.
„Proč?“ Zeptala se nechápavě a pokračovala dál v plávání.
S postupujícím večerem konečně zahlédla bílé doverské útesy, které ve tmě světélkovaly a zmobilizovala poslední zbytky sil. Ve 21:40 konečně stanula na pláži Kingsdown poblíž Dealu, kde už na ni čekal velký dav fanoušků, obdivovatelů a novinářů. Mezi nimi i jeden nekompromisní policista, který po vyčerpané Trudy požadoval pas.
Stala se tak první ženou, která překonala Lamanšský průliv, navíc v rekordním čase 14 hodin a 31 minut. Při návratu domů ji v New Yorku s jásotem a americkými vlaječkami v rukou vítalo víc než dva miliony lidí.
Trudy její extrémní sportovní výkony téměř úplně připravily o sluch. Tento handicap nakonec pomohl určit její další profesní směřování - učila plavat neslyšící děti.
Zemřela 30. listopadu 2003 ve věku 98 let.
ZDROJE:
https://youtu.be/K8PIVRsd3KE
https://www.youtube.com/watch?v=8Wr1vk19S3M&ab_channel=mbschan
https://www.youtube.com/watch?v=DnzT8RZKMZw&ab_channel=mbschan
https://archive.nytimes.com/www.nytimes.com/packages/html/sports/year_in_sports/08.06.html?scp=1&sq=English%20Bay&st=cse
https://www.openwaterswimming.com/discover-more-about-gertrude-ederle-the-story-behind-disneys-young-woman-and-the-sea/
https://longswims.com/events/ederle-swim/
https://en.wikipedia.org/wiki/Dudley_Field_Malone
https://en.wikipedia.org/wiki/Bill_Burgess
